Věrná láska
Vesnička Borová, ukrytá mezi nekonečnými poli a březovými háji v České republice, dýchala tichem. Večerní vítr šeptal v listí a pouliční lampy slabě osvětlovaly úzké uličky. Markéta, pevně svírajíc kabelku v rukou, přicházela k restauraci, kde měla proběhnout její oslava narozenin. Místo veselých hlasů však zaslechla zrádný šepot, od kterého se jí srdce sevřelo v křeči.
„Kašli na tyhle narozeniny,“ líně protáhl Radim, nakláněje se k uchu Terezy, Markétiny nejlepší přítelkyně. „Pojď ke mně. Markéta stejně do půlnoci nepřijde.“ Jeho hlas byl prosycen samolibostí.
„Jo, jasně,“ odvětila Tereza s lehkým posměškem. „A co když se vrátí? Mám snad skákat z okna?“
„Proč z okna?“ Radim ji objal kolem pasu, jeho tón byl nabitý sebejistotou. „Když řekneš ‚ano‘, Markétu vyhodím. V mém životě pro ni není místo.“
Markéta ztuhla, jako by ji zasáhl blesk. Znala Terezu – ta se nikdy nestyděla za lehké milostné pletky. Ale Radim… Tři roky byli spolu. Tři roky čekala, až jí nasadí prsten na prst. Žili v jeho novém bytě, koupeném na hypotéku. Rekonstrukce, účty, dluhy – všechno dopadlo na její bedra. Markéta to považovala za dočasné, věřila, že svatba je jen formalita. Teď jí však spadly oči z klapek. Pro něj byla jen pohodlnou přítelkyní, mostem přes finanční propast. Rodinu spolu nikdy mít nebudou.
Před půl rokem jí zemřela matka. Tehdy ji Radim šokoval svou chladností. Nejel na pohřeb, nepomohl s organizací, jen lhostejně odsekl:
„Prodej tam něco. Víš, mám hypotéku, rekonstrukci. Třeba ti půjčí příbuzní. Až prodáš dům, splatíš to.“
„Splatíš“ – to slovo ji řezalo jako nůž. Ale Markéta ho tehdy omluvila: byl unavený, přeřekl se. Líbila se jí jeho tichá zamračenost. „Muž, který všechno drží v sobě, nezradí,“ chlubila se kamarádkám. Tereza se s nimi smála, skrývajíc své plány. Teď pravda vyplula na povrch a Markéta, dusíc se bolestí, zoufale mávala projíždějícímu taxíku. Auto zastavilo, vklouzla dovnitř a prudce zabouchla dveře.
„Rychleji, rychleji!“ vykřikla na řidiče, jako by prchala před pronásledovateli.
Než se auto rozjelo, telefon zazvonil – Radim volal.
„Kde jsi? Jsem tu sám jako blbec, všichni se tě ptají! Co se stalo?“ jeho hlas byl plný přetvářky.
Markéta telefon vypnula a v zuřivosti jím mrštila proti oknu. Slzy jí proudily po tvářích, vzlykala jako dítě, kterému vzali všechno. Auto uhánělo a ona, tonoucí v beznaději, si najednou uvědomila, že neřekla adresu.
„Kam jedeme?“ zeptala se, hlas se jí třásl.
„Domů,“ klidně odpověděl řidič.
Markéta se rozhlédla: auto uhánělo tmavou polní cestou, daleko od města.
„Domů? Kam?“ její srdce bušilo strachem.
„Mám ti říct adresu?“ v řidičově hlase zazněl posměch, hrubý a vyhrožující.
„Okamžitě zastavte!“ vykřikla Markéta, zachvátila ji panika.
„Přímo na poli?“ řidič se zachechtal. „Co tady budeš dělat?“
„Zavolám policii!“ vyhrkla, ale vzápětí si vzpomněla, že telefon už nemá. Vylila tomuto cizímu muži všechno: o zradě, o své bolesti. Věděl, že ji nikdo nebude hledat. Hodí ji do lesa – a konec.
Markéta sáhla po dveřích, snažila se je za jízdy otevřít, ale ve tmě nenašla kliku. Beznaděj ji pohltila. „Ať se stane, co se stane,“ pomyslela si. „Zabije mě, a už žádná bolest nebude.“ Slzy jí tiše stékaly po tvářích, rezignované.
Auto náhle prudce zabrzdilo. Řidič mlčky otevřel její dveře.
„Vystup.“
„Nepůjdu!“ Markéta náhle ucítila palčivou touhu žít. Nevzdá se bez boje.
„Nebuď blázen, Markéto,“ řidičův hlas změkčil. „Jsme tady.“
Zvedla oči a ztuhla. Před ní stál Pavel, její spolužák. Ten samý, který po škole odešPavel ji jemně vzal za ruku a řekl: „Vždycky jsem věděl, že jednou zas budeme stát vedle sebe.“