Libuše, musím ti něco říct.
Libuše Tomášková stála u sporáku a opatrně míchala svíčkovou. Hlas jejího muže zněl tak, jak když v práci něco zpackal, nebo když musel přiznat, že utratil víc peněz. Lehce napjatý, trochu provinilý, ale rozhodnutý říct to, co musí.
Tak povídej, řekla, aniž by se otočila. Dávala pozor, aby omáčka nepřipálila.
Odcházím. Mám jinou ženu.
Odstavila vařečku, položila ji na stojánek. Otočila se. Stanislav stál ve dveřích kuchyně, na sobě měl sako, i když doma ho nikdy nenosil. Oblekl si ho schválně, pro tenhle rozhovor, jako by mu slušnost a vážnost měly dodat odvahu.
Jak dlouho to trvá? zeptala se.
Osm měsíců.
Chápu.
Stanislav čekal něco jiného. Slzy, výčitky, otázky. Přešlápl z nohy na nohu.
Libuško, nechci, abychom spolu byli na kordy. Vždy jsi pro mě byla… zázemí. Zpevnění. A toho si vážím.
Libuše Tomášková se na něj dívala dlouze a pozorně, jako na nějaký cizí předmět, který někdo položil doprostřed obýváku a nejde říct proč.
Zázemí, zopakovala tiše. Dobře. Budeš večeřet?
Cože?
Svíčková je hotová. Chceš jíst, nebo ne?
Stanislav se úplně ztratil.
Ne, já… ne. Libuško, rozumíš, co jsem řekl?
Rozumím. Odcházíš k jiné. Osm měsíců. Zázemí. Jasno. Večeřet nebudeš. Dobře.
Vzala čistý talíř, nabrala si svíčkovou a posadila se ke stolu.
Stanislav ještě pár minut bezcílně postával. Pak odešel do ložnice balit věci. Bouchal zásuvkami, šustil taškami. Libuše Tomášková jedla svíčkovou. Byla přesně taková, jakou měl Stanislav rád: hutná, s jemně nakyslou smetanovou omáčkou. Dělala ji takhle už třicet let.
Pomyslela na to a odložila lžíci.
Po chvilce ji zase zvedla a dojedla do konce.
***
Stanislav Tomášek, padesát šest let, byl přesvědčen, že život mu teprve začíná. Střední manažer ve stavební společnosti, udržovaný muž, barvil si šediny speciálním šamponem, ač to před všemi zapírál, dokonce i před Libuší. Vzal si ji, když mu bylo sedmadvacet, žili spolu osmadvacet let, vychovali syna Jakuba, který teď pracoval v Brně a volal jednou týdně.
Alena Horská, ta druhá, pracovala v jejich kanceláři jako obchodní referentka. Devětadvacet let, štíhlá, dlouhé tmavé vlasy, zvyk často říkat tyjo na cokoliv, co jí přišlo zajímavé. Divila se často: výborné restauraci, nové aplikaci v telefonu, schopnosti Stanislava zařídit nemožné jedním telefonátem. Bylo to příjemné.
Libuše Tomášková, třiapadesát, byla hlavní účetní v městské nemocnici. Drobnější, tmavovlasá, u spánků už s prvními šedinami, které netajila. Uměla počítat rychleji než kalkulačka, přečetla tři knihy za měsíc, vařila nejlepší svíčkovou v sídlišti. Dům, rodinu a plný úvazek zvládala osmnáct let a nikdy nečekala medaili prostě to byla životní samozřejmost.
Žili v městě Stráže, nebyl malý ani velký, z těch, kde se všichni znají alespoň podle obličeje, kde je jedno slušné nákupní centrum, pár kaváren a restaurací, kde se nemusíš stydět jíst. Byt měli třípokojový ve čtvrtém patře panelového domu. Dobře zařízený, pohodlný, se záclonami, které Libuše ušila před osmi lety, protože v obchodech nenašla odstín, jaký chtěla.
Když Stanislav odešel, poseděla chvíli v kuchyni. Za oknem šedivěl říjnový déšť, drobný, neustávající. Pak vstala, sklidila, umyla nádobí a šla spát.
První tři dny skoro nemyslela. Chodila do práce, dělala uzávěrky, odpovídala na klasické dotazy kolegyň s výrazem, který nikoho nevybízel k dalším otázkám. Večer seděla v tichu, které náhle v bytě panovalo, a dívala se do prázdna. Neplakala. V nitru byla nějaká necitlivost, jako když si dobře narazíš ruku, a bolest teprve začne přicházet.
Čtvrtý den jí zavolala kamarádka Hana.
Libuško, prý je to pravda?
Je.
Panebože. Jak jsi na tom?
Jde to.
Libuško, nejde to. Třicet let jsme kamarádky. Jak jsi opravdu?
Libuše Tomášková chvíli mlčela.
Hani, víš, co je na tom nejpodivnější? Že už dlouho nevím, co vlastně Stanislav cítí. Žili jsme spolu, a já ho vlastně dávno nechápala. To je možná to nejhorší.
Hana taky chvíli mlčela, pak zkusila opatrně:
Co kdyby sis s ním zkusila promluvit? Možná ještě…
Ne, přerušila ji Libuše klidně. Není třeba. Jen přemýšlím nahlas.
To, co Hance neřekla, bylo, že v okamžiku Stanislavova odchodu necítila bolest. To první, co se objevilo, byla úleva. Jako kdyby dlouho nesla těžkou tašku a někdo jí ji konečně vzal. Styděla se to přiznat i sama sobě.
Pátého dne sundala ze zdi v obýváku velkou svatební fotografii v rámu. Stanislav v tmavém obleku, ona v bílých šatech, oba mladí, oba usměvaví. Uložila rám do skříně, nerozbila, nevyhodila. Prostě uklidila.
Na stěně zůstalo světlejší místo.
Dívala se na něj dlouho. Pak vzala mobil a zavolala si do obchodního domu Nábytek Sen.
***
Rekonstrukci zvládala sama, co šlo. Co ne, objednala řemeslníky. V obýváku přelepila nové tapety v béžovém tónu místo starých zelenkavých pruhů. Koupila nové záclony s výraznými listy něco, co by Stanislav nikdy neschválil, měl rád jen čisté barvy. Přestavila nábytek tak, jak jí bylo pohodlné, ne jak kdysi rozhodli spolu. Gauč teď stál blíž k oknu.
Jakub zavolal po dvou týdnech. Táta už mu to očividně sdělil.
Mámo, jak se držíš?
Dobře, Kubo. Přestavuji.
Přestavuješ? evidentně čekal jinou odpověď.
Nové tapety, možná změním ještě ložnici.
Mámo… vážně jsi v pořádku?
Jsem, synku. Opravdu. Už ses ozval tátovi?
Jakub zaváhal.
Volal jsem mu.
To je v pořádku. Je to tvůj otec. Je důležité, abys s ním mluvil. Přijedeš na Vánoce?
Určitě. A mámo, není ti smutno, tam sama?
Podívala se na nový obývák, krémové stěny, závěsy s listy, gauč u okna.
Víš co? Je mi, překvapivě, dobře. Sama se tomu divím.
Jakub otázky ještě kroužil, ale pak se uklidnil. Byl hodný kluk, ale jako děti rozvedených rodičů v hloubi duše doufal, že se dospělí domluví.
V listopadu, když hledala v skříni zimní věci, našla velkou kartonovou krabici všechen svůj starý háčkovací a pletací materiál. Jehlice, klubka, rozpracované svetry. Tenkrát Stanislav řekl, že ho klubka všude rozčilují, tak je tiše uklidila.
Vytáhla krabici doprostřed obýváku a chvíli do ní jen zírala.
Pak vzala jehlice. Sedla na gauč k oknu. Venku padal první sníh, tichý a měkký.
Prsty vzpomněly samy.
***
Kolegyně z práce, paní Kalinová z účtárny, si všimla šály kolem krku Libuše začátkem prosince.
To jsi pletla ty? To je nádhera!
Jo. Ruce si musím zvyknout.
Libuško, neupleteš mi taky jednu? Koupím přízi, zaplatím…
Ale prosím tě.
Opravdu, koupím vše, můžeš mi udělat i čepici, s lemem…
Tak vznikla první zakázka. Skoro omylem, jako už to v životě chodí.
V prosinci a lednu upletla osm věcí: tři čepice, dvě šály, rukavice a dva svetry. Brala spíš symbolické částky, ale i tak to byly její vlastní peníze navíc ke mzdě, získané rukama a tím těšením, co zažila každý večer na gauči u okna.
Hana přišla na kávu, rozhlédla se po změněném bytě, pohladila nové závěsy a koukla na krabici s přízí.
Seš nějaká jiná, Libuše.
Jaká?
Klidná. Bálo mě, že upadneš do deprese, a ty…
Nepadla jsem. Vážně nechápu proč. Asi nebyl čas.
Stanislav nevolal?
Volal jednou. V listopadu. Sháněl technický průkaz od auta. Řekla jsem mu, kde je. Od té doby nic.
Tak jen kvůli autu…
Jen kvůli autu.
Chvíli mlčely. Hana sevřela hrnek oběma rukama, jak dělávala, když přemýšlela.
Nenávidíš ho?
Libuše Tomášková popravdě přemýšlela.
Ne. A to je zvláštní. Cítila jsem křivdu, velkou, teď už menší. Ale nenávist ne. Udělal, co udělal. Má svůj život. Já taky.
Jak zvládnout manželovu nevěru a nezbláznit se, poznamenala Hana ironicky. Napiš o tom knížku.
Možná ještě napíšu, zasmála se Libuše.
Poprvé po několika měsících se opravdu zasmála. Ne ze zdvořilosti, ale doopravdy.
***
Alena byla dívka s mnoha dobrými vlastnostmi, ale udržování domácnosti mezi ně nepatřilo.
Stanislav to nepoznal hned. První měsíce bylo všechno růžové restaurace, výlety, pocit mládí a lehkosti. Alena zbožňovala způsob, jakým dělal věci po svém, to ho těšilo.
Jenže pak spolu začali žít v Stanislavově pronajatém bytě, na druhém konci Stráží. A začaly potíže.
Alena vůbec nevařila. Ne špatně, vůbec. Nechápala potřebnost vaření, když jsou restaurace a dovážka. Bylo to drahé a rychle se to omrzelo.
Co úklid? Oblíbené místo projít se ve vysokých podpatcích, ale uklidit si ne. Věci ležely všude, na zemi, na židli, na vaně. Ne byl to bordel, ale danost jejího systému. Stanislav, přivyklý pořádku, začal potichu šílet třetí týden.
Alena nechápala, proč platit nájem dopředu a proč spořit, když jsou ještě peníze. Stanislav vysvětloval. Alena kývala. Další měsíc nanovo.
A pak kamarádky. Vždy tam byly, často, do půlnoci, smály se, pily víno ze skleniček, co nechávaly ve dřezu. Stanislav si lehal v ložnici a poslouchal smích, co mu cizí byl.
V únoru volal Libuši.
Jak se máš?
Dobře, Stando.
Nezlobíš se, že jsem se dlouho neozval?
Ne.
Pauza.
Nepamatuješ, kde je záruční list na lednici? Potřebuju servis.
Zelená složka, třetí police v komoře.
Nevzala sis ji?
Ne. Ničemu jsem se nedotkla.
Díky.
Položila. Seděla a hleděla ven. Sníh tál, na střechách garáží tmavé plochy. Brzy bude jaro.
Vzala jehlice. Začínala nový svetr, šedomodrý, pro sebe.
***
V březnu nemocnice oznámila, že odchází šéf ekonomického oddělení, pan Kopřiva, do penze. Uvolnilo se místo. Hlavní lékařka, paní Němcová, si zavolala Libuši k sobě.
Libuše, řeknu to narovinu. Dávno byste už na tu funkci mohla. Proč jste nechtěla?
Libuše přemýšlela.
Kvůli rodině. Nechtěla jsem větší zátěž.
A teď?
Teď jsou jiné okolnosti.
Slyšela jsem. Je mi líto.
To nemusíte. Prostě řekněte, co pro to mám udělat.
Paní Němcová se pousmála.
Už to umíte. Jen napsat žádost.
Tak ji napíšu.
Napsala hned. Domů šla pěšky, autobus jí ani nezajímal. Chtěla se projít. Březen voněl mokrým asfaltem, vzduchem, v kterém se probouzí stromy a louže mají duhovou blánu. Dávno si těch maličkostí nevšimla.
Myslela na to: život jde dál. Obyčejná pravda, banální, ale přesná.
***
V dubnu přišel Stanislav. Bez varování. Zazvonil u dveří.
Otevřela mu. Stál na chodbě v bundě, kterou mu sama vybrala před třemi lety, pomačkaný, tmavé kruhy pod očima.
Můžu vejít?
Proč?
Stanislav sklopil pohled.
Libuše, musím s tebou mluvit.
Ustoupila. Vešel. Rozhlédl se. Nové stěny, nové závěsy, jiný nábytek. Chvíli mlčel.
Udělala sis tu krásně.
Ano.
Moc pěkné.
Neodpověděla. Šla dát vařit vodu. Ruce dělaly to, co znaly.
Stanislav usedl ke stolu. Dívala se na něj a vnímala ho jinak ne dobře ani špatně, prostě jinak. Jako když navštívíš místo z dětství a vidíš, co sis nikdy předtím nevšiml.
Jak se máš?
Dobře. Dostala jsem povýšení.
Opravdu? To gratuluju. Zasloužila sis to.
Ano. To vím.
Zachytil to. Drobné ticho.
Libuše
Stando, řekni, co chceš.
Promnul si nos dělal to vždy, když se cítil nesvůj.
S Alenou to neklape. Ne že by bylo vysloveně zle, ale… je jiná, než jsem myslel.
To se stává.
Myslel jsem… odmlčel se, pak sebrale řekl: Že bych se mohl vrátit. Vždy jsi… rozuměla. Věděla jsi co a jak.
Libuše nalila čaj. Postavila mu hrnek, svůj si vzala do ruky. Posadila se na kraj židle.
Věděla jsem, přikývla klidně. Osmadvacet let. Ale než jsi odešel, nevšiml sis toho.
Všiml.
Ne. Říkal bys to jinak.
Zmlkl.
Nechtěl jsem ti ublížit. Zázemí přece…
Znamená, že tě není. Zázemí je to, co zůstává, když ostatní zmizí. Drží všechno pohromadě.
Libuše…
Nehnevám se, Stando. Opravdu ne. Jen říkám, proč už to nepůjde.
Chci zpátky.
Slyšela jsem.
Ty… nechceš?
Dívala se na něho. Znalá tvář, jenže v očích byla zmatek, co nečekal. Čekal slzy, křik, možná hádku, ale i odpuštění. Byl si tím jistý, protože ona vždy zvládla. Protože byla zázemí.
Ne, řekla prostě.
Proč?
Prostě nechci.
Nechápal. Opravdu ne.
Ale budeš přece sama.
Jsem. A je mi dobře.
Nemůže být dobře samotné. Jen to říkáš.
Vzala čaj a usmála se klidně.
Víš, na co jsem přišla? Bálo mě, že po tvém odchodu tu zůstane jen prázdno. Bála jsem se toho strašně. Ale místo prázdna tu je spousta místa. Pro mě.
Stanislav mlčel.
Jsi asi dobrý člověk, řekla nakonec s tichým nadhledem. Jen jsi si myslel, že budu pořád čekat. Že zázemí vždy zůstane. Ale já jsem odešla.
A co teď? zeptal se až dětinsky.
Nevím, Stando. To je už na tobě.
Dopil čaj, chvíli poseděl a vstal.
Požádáš o rozvod?
Ano. Už jsem se radila.
Přikývl, vzal si bundu.
No… tak jo.
Ve dveřích se zastavil.
Jsi jiná.
Ne. Jsem stejná. Jen jsi mě neviděl.
Zavřela za ním dveře.
Libuše chvíli seděla u stolu. Zvenku doléhal ruch města auta, dětský smích, někdo z okna zavolal na psa. Obyčejný dubnový večer ve Strážích.
Vstala, sklidila hrnky, otevřela okno. Do místnosti vstoupil svěží vzduch, voněla hlína, topolové pupeny.
***
Sergeje Viktoroviče poprvé viděla na schůzi obyvatel domu. Přistěhoval se v zimě do šestého patra, dům za městem prodal, když děti už dávno žily jinde: syn v Praze, dcera v Hradci.
Bylo mu padesát osm, nevysoký, štíhlý, nakrátko střižené šediny, klidné šedé oči. Pracoval jako projektant, kreslil mosty a křižovatky. Vdovec tři roky.
Na schůzi věcně a trpělivě vysvětloval, co je třeba udělat s protékajícím stupačkou. Slyšel ho i správce domu.
Libuše si ho všimla, protože byl klidný, neokázalý, s jistotou lidí, kteří už nikomu nic dokazovat nemusejí.
Seznámili se vlastně náhodou, ve výtahu začátkem května. Vlekla těžkou tašku s novou vlnou, z tržiště.
Můžu pomoct? nabídl.
To zvládnu.
Věřím. Ale ve dvou by to šlo líp.
Zasmála se. Podala mu tašku.
Začali se bavit ve výtahu, domluvili se, že jí pomůže až ke dveřím.
Pletete hodně? kývl k tašce.
Ano. Přijde vám to legrační?
Vůbec ne. Po ženě mi zůstalo spoustu klubek, nevím, co s nimi. Vezmete si?
Vzala. Byla to kvalitní merino příze, v krásných barvách.
Občas spolu promluvili, když se potkali. Jednou, dvakrát pozval na čaj. Povídali si o městě, práci, knížkách. Četl zajímavě a hluboce, bez přetvářky. Uměl poslouchat. Uměl mlčet, když potřebovala čas.
V červnu mu upletla šálu. Šedou, z jeho příze.
Proč? Teď je léto.
Na podzim se bude hodit. Zkusila jsem, jak ta příze pracuje.
A jak?
Dobře.
Vzal šálu vážně, obyčejně poděkoval. Žádné rozpaky. Právě to jí bylo příjemné.
***
V červenci podala žádost o rozvod. Stanislav neodporoval. Sešli se u notářky, podepsali vše. On byl vyčerpaný, trochu ztracený. Ona měla na sobě světlé letní šaty, které si pořídila v květnu poprvé po letech si vzala něco barevného.
Jak se máš? zeptal se před budovou.
Opravdu dobře, řekla. Tentokrát upřímně.
Alena odjela na Moravu, k rodičům.
Chápu.
Jsem teď sám.
Podívala se na něj. Bez slabosti, bez škodolibosti.
Zvládneš to. Musíš jen začít sám. Není to těžké, když chceš.
Rozloučili se. Ona šla jedním směrem, on druhým.
Došla do obchodu, koupila si půl kila třešní, velké, sladké. Stoupla si u východu a jedla tam na slunci, pecky skládala do sáčku. Třešně byly dokonalé.
***
Sergej Viktorovič ji pozval do kina začátkem srpna. Skromně, nenápadně.
Dávají prý dobrý film. Půjdeme?
Půjdeme.
Šli na starou českou komedii do letního biografu v parku. Dřevěné lavice, kolem děti, důchodci, páry. Smáli se stejným scénám.
Po filmu šli parkem. Bylo teplo, stmívání pomalé, srpnové. Povídala mu, jak znovu začala plést na zakázku. Poslouchal.
Jen pokračujte, řekl vážně. To je práce se srdcem, těch je málo.
Takhle mluvíte o šále.
Mluvím o šále. Je opravdu dobrá.
A pak řekl po chvíli:
Nespěchám nikam. Vy asi taky.
Ne.
Tak je to správně.
Neptala se, co je přesně správně. Chápala.
***
V září přišla na návštěvu Hana. Našla Libuši u okna s pletením. V bytě voněla káva, na stole ležely klubka tří odstínů modré, notebook měl otevřenou stránku s objednávkami, kterých za léto přibylo nečekaně hodně.
Ty máš stránku na internetu?! podivila se Hana.
Pomohla mi holka od naproti. Fotky výrobků, ceny, podmínky. Už dvacet tři hotových objednávek.
Libuško, to nemyslíš vážně?
Vážně. Není to moc peněz, ale něco přibyde. A hlavně mě to baví.
Hana kroutila hlavou.
Kdo by to byl řekl před rokem…
Nikdo. Ani já.
A ten tvůj soused, Sergej… polkla Hana zvědavě.
Co s ním?
Nic, jen… když o něm mluvíš, máš jiný výraz.
Libuše neodpovídala. Potom klidně, oči na jehlicích:
Je mi s ním klidno. Opravdu to jinak neumím říct.
A nemusíš, odpověděla Hana. Já rozumím.
Pily kávu a povídaly si o vnoučatech, opravě budovy polikliniky, o podzimní slevě v Nábytku Sen. Obyčejný rozhovor dvou žen u kávy v září.
Za oknem žily Stráže svým životem. Topoly žloutly podél ulice. Na dvoře někdo venčil psa. Kluk jel na kole a hleděl zamyšleně před sebe.
Libuše vzala další klubko, našla konec. Nová zakázka, pletená čepice, termín za dva týdny. Stihne to.
Prsty zkušeně nabraly přízi. Jehlice se daly do rytmu, známého, klidného, uklidňujícího. Venku na listech zabušil první podzimní déšť a ony se rozechvěly, lesklé, živé.