– Netřeba říkat, že je to všechno moje vina! – Sestra mé kamarádky vzlyká. – Ani jsem si nedokázala představit, že by se to mohlo stát! A teď nevím, co bude dál. Ani nevím, jak to všechno dát dohromady, abych neztratila tvář.
Sestra mé kamarádky se před pár lety vdala.
Po svatbě se rozhodlo, že novomanželé budou bydlet u manželovy matky. Jeho rodiče mají velký třípokojový byt a mají jen jednoho syna.
– Já si nechám jeden pokoj a zbytek je tvůj ! – řekla tchyně. – Všichni jsme dobře vychovaní lidé, takže si myslím, že spolu budeme vycházet.
– Vždycky se můžeme odstěhovat! – řekl pak manžel své ženě. – Nevidím nic špatného na tom, když se pokusím žít s matkou pod jednou střechou. Pokud spolu nebudeme vycházet, vždycky můžeme jít do pronajatého bytu…..
To také udělali. Jak se ukázalo, společné soužití bylo docela náročné. Snacha i tchyně se snažily, ale každým dnem to bylo jen horší. Nahromaděné křivdy čas od času propukaly, hádky byly den ode dne častější.
– Řekli jste si, že pokud spolu nebudeme moci žít, odstěhujeme se ! – řekla jeho žena a propukla v pláč.
– No, a neudělali jsme to? – usmál se blahosklonně jeho choť. – To jsou maličkosti a kvůli nim není moudré sbalit si kufr a odstěhovat se.
Přesně rok po svatbě jeho žena otěhotněla a porodila zdravého syna.
Narození vnuka se shodovalo s dobou, kdy tchyně opustila své staré zaměstnání a nové se jí ještě nepodařilo najít, protože zaměstnavatelé nebyli ochotni zaměstnat dámu v předdůchodovém věku. Snacha a tchyně tak musely sedět 24 hodin denně nosem k nosu, protože ani jedna z nich neměla možnost někam vyjít. Kvůli tomu se atmosféra doma den ode dne zhoršovala.
Manžel jen krčil rameny a poslouchal jejich stížnosti, protože byl v té době jediným živitelem rodiny.
– My dva teď matku nemůžeme nechat samotnou, protože nemá žádné prostředky na živobytí. Nemohu ji nechat, aby se o sebe postarala sama, a nemohu si dovolit pronajmout byt a pomáhat matce. Až si matka najde práci, pak se odstěhujeme!
Mladé ženě však začala docházet trpělivost. Mladá žena si sbalila věci své i svého syna a přestěhovala se ke své matce. Při odchodu řekla manželovi, že už nikdy v životě nevkročí do domu jeho matky. Pokud si váží své rodiny, měl by si něco vymyslet.
Manželka si byla jistá, že její milý si rodiny váží, a okamžitě se ji začne snažit získat zpět. Šeredně se však mýlila.
Už jsou to více než tři měsíce, co manželka odešla žít ke své matce, a manžel se ji ani nepokusil získat zpět. Muž žije se svou matkou a s manželkou a dítětem komunikuje prostřednictvím videospojení, když se vrací z práce, a o víkendech je navštěvuje v domě své tchyně.
Muž má pozornost a péči dvou žen najednou, navíc rodič upřímně soucítí se synem, kterého rozzlobená manželka opustila, a jinak se o dítě starat nemusí. Manžel je vítěz! A tchyně si nejspíš žije skvěle, protože vlastně o nic nepřišla!
A mladá manželka není z této situace nadšená. Svého manžela má velmi ráda, i když ví, že se nechová správně.
– Co jste čekali, když jste odcházeli? – Ptá se manžel: “Můžeš se vrátit, když budeš chtít.
Manželka s největší pravděpodobností nemá v úmyslu opustit matku a pronajmout si byt. Dívka, která je na rodičovské dovolené, na to pochopitelně nemá prostředky.
Je to opravdu konec rodiny?
Co myslíte, má alespoň malou šanci vrátit se ke své tchyni a dostat se z této situace s tváří ?
