Odejdi a nikdy se nevracej — Slyšíš, odejdi! – se slzami v očích zašeptal Michal. – Odejdi a už nikd…

Dobré zprávy

Jdi a už se nikdy nevracej
Jdi pryč, slyšíš? šeptal Dominik se slzami v očích. Jdi, a nikdy se už nevracej! Prosím tě

Chvějícíma rukama kluk rozepnul těžký kovový řetěz, popadl Sáru a táhl ji k plotu. Otevřel branku dokořán a pokusil se ji vytlačit na cestu.

A ona nechápala, co se děje.
Copak ji vyhánějí? Proč? Vždyť nic zlého neudělala

Sáro, jdi, prosím Nesmíš tu zůstat, on se za chvíli vrátí a

V tu chvíli se dveře domu rozlétly a na zápraží se přiřítil opilý Zdeněk s sekyrou v ruce.

*****

Kdyby si lidi aspoň na chvíli dokázali představit, jak těžký může být život psů, kteří se ocitli na ulici ne vlastní vinou, určitě by na ně koukali jinak.
Aspoň by v nich viděli trochu soucitu a ne jen odpor, jako to bohužel často bývá.
Ale jak by o tom měli vědět, když psi neumějí vyprávět své příběhy? Nevysvětlí, co je bolí a co prožili. Všechna trápení si nechávají pro sebe.

Tak ti řeknu jeden příběh. Příběh o lásce, zradě a věrnosti

Začnu tím, že smíšená fenka Sára byla odepsaná už jako štěně. Nikdo pořádně neví, čím svému původnímu pánovi tak vadila. Snad tím, že vůbec existovala?

A tak její první majitel, nějaký nevlídný chlap, naložil jednou dvouměsíční štěně do auta, přejel k nejbližší vesnici, vyhodil ji u cesty a s klidem se vrátil do Plzně.

Podél silnice tam jezdila auta, kamiony i autobusy. Jediný špatný krok a mohlo to pro Sáru hned skončit.
Asi v to její majitel doufal. A i když by náhodou neumřela pod koly, bez vody a jídla by tam malá dlouho nevydržela.

Ale měla štěstí zrovna ten den šla kolem Dominik.

Stalo se, že tátovi Dominika nadělil k narozeninám nový kolo a Dominik, kterému právě bylo čtrnáct, chtěl si ho projet.
Hlavně nejezděte za vesnici! volala za ním máma Libuše, jak nasedal na kolo s očima navrchu hlavy.
Jasně, mami, jen se projedu tady! zavolal Dominik a už ho nebylo.

No… Vydržel to jen chvíli. Silnice ve vesnici byla samá díra a nové asfaltky, co vedla ke krajské silnici, prostě lákala. Mašiny tam skoro nejezdily a v neděli byl klid.

A právě když se Dominik chystal otočit, zahlédl u kraje silnice štěně. Pobíhalo zmateně sem a tam, honilo auta a na poslední chvíli uskakovalo stranou.

Dominik položil opatrně kolo do trávy a šel k němu.

*****

Mami, tati, koukejte, koho jsem našel! volal rozzářený Dominik, jakmile přišel domů. Vyhodili ho u silnice, můžu si ho nechat? Prosím!

Ty jsi byl za vesnicí?! zvýšila hlas Libuše. Říkala jsem ti

Mami, jen jsem popojel. A prosím kdybych ji nenašel, zůstala by tam a mohla umřít.

A co ty? Na silnici je to nebezpečné. Máš přemýšlet i o sobě, víš?

Mami, byla to výjimka! A dnes mám narozeniny Můžu si ji nechat? Budu se o ni starat, slibuju!

Teda Velké narozeniny brblala Libuše, ale nezněla tak přísně.

Dominik k sobě štěně tiskl, jako by se bál, že mu ho vezmou.

Líbí se ti? zeptal se táta Lumír, který byl zrovna trochu přiopilý a měl dobrou náladu. Šikovné štěně, žádný vořech, bude aspoň hlídat dvůr. Když je to k narozeninám, ať si jí necháš. Souhlasím.

No, když je táta pro, já nemám námitky, usmála se i Libuše.

Dominik byl šťastný a ještě ten den pojmenoval fenečku Sárou.

Přiznám se ti, že si nejdřív myslel, že je to pes kluk, ale záhy pochopil, že jeho nový parťák je holka. Hodná, mazlivá a přítulná. Brzy na kolo úplně zapomněl a trávil s ní, co jen mohl.

Napadlo by tě, že by mohl přijít zvrat, když vypadalo všechno tak idylicky?
Štěně zachráněné, Dominik spokojený, jeho tajný sen mít psa vyplněný Rodiče rádi, že je kluk šťastný.

Naneštěstí, pohádka trvala jen půl roku.

*****

Zlom přišel, když Lumír ztratil práci strojníka v zemědělském družstvu. Ztratil chuť žít a začal pít.

Celý úspory, co s Libuší šetřili na horší časy, padly na alkohol. Libuše to chvíli zkoušela domluvou, později slzami a nakonec i křikem marně. Lumír začal být zlý a většinu viny házel na Libuši.
Snadná výmluva byla po ruce zdražilo se, ve špajzce nebylo na co zakousnout, někdy kvůli banalitě. Občas dokonce vztáhl ruku a to i bez příčiny.

Libuše si zakázala, aby se Dominik mezi ně míchal. Ruce měl Lumír těžké.

Kdykoli se doma hádalo, utíkal Dominik k Sáře. Hladil ji po hlavě a tiše pozoroval dům, zatímco mu Sára slzela a olizovala tváře. Byla jeho opora.

Jednou si to ale odnesl i Dominik.
Libuše šla do obchodu a on si na dvoře házel s míčem s fenkou. Lumír ve zlosti přivolal syna, chytl ho silnou rukou a zle s ním zatřásl, pak mu párkrát uštědřil pohlavek.

Dominik to chvilku snášel, pak už se rozbrečel a snažil se vykroutit. V ten moment Sára poprvé a naposled v životě začala na Lumíra opravdu zuřivě štěkat. Znejistěl a Dominik využil šance, aby se vysmekl.

Lumír zamířil opilý do domu; Dominik vytušil, že se vrátí se sekerou nebo něčím podobným. Nezbylo než Sáru ochránit.

Jdi pryč, Sáro Musíš! Jinak tě zabije! špital jí do ucha, zatímco rozepínal řetěz a tlačil ji k cestě.

Ona pořád nechápala. Absolutně.

Prosím, Sáro, musíš jít! On vrátí se a Prosím!
Dveře domu bouchly a Lumír stál na prahu s topůrkem v ruce.

Dominiku! zahřímal. Proč jsi pustil psa ze řetězu, co?

Tati, nedělej to Prosím Je to jen pes

Jen pes? Jen pes?! Ta potvora na mě štěkala! Uvidíš, jak jí Pak teprve dostaneš lekci i ty! Kde to jsme, aby kluk tátovi odporoval?! Lumír se potácel kupředu.

Dominiku, přiveď ji sem!
Nesměl už dál čekat. Pohladil Sáru naposled, políbil ji na chlupatý čumák, postrčil brankou a zakřičel:
Utíkej!!! Utíkej pryč, Sáro, promiň

Zdeněk zuřivě řval a Sára, ještě jednou se ohlédla zpátky na Dominika, se rozběhla k lesu, kde mohla najít aspoň na chvíli klid.

Dominik za ní ještě křičel, ať se nevrací. Jediné, na co myslel, bylo, že aspoň jí dává šanci přežít.

Co se dělo dál, Sára už neviděla. Doufala ale, že Dominik a jeho máma budou v pořádku.

*****

Od té chvíle uplynulo ne měsíc ani rok ale sedm dlouhých let.

Sedm let čekání na zázrak, že snad ještě někdy uvidí svého pána, kvůli kterému zůstala naživu.

Jenže každým rokem byla naděje menší. Dominik a Libuše už dávno opustili vesnici.
Po šesti měsících odvahy se Sára vrátila k jejich domu; branka visela na pantu, stačilo do ní drcnout a vrzla. Za ní už jen shořelá ruina nikoho. Dominika ani Libuše, a Lumíra popravdě Sáře scházet nemusel.

Přišla ještě třikrát, čtyřikrát, ale nikoho nenašla.
Necítila však smutek, spíš jakousi prázdnotu poznala, že už není kam se vrátit.

Putovala skoro rok mezi vesnicemi, nikdy se nikde nezdržela dlouho, až ji našel starý František vousatý děda s laskavýma očima u stejné silnice, kde se kdysi její život přehoupl.

Ztratila ses, co? pousmál se. Chceš jít bydlet ke mně?

Sára šla. Neměla kam jinam.

František sice pil, ale když se napil, vyprávěl Sáře svoje starosti, nesuploval zlostí Lumíra. Krmil ji kaší, vývarem, někdy koupil hovězí kosti i za 5060 korun nešetřil na ní.

A taky ji bral na svou noční šichtu na místní hřbitov, kde dělal hlídače i správce.

Zpočátku se Sára mezi hroby bála, ale časem si zvykla ostatně, kde ničemu nevadila, tam byla v klidu.
A František jí připadal jako parťák v neštěstí.

Jednou při obchůzce narazila mezi hroby na jméno LUMÍR NOVOTNÝ.

Nechtěla tomu věřit člověk dávno pohřbený a ona cítí jeho pach, promíchaný s nenávistí a lacinou slivovicí.

František zahlédl, že tam Sára ztuhla:
Co se děje? A hele Novotný Lumír To byl ten, co se upil k smrti. Žena s klukem odjeli kdysi do Plzně, říkalo se, že byl zlý. Tak aspoň má klid.

Sára na něj podívala zvláštním, pochmurným pohledem.

O mrtvých jen dobře, či vůbec no pojďme, holka. Snad mu zem lehká bude

U Františka žila Sára ještě dalších pět let.
Poté, co sám zemřel, zůstala sama. Nikdo by už starou fenku, nehezkého voříška, nechtěl tak zůstala na hřbitově. Nacházela zbytky jídla, ke svému konci byla smířená.
Neměla už v sobě touhu patřit někomu jinému, parťákem jí byl naposled jen František.

A pak, jednou, když zemi poprvé pokryl sníh, zaslechla nezvyklé hlasy mužský a ženský právě u Lumírového hrobu.

Říkal jsem ti, Klárko, že sem nechci. Co tu pohledávám? Po tom, co mi táta udělal
Léta mě pronásleduje ve snech. Prý mám odpustit a bude lehčeji.

Musíš, Domi Třeba bude konečně pokoj I pro tebe, i pro něj.
Možná máš pravdu

Dominik koukl na otcův hrob a tiše řekl:
Tentokrát ti odpouštím, tati. Za mámu i za Sáru Ale nikdy nezapomenu, že kvůli tobě jsem o ni přišel. Doufám, že žije.

Sára nenápadně stála za Dominikem. Nevěřila svým očím byl to opravdu on?
Byl starší, mužnější, ale poznala ho okamžitě.

Bude ho i Dominik poznávat?

Pocítil její vydýchaný dech na zádech, otočil se a ztuhl.
Kláro, vidíš to? pronesl tiše.

Co?
Ne, to není možné Ale ano, je to ona

Pomalu k sobě kráčeli a během vteřin se rozběhli navzájem do náruče.
Klára nestačila ani říct slovo, Dominik si klekl a objal Sáru, líbal ji na hlavu, ona mu olizovala tvář a on se smál i plakal jako malý.

Její největší psí přání se splnilo. Po sedmi letech se našli.

*****

Dominik samozřejmě Sáru vzal s sebou.
Bez problémů si zvykla na jeho Kláru.
A žili spolu jako rodina nejprve ve třech.
Za pár měsíců našla Sára na ulici koťátko a to přijali mezi sebe.
A pak přibyl i malý Dominikův syn Filip.

Za nějaký čas Dominik obnovil dům ve vesnici a jezdili tam každý rok celá rodina jako lidé, i zvířata.

A i když si toho museli tolik vytrpět, byli opravdu šťastní.

Rate article
Add a comment