V malebném městečku Říčany, kde ranní mlhy tančí nad řekou a zahrady bohatě kvetou, přijela Tereza s manželem na návštěvu k rodičům. Jakub otevřel kufr auta a začal vynášet tašky s dárky. Vtom Tereza v dálce zahlédla postavu. Rozpoznala ji a ztuhla – šla tam Eliška, ruku v ruce s cizím mužem, smála se a z dálky Tereze přátelsky zamávala.
„Jak je to možné? A kde je její Ondřej?!“ vyhrkla Tereza, cítíc, jak jí srdce sevřela úzkost. Později vyšla najevo hořká pravda, která jí rozbila svět.
Když nastoupila na třetí ročník univerzity, přestěhovala se od rodičů do nového domu v klidné čtvrti obklopené zelení a rybníkem. Otec pro ni udělal maximum – miloval svou ženu a dceru, a pro Terezu byl vzorem muže. Studenti ji nezajímali – byla až moc vážná, přestože byla krásná. Na večírky nechodila, do kavárny ji nikdo nedostal. Kamarády nehledala, raději byla sama. Studovala výborně, večery trávila čtením a časem s rodiči.
„Ještě si užije, má na to čas,“ říkali si, zatímco doma vytvářeli útulnou a teplou atmosféru.
Vedlejší dům si koupil mladý pár – Ondřej a Eliška, o pět let starší než Tereza. Děti neměli, ale byli pohlední, hlavně on… Ondřej. Tereza ho občas pozorovala z okna, když se vracel z práce – někdy sám, jindy s Eliškou, vysokou, tmavovlasou a výraznou.
Na Vánoce rodiče pozvali sousedy na návštěvu. Nepodivili se, přišli s vínem a koláčem. Vítali je srdečně, usadili u stolu. Matka pobíhala kolem, muži debatovali a Tereza potichu sledovala Elišku. Ta byla zdrženlivá, jen tu a tam něco řekla, zatímco zvědavě prohlížela dům. Ondřej naopak zářil šarmem – veselý, zdvořilý. Když si popovídal s otcem, začal se Terezy vyptávat na studium, vzpomínal, jaké to bývalo za jeho časů, a řekl, že před ní leží celý život. Když odešli, Tereza se cítila rozpolcená. Jeho laskavý pohled, měkký hlas a výrazné ruce jí nešly z hlavy. Uvědomila si: je to láska. První, opravdová, která jí rozervala srdce.
Ondřej jí obsadil všechny myšlenky. Na přednáškách se nedokázala soustředit, snívala o náhodných setkáních. Zdravila ho z dálky, chytala jeho úsměv a znovu se nořila do snů. Matka postřehla její touhu, zkoušela ji přimět k řečem, ale Tereza mlčela. Jak říct: „Miluji ženatého souseda?“ Matka by se zarmoutila, řekla by otci. A tak bolest nosila v sobě.
Přišlo léto, prázdniny a častější setkávání. Jednou u rybníka narazila na Ondřeje – v kraťasech, s prutem v ruce. Pozval ji k rybaření. Cestou zpět s úlovkem pronesl:
„Líbilo se? Můžeme jít znovu. Eliška rybaření nemusí.“
Od té doby, když se potkali, zastavil se, ptal se, jak jí je. Jednou jí pohladil vlasy a ona mu přitiskla ruku ke tváři. Byl to jen malý pohyb, ale Ondřej se na ni zadíval a řekl:
„Terezko, jsi úžasná.“
Tu noc proplakala až do rána a rozhodla se mu vyhýbat. Nic dobrého z toho nevzejde.
Tři roky trpěla. Náhodná setkání, jeho přátelské úsměvy, Eliščiny chladné pohledy, vzácné návštěvy sousedů. Tereza trpěla láskou, o které věděla jen ona. Univerzitu dokončila – diplom s vyznamenáním, práce, začátek dospělého života. Sousedé zůstali bez dětí, kontakt vyprchal. Eliška možná něco tušila, ale mlčela. Ondřej se vyptával na práci a plány, ale k rybám ji již nezval.
Brzy potkala Jakuba na výstavě. Malíř, o sedm let starší, ji okouzlil vyprávěním o kráse umění. Začali se scházet. Jakub byl vášnivý, cestoval, tvořil, měl ateliér a uměl dvořit. Po půl roce ji požádal o ruku. Tereza souhlasila, doufajíc, že tím uteče od lásky k Ondřejovi. Rozhodnutí nebylo snadné. Noci probděné v pláči, vědomí, že vdává se bez lásky, jen aby unikla bolesti. Ve snech ji Ondřej prosil, ať neodchází, ale nutila se Jakubovi oplácet jeho city.
Týden před svatbou náhodou potkala Ondřeje ve městě. Zaradoval se, navrhl procházku. Srdce jí poskočilo, ale šla s ním. Gratuloval k blížící se svatbě, a vtom se rozplakala.
„Nevidíš to, Ondřeji? Miluju tě! Celé ty roky, beznadějně…“ vyhrkla.
Chvíli mlčel, pak ji objal a tiše řekl:
„Vidím, holčičko. Ale nenič si život. Tvá mladá láska přejde. Jakub je dobrý člověk, znám ho. Budeš šťastná, věř mi. Já jsem ženatý.“
„Jsi šťastný s Eliškou?“ zašeptala skrz slzy.
Neodpověděl, jen se na rozloučenou objali. Rozes* * *
Rozloučili se a Tereza poprvé cítila, jak tíha neuskutečněné lásky pomalu mizí v ranní mlze nad řekou.