Jak se říká, každá rodina má své problémy. Bohužel, i když jsme s bratrem vyrůstali ve stejném prostředí tady v Plzni, on se z něj stal rváč a nakonec skončil i ve vězení. Abych se vyhnul jeho špatnému vlivu, držel jsem si od něj odstup a omezoval s ním kontakt na minimum. Vše se u mě změnilo, když jsem poznal báječnou ženu, Helenu, a rozhodl jsem se, že si ji vezmu.
Když se bratr dozvěděl o mé přítelkyni, neustále mě popichoval a vyžadoval, abych ho s ní seznámil podle něj bych to stejně časem musel udělat. Já jsem ale dlouho váhal. Nechtěl jsem přece, aby měla Helena na moji rodinu špatný názor hned od začátku. Nakonec si to stejně život zařídil po svém: okolnosti mě přinutily bratra pozvat a Helena ho poprvé spatřila až v den naší svatby.
Bratr mi samozřejmě slíbil, že se bude chovat slušně ale jak už je u něj zvykem, slib nesplnil. Bylo na něm jasně vidět, že mi celé ty roky něco záviděl nebo nosil v sobě zášť. Svatební den využil jako příležitost k pomstě: urážel Helenu před svatebčany a nebral ohledy na moje prosby, abychom všechno vyřešili v klidu. Když Helena začala plakat, okamžitě jsem zasáhl. Ovšem místo pochopení přišla ostrá výměna názorů a bratrovy výhružky, že by se kvůli ženě i popral se mnou. To už pro mě bylo za hranicí.
Jeho neomluvitelné chování pokazilo to, co mělo být nejhezčím dnem v mém životě. Bratr nikdy nepřiznal chybu ani necítil potřebu něco napravit právě to mě ranilo nejvíc. Po tomhle incidentu jsem se rozhodl, že s ním kontakty přeruším. Vyhýbám se setkáním, kde by mohl být on, i když mě za to zbytek rodiny často kritizuje. Ale těžko hledat cestu k někomu, kdo se nechce změnit. Přestože mi bratr neustále volá a slibuje, že je mu to líto, stejně mám pochybnosti, že by člověk mohl opravdu změnit svou povahu. Doteď ve mně zůstává smutek i zklamání a opravdu nevím, jestli ještě někdy znovu najdeme cestu k sobě.