Zklamal jsem se v své vyvolené a opustil ji hned po návštěvě jejího bytu.
Třináct let jsem byl ženatý a moje bývalá manželka nikdy nebyla považována za klasickou krásku. V mládí mě okouzlila svou křehkostí, jemností a jakousi sotva postřehnutelnou měkkostí, která chytala za duši. Nemohu říci, že byla oslnivá, ale vždy uměla vystupovat s grácií. Drahé krajkové prádlo, kterým se rozmazlovala, police v naší koupelně, přetékající krémy, parfémy, oleji a kosmetikou – to byl její svět. Lahviček a kelímků bylo tolik, že jsem se v nich ztrácel, ale ona voněla jako rozkvetlá zahrada. Oba jsme dobře vydělávali, žili v dostatku, a mohla si dovolit tyto malé luxusy.
Moje bývalá nikdy nechodila doma ve vytahaném oblečení – její vlasy byly vždy upravené, oblečení vyžehlené. Líbil se mi takový typ žen: pečující o sebe, vědomé si své hodnoty. Osud však rozhodl jinak – před pěti lety jsme se rozvedli a od té doby můj život sestával ze série krátkých střetnutí. Ženy přicházely a odcházely, aniž by zanechaly stopu, dokud jsem nepotkal ji – Alenu. Byla jako z jiného světa: krásná, přitažlivá, s jemnými rysy tváře a sebevědomým krokem. S lehkostí vedla mužský tým v práci a já byl okouzlen. Řekl jsem si: takovou nesmím ztratit.
Začalo to nevinnými rozhovory, ale brzy jsem ji pozval k sobě do bytu v Brně. Nevařil jsem – objednal jsem večeři z restaurace, ale stůl jsem připravil s pečlivostí. Večer proběhl kouzelně: víno, smích, dlouhé pohledy. Alena u mě zůstala přes noc a od té doby se stala častým hostem. Ale čím častěji přicházela, tím více mě rozčilovalo její chování. Nikdy s sebou nenosila kosmetickou taštičku, náhradní oblečení nebo prádlo. Ráno jsem ji viděl v hrozném stavu: rozmazaná řasenka, rozcuchané vlasy, unavená tvář. Po sprše si oblékala to samé, co měla včera a to mi vadilo. Upřímně řečeno, byl jsem zklamaný až do morku kostí.
Jednou mě Alena pozvala k sobě. Šel jsem s myšlenkou, že uvidím nepořádek – její zvyky u mě doma naznačovaly nepořádnost. Ale když jsem překročil práh jejího bytu, byl jsem v šoku. Přede mnou se otevřel nikoli chaos, ale něco úplně jiného. Uvnitř byl čerstvě zrekonstruovaný byt – stylový, drahý, s kvalitním nábytkem a módními detaily. Vše svědčilo o vkusu a dostatku. Ale když jsem vstoupil do koupelny umýt si ruce, mé srdce se sevřelo smutkem. Na poličce stál osamocený šampon a zubní pasta. A nic víc. Žádný luxus, žádný náznak péče o sebe. Vzpomněl jsem si na svou bývalou – její police přetékaly lahvičkami, koupelna voněla vůněmi a to pro mě bylo znakem ženskosti a sebeúcty. A tady – prázdnota.
Alena nedávno oslavila 33. narozeniny, ale zdá se, že se ani nezamyslela nad tím, jak si udržet mladistvý vzhled. Nebojí se vrásek, vadnoucí kůže? Stál jsem tam, hleděl na tu chudou poličku a cítil, jak ve mně roste zklamání. Ale opravdový šok mě čekal na balkoně. Na šňůře tam schnulo její prádlo – šedivé, jednoduché, bez náznaku elegance. Všimla si mého pohledu a lhostejně řekla: “Pro mě je hlavní pohodlí.” Tato slova zněla jako ortel.
Možná se ve svých 42 letech stávám příliš kritickým? Možná jsou mé návyky a očekávání břemenem minulosti, kterého se nemohu zbavit? Ale pochopil jsem: s takovou ženou nemohu žít. Rozešli jsme se – sám jsem to ukončil. Odešel jsem, aniž bych se ohlédl, s těžkým srdcem, ale s jistotou, že nemohu přijmout tuto prázdnotu tam, kde jsem očekával najít krásu a péči. Alena byla nádherná zvenčí, ale uvnitř jejího domova jsem viděl pouze lhostejnost k sobě – a to zabilo vše, co mezi námi mohlo být.