Tak poslouchej, jak to bylo.
Tomáš kráčel k bráně své chaty na okraji Brna, podpíraje neznámou ženu.
„Ahoj, Tomáši!“ zavolala na něj sousedka Alena Nováková, vykukujíc zpoza plotu. „A kdo je s tebou?“
„Zdravím, Nováková!“ usmál se Tomáš. „Rozhodl jsem se oženit. Přivezl jsem budoucí paní domu, Janu.“
Jana pracovala na zahradě od rána do nohoře a Tomáš jí pilně pomáhal. Jednou, když odjel do města, Alena Nováková nahlédla přes plot.
„Co říkáš, nevěsto, nepůjdeš na čaj?“ zeptala se s chytráckým úsměvem.
„Půjdu,“ kývla Jana.
Strávila u sousedky hodinu a půl a vrátila se domů těsně před Tomášovým příjezdem.
„Proč jsi tak zamyšlená?“ všiml si.
Jana se jen usmála. Už znala celou pravdu.
„Tomáši, ahoj! Kdo to je s tebou?“ Alena Nováková neskrývala zvědavost a prohlížela si hosta.
Tomáš, podpíraje svou společnici, přimhouřil oči:
„Nováková, ty jsi pořád na stráži? Chystám se oženit. Tohle je Jana, budoucí paní domu. Chata je velká, chci vidět, jak se s ní popere.“
„Jana, že?“ přikývla sousedka. „Hezké jméno. Tomáš je u nás výhodná partie, šikovný, zlaté české ručičky. A na jak dlouho tu jste? Na sezónu?“
„Nezdržuj,“ mávl rukou Tomáš, otevíraje vrátka a pouštějí Janu před sebe.
„Jani, zastav se někdy na čaj!“ zavolala za nimi Alena Nováková a zasmála se.
„Divná ženská,“ podivila se Jana, vcházejíc do domu. „Co myslí tím ‚na sezónu‘?“
„Nevšímej si jí,“ mávl rukou Tomáš. „Sousedé tu najímají sezónní pomocníky, tak to jen plácla. Je trochu prostoduchá. Radši se s místními moc nebav, Nováková je hlavní drbna.“
Dům zářil čistotou, jen lehký prach usazený přes zimu. Jana s obdivem prohlížela pokoje.
„Tomáši, ty jsi to všechno udělal sám?“ ukázala na ušité záclony, vyšitý ubrus a ubrousky.
V kuchyni visely lněné utěrky s jemnou výšivkou.
„Ale no tak,“ odfrkl si Tomáš. „Před tebou tu byly holky, co se mě snažily obměkčit. Jsem pohledný chlap, svobodný. Všichni se snažili, ale já čekal na tebe. A počkání se vyplatilo!“
Jana se začervenala. Tomáš byl opravdu hezký: statný, se šedivými vlasy a mazaným jiskřením v očích. Navíc s bytem a chatou.
Poznali se na trhu v Brně. Tomáš vybíral sazenice malin a Jana hledala semínka kopru pro okenní parapet.
„Krásná paní, vezměte si tři balíčky, dám slevu,“ přemlouval ji prodavač.
„Nač bych tolik potřebovala?“ smála se. „Jsem sama, stačí mi jeden.“
„A já mám na zahradě prázdný záhon,“ mrkl na ni Tomáš stojící vedle. „Nechceš spojit síly?“
„A co na to řekne tvá manželka?“ usmála se Jana, prohlížejíc si ho. Pohledný, dobře oblečený, rozhodně starší než ona.
„Vdovec jsem,“ povzdechl si. „Ale ty jsi rozpustila mé srdce.“
Tak začal jejich příběh. Za týden se Tomáš přiznal:
„Jano, s tebou je mi tak lehko, tak klidně. Nechci se s tebou loučit. Odjíždím na chatu na sezónu. Pojedeš se mnou? Budeme spolu jezdit do práce, cesta není dlouhá.“
Jana souhlasila:
„Proč ne? Děti jsou dospělé, vzpomenou si, jen když potřebují peníze. Muž není, ani kočka. Možná je to moje šance?“
Na chatě rychle přešli na tykání. Tomášovo vyznání o svatbě Janu dojalo a Alenu Novákovou pobavilo.
Celou sezónu Jana pracovala na zahradě: záhony se zazelenaly, ve skleníku dozrávaly okurky a rajčata, plevel neměl šanci. Tomáš kopal, nosil vodu, štípal dříví. Zvenčí vypadali jako harmonický pár.
Jednou, když Tomáš odjel do města, zavolala na Janu Alena Nováková:
„Nepůjdeš na čaj? Nebo ti to Tomáš zakázal?“
„Proč by zakazoval?“ podivila se Jana. „Ano, půjdu.“
Vrátila se těsně před Tomášovým příjezdem, zamyšlená.
„Co je?“ zeptal se.
„Jen jsem přemýšlela, jak těžké je ztratit blízkého člověka,“ odpověděla, hledíc mu do očí. „Žiješ, a pak najednou – bum – a je po něm.“
„Nesmysl,“ mávl rukou Tomáš. „Pokud myslíš mou ženu, to už je dávno, dávno jsem zapomněl. Teď mám tebe. Nevím, co bych bez tebe děl.“ Objal ji a mrkl.
Týdny plynuly, úroda se vydařila: okurky, mrkev, jahody, rajčata. Ale Tomášova nálada se změnila. Začal Janu peskovat kvůli maličkostem a o svatbě už nepadlo ani slovo.
„Proč jsi nezavřela skleník?“ bručel ráno.
„Tomáši, v noci bylo teplo, úroda by se zapařila!“ snažila se vysvětlit.
„Ty mě budeš učit?“ odsekl. „Jako bys celý život dřela na poli! Kromě kopru na parapetu jsi nic neviděla!“
„To není fér,“ urazila se Jana. „Rodiče měli v rodné vsi zahrádku, vím, jak co roste. Chceš-li, nebudu na nic sahat.“
„Dobře, dobře,“ uklidnil se Tomáš. „Ale radši se se mnou poraď. Mimochodem, umíš dělat zavařeninu? Je čas sklízet ovoce.“
Jana přikývla a pomyslela si: „Je to tady.“ Zatímco vařila zavařeninu, byl Tomáš samá laskavost. Ale jakmile sklenice zmizely ve spíži, vrátily se jeho výhrady. Jana už přemýšlela, jak odvézt část úrody, aby neodešla s prázdnou.
„Tomáši, co se děje?“ nevydržela a zeptala se rovnou.
Chtěl odpovědět ostře, ale zazvonil telefon. Tomáš popadl sluchátko a jeho výraz se měnil: údiv, pak strach.
„Co se stalo?“ zeptala se Jana.
„Někdo mi vybírá pení”Nikomu už nedovolím, aby mě takhle podvedl,” řekla Jana pevně, když zavírala vrátka za posledním Tomášovým kufrem.