Odejdi, Kosti. Talíře s vychladlou večeří stále stály na stole. Marie na ně zírala a neviděla je. …

Dobré zprávy

Talíře se studenou večeří zůstaly na stole. Barbora na ně zírala, aniž by je skutečně vnímala. Zato čísla na hodinách v rohu místnosti vystupovala ostře, táhla se vpřed jako oživlé stíny. 22:47.

Martin slíbil, že přijde na devátou. Jako vždy

Telefon mlčel.

Barbora už se nehněvala.

Všechno živé v ní dávno vyhořelo, zbyla jen unavená prázdnota a dech studeného oparu.

Asi v půl dvanácté se ve dveřích ozvalo slabé zaškrábání klíče.

Barbora ani neotočila hlavu. Seděla na pohovce, obalená v dece, zamračená do jednoho bodu v prostoru.

Ahoj, Baruško. Omlouvám se, zdržel jsem se v práci, jeho hlas zněl unaveně, a přesto falešně vesele. Martin vždycky takhle mluvil, když lhal.

Přistoupil blíž, mírně se naklonil, aby ji políbil. Barbora se nenápadně odtáhla. Ne moc, ale dost, aby si toho všiml.

Děje se něco? zeptal se, když shazoval šálu.

Pamatuješ si, jaký je dnes den? její hlas byl klidný a matný, spíš ozvěna než zvuk.

Na vteřinu ztichl.

Středa? Proč?

Dneska má moje maminka narozeniny. Měli jsme za ní jet s dortem. Slíbil jsi to.

Martinovi se změnil výraz tak rychle, jako když štěně šlápne do louže. Úsměv sklouzl, zůstal po něm jen stín viny, mísený s náhlou panikou.

Ježíši, Barčo, úplně jsem na to zapomněl. Promiň, ten blázinec v práci mě pohltil. Určitě jí zítra zavolám.

Odešel do kuchyně. Barbora slyšela, jak neklidně manipuluje s nádobím, s železnou rutinou vkládá talíře do dřezu. Vždycky se ukrýval v šustění příborů, jako by snad činnost mohla zahladit trapné otázky.

Dnes mu však už nechtěla ulehčovat. Zvedla se a ve dveřích do kuchyně se zastavila.

Martine, s kým ses dneska zasekl v práci až do jedenácti?

Otočil se. Ruka držící krabici s mlékem se zachvěla.

S kolegy. Spustili jsme nový projekt. Termíny hoříznáš to.

Znám, kývla. A taky vím, že dnes ve tři jsi říkal do telefonu: Jano, rozumím, ale musím to napravit.

Jana. Tvoje bývalá žena. Jako stín, co tři roky bloudí kolem nás. Stín, studený a neuchopitelný, plný nevyřčených křivd.

Martin zbledl.

Ty poslouchala jsi mě?

Nemusela jsem. V koupelně jsi křičel tak nahlas, že bych tomu neunikla ani pod vodou.

Položil krabici s mlékem na stůl a svezl se na židli.

To není, jak si myslíš.

https://clck.ru/3R8onP

A jak to teda mám chápat? poprvé její hlas zachvěl emoce. Že už půl roku přešlapuješ na místě? Že zmizíš večer a doma jsi cizí? Chceš ji zpátky? Tak to řekni. Unesu to.

Zdrceně hleděl na své ruce; silné ruce, co by sestavily hodiny, ale štěstí nikdy.

Nechci se k ní vrátit, řekl tiše.

Tak co? Spíš s ní zas?

Ne! Oči mu svítily zoufalstvím, že Barbora na chviličku znejistěla. Barčo, věř, není mezi námi už nic.

Tak co teda napravuješ?! skoro zakřičela. Platíš za ni dluhy? Řešíš její život místo vlastního? Žiješ s ní v hlavě, místo abys byl tady?

Martin mlčel.

Slova, co držela léta pod pokličkou, z ní vytryskla.

Odejdi, Martine. Jdi za ní, nebo kamkoli musíš. Opravuj co chceš. Jen mě nech, nehodlám už tohle snášet. Fakt už nemůžu. A ani nechci.

Chtěla odejít, ale Martin se prudce postavil a zastoupil jí cestu.

Nemám kam jít! Žádná Jana už není! Ani stará, ani nová! Já vlastně sám nevím, co se děje. Jen chci to napravit!

Otočil se a polkl něco neviditelného.

Nevysvětluj to hádankami, sotva zašeptala Barbora.

Víš, co napravuju…? neudržel se. Sebe! Snažím se opravit sám sebe, a pořád to nejde. Chápeš? Ty nejsi ona. Jsi trpělivější, lepší, věřila jsi ve mně, když jsem já sám nevěřil. S tebou to mělo vyjít, já měl být jiný. A zas to nejde! Zapomínám na narozeniny, ztrácím večery v práci, mlčím, když čekáš. Dívám se do tvých očí a sleduju, jak se v nich ztrácí světlo. Stejně jako kdysi v jejích.

Barbora mlčela.

Nechci nikoho jiného hledat, pokračoval šeptem bojím se, že to dopadne znovu stejně: zase něco zničím, zase někdo zůstane v slzách. Neumím být manžel. Neumím sdílet život Den za dnem, bez scén. Pořád všechno jen kazím kolem sebe. Vlastně ani nežiju, jen žongluju na laně a bojím se kroku stranou. A ty ty jsi vedle mě prázdná, stejně jako já.

Martin se jí zadíval do očí. Tentokrát byl jeho pohled ztracený, ale pravdivý:

Problém není v tobě. Ani v Janě. Je to mnou

V té chvíli Barbora zcela jasně pochopila: Martin ji nepodváděl s jinou ženou. Zradil ji svým strachem. Nebyl zlý, byl jen ztracený v sobě a nevěděl, kudy dál.

A co teď, Martine? zeptala se klidně. Uvědomil sis to. No a?

Nevím, přiznal otevřeně.

Tak si to vyřeš sám, vyletělo z ní. Jdi za psychologem, zavři se s knihou, zabuš hlavou do zdi něco dělej. Jen už neběhej dokolečka a nečekej nějaké zázračné tlačítko, co smaže stará selhání. Takové tlačítko neexistuje. Je jen cesta. Práce na sobě. Jdi a dělej ji. Sám.

Beze mě.

Vyšla z kuchyně, prošla kolem něj do předsíně a oblékla si kabát.

***

Dveře zaklaply. Martin zůstal sám, ticho rušil jen rozostřený šum deště za oknem, ve kterém se ozývaly vlastní kroky. Postavil se k oknu, zvenčí se Barbora utápěla ve tmě pražské noci. Najednou ho zaplavil pocit tíhy tíha, která zůstala, když všechno ostatní odešlo.

Jeho vlastní pád už nebyl stínem. Seděl vedle něj, v té studené večeři, v jeho rukou, které nedokázaly nic udržet.

Místo aby se rozběhl za Barborou, vytáhl ze skříňky láhev slivovice a ponořil se do snu, v němž kapky deště splývaly s jeho myšlenkami do podivného modrého šumu.

Rate article
Add a comment