Odešla Marie Synové přijeli z Prahy do vesnice na kar.
Aspoň teď se ukázali, šeptaly sousedky. Matku aspoň doprovodili na poslední cestě.
Když kar skončil, synové s rodinami si začali balit věci domů. Do světnice nečekaně vešla teta Božena, sestra Marie.
Teto Boženo, už musíme jet, začal starší syn. Musíme dům zamknout. Vám by taky bylo na čase odjet.
Jak odjet?! podivila se sestra zesnulé. Já přece jsem doma! Nikam se mi nechce.
Všichni na Boženu překvapeně zírali.
Linda s Petrem se vzali a nastěhovali k Petrovi a jeho matce.
Svatbu měli skromnou. Rozhodli se našetřené peníze utratit později, a ne dát všechno za bydlení.
Do té doby žili zvlášť Petr s mámou, Linda na koleji. Doma Linda nebyla, matka jí moc nevedla k pořádku
Otcem vůbec nepoznala.
Matka se rozhodla mladým dopřát soukromí. Vzala si dovolenou a odjela ke své sestře Marii na vesnici.
Často tam chodila na odpočinek. Sestra žila sama. Muž jí zemřel, děti dva synové matku navštěvovali málokdy. Ani nevolali.
Mohli by alespoň zavolat, kdyby maminka něco potřebovala. Měli pořád nějaké svoje starosti.
Marie se na ně tak trochu zlobila. Copak nemůže žena zavolat mamince?
Ale žádat je o něco nechtěla. Co zvládla, udělala sama; když bylo potřeba, poprosila souseda, a někdy taky přijel synovec se sestrou.
Petr byl šikovný. Dřív jezdil na vesnici často, teď když se oženil, určitě taky zapomene na tetičku, jak její synové. Ani své manželky k mámě na vesnici nepřivedli. Jen na svatbě je viděla, ti městští. A vnoučata? Prý je ještě čas.
Boženko, přijela jsi! Moje sestřička! radovala se Marie.
Bylo jim spolu dobře, konec konců, byly spolu od narození. Pak se Božena odstěhovala do Prahy, vdala se tam. Marie zůstala na vesnici. Obě ovdověly ten samý rok a už si žádného dalšího muže nenašly.
Teď tu budeš hospodyní, mám dovolenou až za týden. Proč Petr nepřijel? Mohl přijet s mladou ženou, ukázat tetičce vesnici! Nebo jedou na svatební cestu na Lipno?
Ne, šetří peníze. Byla malá svatba, jen na úřadě. Ani rodinu Linda nemá. Maminka jí moc nevede, pořád někde slaví. Už dřív žila Linda sama. Odešla z domova. Je mi jí líto. Je to hodné děvče.
A proč jsi je nevzala s sebou?
Jen ať si zvykají. A já nebudu rušit. Alespoň měsíc mají pro sebe. Bála jsem se, že se nebude ženit. Třicet let, už jsem si myslela, že zůstane sám. Díky Bohu, že se to povedlo. Tak ať žijí spolu šťastně.
Oni už se znají. Proč by měli sedět v městě na svatební cestě? Ať vezme ženu taky ukázat tetičce. Zavolej jim. Dům je velký, místa dost, snad když se nudit budou, tak přijedou domů.
Petr s Lindou dorazili za den. Tetička byla ráda. Své syny nevídá.
Mám takovou radost! Moji tu nevidím, nejezdí. Můžu volat, můžu zvát Pořád mají své starosti, povzdechla si Marie.
Linda si na vesnici brzy zvykla. Připomnělo jí to pobyty u babičky v dětství. Když zemřela babička, bylo Lindě patnáct. Musela se sama postarat o studia i práci.
Marie chodila do práce, Božena odpočívala a vařila na všechny. Petr opravil plot u stodoly a spravil střechu. Linda od rána do večera okopávala zahrádku.
Ale Lindo, nech to na mě, až bude dovolená, pustím se do toho sama. Ty si odpočiň.
Není mi to zatěžko. U babičky jsem byla zvyklá pomáhat. Práce na zahradě mě baví. Až budete mít dovolenou, užijte si klid.
Dovolená utekla jako voda. Hosté odjeli, Marie zůstala sama. Všechno bylo hotové, ale najednou se jí začalo stýskat. Večer jí bylo smutno. Zavolala staršímu synovi.
Co se děje?
Vlastně nic, jen jsem se chtěla zeptat, jak se máte. Nepřijeli byste na návštěvu?
Ne, nemáme čas. Zkus zavolat mladšímu, možná změnil plány a nepojede k moři.
Volala mladšímu, stejná odpověď. Jedou k Jadranu, na mámu čas nemají. Tak dobře. Petr slíbil, že přijedou
Šla léta. Petr s Lindou si koupili byt v Plzni. Na tetičku nezapomněli, často přijížděli pomáhat se vším možným okolo domu. Vozili i své děti, někdy u babiček Marie a Boženy trávily celé léto. Obě už byly v důchodu.
Vlastních vnoučat se Marie nedočkala. Mladší syn má sice syna, ale nevlastního vzal si ženu s dítětem. Starší se nikdy nezastavil, pořád práce, kariéra, a pozdě už bylo.
Takové děti Navštíví matku jednou za tři, čtyři roky a to prý má být ráda!
Dobře, že má alespoň Petra s Lindou a sestru.
Tak plynul život, až Marie zeslábla. Potřebovala procedury, léčbu, byla by potřebná další pomoc. Volala mladšímu synovi, vysvětlila situaci.
Mami, celý život jsi do lázní nejezdila, začínat nemusíš! Doma je ti líp. Uzdrav se.
Lázeňský pobyt Marii a Boženě zaplatili Petr s Lindou.
Odeslali obě sestry spolu. Alespoň si užijí chvíle, když už bude jim veseleji spolu.
Po čtyřech letech Marie odešla. Synové přijeli do vesnice na kar.
Aspoň teď přišli, šeptaly sousedky. Dali matku na poslední cestu.
Připravili se k odjezdu do města, ale v domě Božena s rodinou Petra.
Teto Boženo, my už pojedeme, musíme dům zamknout. Asi byste měli jet také.
Jak jet? podivila se Božena. My jsme doma! Nikam se nechystáme.
Všichni na Boženu překvapeně koukali.
To je dům naší matky! ozval se mladší syn. Teď patří nám. Budeme ho prodávat. Vemte si, co potřebujete na památku, nějakou vázu, nebo servis. Stejně budeme všechno vyhazovat.
Vezměte si vy, co chcete, na památku na mámu, ale dům mi sestra darovala, když zeslábla. Hned, jak se vrátila z lázní.
Lázně? Darovala? Jakto? My jsme její synové!
Tak si na to teď vzpomínáte? Kde jste byli, když maminka onemocněla? Ani jednou jste nepřijeli. Synové!
Synové odjeli. Už se ani nesnažili nic vysvětlit. Teď už nemají kam přijet, komu zavolat
Božena se přestěhovala do sestřina domu. Svůj byt v Praze pronajímá. Pomáhá rodině svého syna, často k nim jezdí, pomáhá. Jsou to fajn, soudržná rodina, jen ta Marie chybí
Ale ona je stále s nimi. V jejich vzpomínkách.
Dnes jsem si zase potvrdil: krev není všechno. Blízkost se někdy buduje skutky, ne rodokmenem. Rodina není jen to, co se narodí, ale hlavně to, o co člověk pečuje.