No tak samozřejmě, to je všechno moje vina! vzlykala sestra mé kamarádky. To bych si nikdy nedovedla představit, že se tohle stane! Teď už ani nevím, co mám dělat. Nevím ani, jak to všechno napravit, abych neztratila reputaci.
Moje sestra se před pár lety vdala.
Po svatbě se rozhodlo, že novomanželé budou bydlet s manželovou maminkou. Moje mamka má totiž velký třípokojový byt na sídlišti v Brně a jediného syna.
Jeden pokoj si nechám a zbytek máte vy, prohlásila tchyně slavnostně. Jsme přece kulturní lidé, určitě se nějak domluvíme. A kdyby ne, vždycky můžeme odejít! chlácholil tehdy nastávající manžel svou ženu. Já v tom nevidím problém. Když nám to pod jednou střechou nebude klapat, holt se nastěhujeme do pronájmu…
A tak jsme to zkusili. No, ukázalo se, že společné bydlení je vyšší dívčí. Snažila se snacha i tchyně, ale každý den to bylo horší a horší. Naakumulované křivdy občas explodovaly v hádky, které byly čím dál častější.
Ty jsi přece říkal, že když to nepůjde, že se odstěhujeme od tvé maminky! rozbrečela se žena na manžela. Ale my přece žádný problém nemáme, usmál se přezíravě manžel. Jsou to jen maličkosti, kvůli nim balit kufry a stěhovat se to by byla hloupost.
Přesně rok po svatbě šla manželka na mateřskou a za chvíli porodila zdravého syna.
Porod vnuka krásně navazoval na období, kdy tchyně skončila v práci a ještě si nestihla najít novou v jejím věku už na ni zaměstnavatelé nekoukali zrovna s nadšením. Takže snacha s tchyní seděly nos na nos v jednom bytě, protože ani jedna neměla kam uhnout. Atmosféra v domě houstla tak, že už by se dala krájet.
Manžel nad tím mávl rukou, hlavně že byl v rodině jediný, kdo do domácnosti přinášel peníze.
Teď přece nemůžeme mámu nechat na holičkách, když sama na nájem nemá, prohlásil. Nemůžu ji nechat napospas, ale zároveň nemáme na to, abychom platili ještě svůj pronájem i jí přispívali. Když si najde práci, odstěhujeme se!
Jenže trpělivost mladé ženy vyčerpala dřív, než si tchyně nějakou práci našla. Sbalila věci sobě i synovi a odstěhovala se k vlastní mamince. Když odcházela, řekla manželovi, že do baráku jeho matky už nikdy nevkročí. Jestli mu záleží na rodině, má to vymyslet nějak jinak.
Byla přesvědčená, že manžel rodinu miluje a bude se ji snažit získat zpátky. Jenže spletla se.
Více než tři měsíce bydlí žena u své mámy a manžel po ní ani nevzdechl. Žije si s maminkou, z práce se vrací domů a s ženou a dítětem komunikuje přes videochat, maximálně v sobotu přijde na kafe k tchyni.
No, mají teď takový náštěvní manželství.
Chlap si užívá, že se o něj starají hned dvě ženské, matinka ho lituje, jak mu sama mrcha zdrhla a navíc se nemusí vláčet s kočárem. Takže výhra! A tchyně taky vlastně o moc nepřišla…
Na rozdíl od paní, co všechno v hrdosti zahodila a teď si okusuje nehty až k loktům. Je jí to celé k ničemu, jak říká babička, a štěstím zrovna nezáří. Manžela má ráda pořád, i když ví, že se zrovna předvést neumí.
A co jsi čekala, když jsi odešla? odpovídá jí muž. Můžeš se vrátit, když chceš.
Zdá se, že se manžel nemá k tomu, pronajmout si něco bokem a odejít od maminky. Holka na mateřské pochopitelně nemá z čeho platit vlastní bydlení.
A tak jde celá rodina do kopru?
No co myslíte, je vůbec šance, že se mladá paní ještě někdy s hlavou vzhůru odváží zpátky k tchyni a že si zachrání reputaci?