Maruško, co to máš za problém? To jsou jen rajčata, ne kousnou, řekl Petr, stojící v otevřených dveřích jejího nového, pod sluncem rozjasněného crossoveru, a usmál se vinu.
Maruška si hluboce oddechla a přešla dlaní po dokonale hladkém volantu, který ještě voněl po továrně. Tenhle vůz byl její sen. Tři roky šetřila každý bonus, odmítala si dovolenou, nosila starý kabát, jen aby si ho mohla po svých penězích koupit. Ne na splátky, ne s pomocí manžela, ale sama. Interiér byl světle béžový, skoro mléčný. Věděla, že to není moc praktické, ale chtěla si užít ten luxus a čistotu. A teď, čtyři dny po koupi, se před ní objevila výzva: musí odvézt sázku Věry Novotné na chalupu.
Petře, snažila se mluvit klidně, i když uvnitř se jí hrnula hromada emocí. Podívej na interiér. Je béžový. A sázka tvé mamky je jen země, voda a staré kelímky od kefíru, které pořád lečou. Neodvezu to.
Budeme opatrní! prosil manžel. Mamka všechno zabalila. Položíme noviny, dáme do zavazadlového prostoru. Nemůžeme si objednat kamion na deset krabic? Mamka by se zlobila, víš, že Marička je pro ni jako vlastní dítě. Od února se o ty rajčata stará.
Maruška vyskočila z auta a zavřela dveře tak, aby nezpůsobily mocný rachot. Slunce se odráželo v bílém kapotu.
Deset krabic? zopakovala překvapeně. Včera jsi mluvil o pár krabičkách. Odkud ten počet?
No tam jsou i papriky, lilky, květiny, petúnie Petr, prosím. Můj generátor v autě je rozbitý, víš, že je v servisu. Sezóna běží, mamka panikaří, říká, že sazenky přerůstají. Jestli to dnes neodvezeme, bude hádka celý měsíc.
Hádka, pokud bych si novou auto zašpinila, přerušila Maruška. Zavolej taxi. Gopet nebo obyčejný kombi. Já zaplatím.
Nechápeš, snížil hlas Petr a podíval se na okna druhého patra, kde bydlela jeho mamka. Nenechá sázku taxikáře. Řekne, že to vymete a rozbije. Musí to být my. S láskou, chápeš?
Maruška se podívala na manžela. Měl třicet osm let, ale teď před ní stál jako provinilý školák, který se bojí matčina hněvu víc než jaderné války.
Dobře, vzdala se, cítíc, že dělá chybu. Ale jen za podmínky: všechno jen do zavazadlového prostoru. Do interiéru žádná květináč. Každou krabici osobně zkontroluju, aby dno bylo suché. Rozumíš?
Rozumím! Samozřejmě! Jsi nejlepší! Petr ji políbil na tvář a rozběhl se k vchodu. Hned, rychle to vyložíme!
Maruška zůstala čekat u auta. Srdce jí bušilo. Věděla Věru Novotnou už sedm let. To byla bouřlivá žena s dobrým záměrem. Uměla nasytit lidi těžkým koláčem, svázat špičatý svetr a urazit se, když se ho neodvlečou, a chalupa byla pro ni svatyní.
Po deseti minutách se otevřely dveře podchodu. Prvně vyšel Petr, potichu kráčel s obrovskou, mokrou krabicí od banánů. Z krabice vystupovaly dlouhé, slabé stonky rajčat svázané hadříky. Za ním přišla Věra Novotná s dvěma plastovými kbelíky plnýma zeleně.
Opatrně, Petře, neklop! rozkázala svokra. To jsou Býčí srdce, odrůda! Maruško, ahoj, milá! Tak otevři zavazadlový prostor, manžel má ruce plné!
Maruška stiskla tlačítko na klíčence. Kryt zavazadlového prostoru se pomalu zvedl.
Dobrý den, Věro Novotná. Co je to? ukázala na krabici. Dno je mokré.
Cože, mokré? zametla svokra, dávala kbelíky na asfalt. Ráno jsem trochu zalila, aby během cesty neuschly. Jaká je pak ta vedro?
Petr s úsilím naložil krabici do zavazadlového prostoru. Maruška viděla, jak se tmavá skvrna vlhkosti okamžitě rozlévá po novém koženém koberci, který si koupila jen pro ochranu interiéru.
Stůj! zvolala. Petro, vyklop to!
Co se stalo? zastavila se Věra Novotná s dalším hrncem v rukou.
Lije! Požadovala jsem suché dno! Petr, tam je bahno! Země s vodou!
No, jen kapka, povzdechla svokra. To je zem, ne mazut. Uschne. Auto je přeci na přepravu, ne na vysávání prachu. My v Žiguli jsme v ní jezdit dřív, nasazovali hnojivo i brambory, nic.
Věro Novotná, tohle není Žiguli, Maruška se snažila zachovat klid. A hnojivo tady nebudu nést. Petro, vyklop. Potřebujem fólii. Máme nějakou?
Jakou fólii? divil se Petr. Myslel jsem noviny
Noviny se za minutu nasáknou! Potřebujeme pevnou fólii nebo plastovou rohož!
Nemám žádnou fólii, sevřela svokra rty. Všechno to šla do skleníku. Maruško, neposkakuj. Položíme to pěkně, nic neprosakuje, to jen okraj kape.
V tom okamžiku vyšla ze schodiště sousedka Věry, starší paní Vlasta s malým pejskem.
Ach, Věro, na zahradu jdeš? zamumlalá. A to je tvá snacha? Koupila auto? Bohatá
Jo, Vlasto, jedeme, zvolala Věra hlasitě, aby ji slyšeli všichni. Auto je nové, ale k ničemu. Bojíme se, že snacha rajče do kufru nedá.
Maruška pocítila, jak se jí rozlévá červená. To byl typický svokratrik: přivést veřejnost a zahanbit.
Petro, jdi do obchodu. Kousek od nás je stavebniny. Kup roli pevné fólie, řekla Maruška přes zuby.
Proč by se utrácelo? protestovala svokra. Mám starou sprchovou závěs, přinesu ji.
Zatímco Věra šla pro záclonu, Petr nervózně šlapal po místě.
Maruško, vydrž. Hned to podklaďeme a pojedeme. Je to jen čtyřicet minut.
Petro, vidíš, kolik krabic? Maruška ukázala na dům, kde se hromadily další krabice, skleničky a svazky. Tohle se nevejde do kufru. Ani když to budeme tlouct nohama.
No vezmeme část do interiéru, na zadní sedadlo. Položíme na nohy.
Ne. Řekla jsem ne. Interiér je béžový, nemůžeš tam nic.
Věra se vrátila s špinavě žlutým, lepkavým záclonovým materiálem.
Tady! Pevná věc! Petro, podklaď.
Zavlažili kufr. Naložili krabice, které byly mokré a rozbité. Maruška se pásla jako sokol a kontrolovala každý pohyb. Do kufru se vešlo jen pět krabic, zbylo spousta, plus kbelíky, lopaty zabalené hadříky a obrovský koš svokra.
Tak to je, Věra otřela pot z čela dlaní a špinavý pruh se rozprostřel po tváři. Zbytek do interiéru. Petro, otevři zadní dveře.
Věro Novotná, do interiéru nesmí, pevně řekla Maruška, zatínajíc zadní dveře.
Jak to nesmí? svokra zatlačila ruce do boků. A kam to dám? Na hlavu? Vyrývám tyhle papriky tři měsíce! Víš, kolik semínek stojí?
Navrhla jsem si objednat nákladní taxi. Všechno se tam vejde.
Jsi šílená! zakřičela Věra. Taxi? Vždycky jen berou peníze! A já jsem ti říkala, že cizí řidič nebude šetřit. Jeho práce je jen doručit a vyhodit. Každý výhonek je křehký. Maruško, nebuď hloupá. Otevři auto. Já se postarám, budu držet vše rukama.
Mami, zasáhl Petr. Maruška fakt prosila Světlý interiér
A ty taky tam? svokra se otřásla k Petru. Jdeš za matkou? Jsi podpatkový chlap! Nemáš úctu k vlastní matce! Vychovala jsem tě, nedržela jsem noční hlídky, a teď mi znevažuješ auto? Do čertu s tím vaším vozem!
Popadla jednu z krabic, která ležela na asfaltu byla to kartonka od džusu rozříznutá podélně, plná černé, mastné země. Svokra ji zvedla, zřejmě chtěla ukázat sílu, ale mokrý karton se rozpadl. Dno odpadlo.
Plác!
Černá mokrá země smíšená s kořeny sazenic padla na Petrovy bílé tenisky a rozstříkla se na prah řidičské dveře. Špinavé kousky letěly na světle šedé kalhoty Marušky.
Nastalo tiché šustění.
Maruška pomalu pohlédla na kalhoty, pak na prah, kde černá skvrna zůstala, a nakonec na svokru.
Ach jen řekla Věra Novotná. Tak jsme dostali matku! To je jen kvůli vašim nervům! Kdybychom to hned otevřeli, nic se nepoškodilo.
Všechno, řekla tiše Maruška.
Objela auto, posadila se za volant a nastartovala.
Maruško? Petr se ztraceně díval na ni, stojíce v zemi po kolena. Kam jedeš?
Na myčku, odpověděla přes otevřené okno. Vyvolejte taxi, nebo nákladní auto, nebo dokonce vrtulník. Je mi to jedno. Sazenky neodvezu.
Co nás tady necháš s věcmi? Věra zlostně zakřičela. Ty… máš vůbec svědomí! Petro, řekni jí!
Maruško, počkej! Petr chytil za dveřní držadlo. Nemůžeš tak! Vyčistím
Dej ruku dolů, Petro, řekla Maruška chladně. Varovala jsem. Nabídla jsem zaplatit přepravu. Vy jste odmítli. Teď to řešte sami.
Zatáhla řadicí páku a pomalu odjela, zanechávajíc manžela i svokru uprostřed dvoře, obklopené krabicemi, kbelíky a rozházenou zemí. V zrcátku vzadu viděla, jak Věra mává rukama a něco křičí, zatímco Petr sklesl rameny.
Maruška jedla dál, ruce na volantu se třásly. Cítila se trapně i vystrašeně. Od dětství jí říkali, že má být poslušná dívka, respektovat starší, pomáhat rodině. Kde není mír, tam není rozum, oblíbené přísloví její matky. Teď, když viděla skvrnu na prahu svých snů, cítila hněv. Hněv, který čistil. Proč moje ne nic neznamená? Proč se moje úsilí o auto znehodnocuje kvůli jedné kapce? Kdyby taxi opravdu vyřešilo problém, nešlo by o život a smrt. Šlo jen o sazenky.
Zastavila se u myčky. Myčák, mladý chlap, se soucítivě pousmál, když uviděl špínu.
Zahradníci? zeptal se pochopitelně.
Téměř, povzdechla Maruška.
Během mytí se telefon rozléhal. Volal Petr. Volala svokra. Maruška přepnula na tichý režim.
Po návratu domů si uvařila čaj a posadila se u okna. Petr byl čtyři hodiny pryč. Představovala si, jak tam na dvoře sbírají rozlité země, jak volají taxi, jak Věra neustále křičí na syna za špatnou volbu manželky.
Petr se vrátil pozdě večer, celý špinavý, unavený a zapáchající po zemi. Mlčetně šel do kuchyně, naplnil skleničku vodou a vypil.
No tak, spokojená? zeptal se, ani se neohlédl. Mamka plakala. Měla vysoký tlak, musela brát Corvalol.
A taxi jste volali? zeptala se klidně Maruška.
Volali. Gopet. Přijeli za dvacet minut. Vše naložili, odvezli beze špatnosti.
Vidíš? Nikdo nezemřel. Auto je čisté.
Maruško, nejde o auto! zakřičel Petr skleničkou na stole. Jde o vztah! Ukázala jsi mámě, že ti je auto dražší než člověk. Řekla, že už v našem domě její nohy nebudou.
To je její volba, Petro. Nabídla jsem taxi hned. Dokonce jsem byla ochotná zaplatit. Ale chtěla mě přinutit odvézt hlínu v béžovém interiéru. Proč? Aby si prokázala moc?
Je starší, má své podivnosti! Mohla by to pochopit!
A já nebudu ustupovat tam, kde mi to škodí, řekla Maruška. Respektuju tvou mamku, ale chci respekt i k sobě a k mému autu. Kdyby chtěla, abych ji odvezla k doktorovi, jela bych bez váhání. Ale vozit hlínu a brambory, když existují doručovací služby, je hloupostA tak jsem si nakonec uvědomila, že pevně dané hranice jsou největším darem, který si mohu dát sobě i své rodině.