Víš, vždycky jsem slyšela, že čím déle spolu páry chodí, tím horší to pak mají v manželství. No a hele, mám příběh, který tohle tvrzení docela pěkně potvrzuje…
Byla jedna dvojice, která spolu randila sedm let. Celou tu dobu vlastně nikdy nebydleli spolu ani jeden jediný celý den každému vyhovovalo mít své soukromí a vlastní čas. Jenže pak to celé zlomil neplánovaný těhotenství, a tak do toho prostě museli praštit a vzít se.
Začátky společného soužití byly pro oba trochu jako dobrodružství. Nejdřív předělávali svůj malý byt babička nevěsty se odstěhovala zpátky k rodičům dívky, takže mladí najednou měli svůj prostor. Společně vybírali nábytek, nakupovali všechno potřebné do domácnosti Jenže když bylo konečně hotovo, začali na sebe být doma divně nervózní. Jakoby jim zavřené stěny lezly na nervy.
Manžel najednou pokaždé navrhoval, jestli by nemohl jít na pivo s kamarády, a manželka mu s úsměvem přála pěkný večer. Takhle to bylo fajn pro oba, úplně přirozeně stejně jako když spolu předtím těch sedm let jen chodili. Domů se setkávali většinou až pozdě večer.
Když už se blížil porod, manžel byl zničeho nic pořád smutnější. Ona tomu moc nevěnovala pozornost, až jednoho dne jí volala nějaká šílená ženská, že si její muž balí kufry a stěhuje se k ní. Opravdu když byla dívka na běžné kontrole u gynekoložky, muž mezitím opravdu odešel, aniž by řekl jediné slovo.
Největší rána byla, že se ani nikdy neobtěžoval se jí omluvit nebo aspoň něco vysvětlit. Neobjevil se ani na soudním jednání kvůli rozvodu. Ona si pak zařídila všechno tak, aby v rodném listě miminka nebyl uveden žádný otec. Naštěstí díky známým to šlo rychle.
Narodil se jí zdravý a krásný chlapeček opravdu nádherný, s dolíčky ve tvářích. Ve chvíli, kdy ho poprvé spatřila, všechna bolest a rozhořčení na bývalého partnera zmizela. Pomáhali jí rodiče a ona zjistila, že žádné další vztahy s muži už řešit nechce. Měla pocit, že rána na jejím srdci se nikdy nezahojí.
Malému byly tři roky, když jednoho dne zazvonil zvonek u dveří. Čekala, že je to její máma, která má pohlídat vnuka, a tak v pohodě otevřela, aniž by mrkla kukátkem. Na prahu stál její exmanžel. V ruce měl obrovskou kytici rudých růží, které vždycky zbožňovala, a velké závodní autíčko první dárek, co kdy jejich synovi přinesl.
Dívala se na něj mlčky, on se najednou zhluboka nadechl a řekl:
Omlouvám se Udělám cokoliv, co si budeš přát
Myslíš si, že ti po tolika letech odpustím? Tak dlouho jsi tu nebyl…
Do chodby v tu chvíli vběhl jejich prcek.
Ne. A už nikdy nechoď zpátky. Tolik let jsme tě nepotřebovali a zvykli jsme si tě nepotřebovat…
Dívku už to ani nebolelo. Za ty roky už v ní zůstala jen lítost. Lítost nad tím, že bývalý manžel ztratil svého synaZavřela dveře a na chvíli se opřela čelem o chladnou dřevěnou výplň. Venku se na chodbě ještě chvíli ozývalo nešikovné šoupání bot a pak kroky pomalu zmizely.
Její syn na ni zvědavě upřel oči: Mami, kdo to byl?
Usmála se na něj a zvedla ho do náruče. Jen někdo z minulosti, broučku. Ale my teď máme krásnou budoucnost.
Chlapeček jí objal kolem krku a zašeptal: Já se mám s tebou dobře.
Venku před oknem rozkvetly první pivoňky. Ona se zadívala na své dítě na ty známé dolíčky, které tak připomínaly jeho otce, a v tu chvíli věděla, že právě začíná její nejšťastnější období. Zavřela minulost pevným klíčem a v hlavě si přepsala své vlastní příběhy tentokrát začínající smíchem, ne šepoty bolesti.
A doma byli zase jen dva. To bylo víc než dost.