Od toho dne, co mi vzali to nejcennější, už jsem do boudy vůbec nechodil. Spával jsem jen tak na holé zemi. Téměř jsem nejedl. A na svého posledního kamaráda, pana Sergeje, jsem nereagoval
Přišel další listopad. S každým dnem bylo chladněji, obloha byla stále častěji zatažená olověnými mraky a lidé se balili do silných vlněných kabátů a šálů. Ve vzduchu už byla cítit blížící se zima a já, Aron, jsem tušil brzy přijde sníh.
Kdy mi asi nasypou do boudy čerstvou slámu? přemýšlel jsem zmoženě, zatímco jsem se natáhl na mokré hlíně pod skladištěm na okraji Brna.
Lenivě jsem sledoval dělníky, jak pobíhají po dvoře a nakládají bedny do velkých náklaďáků, z nichž jeden smrděl opravdu silně. Starého hlídače si teď už nikdo nevšímal.
Co se tu povaluješ? uslyšel jsem kousavý hlas. K boudě se prodral vrátný, který si přišel z kuřárny zapálit. Tady nejsi na vyvalování, ale na hlídání skladu, ne? No šup!
Plivl zlostně vedle mě a odešel. Jmenoval se Radek. Neměl mě rád už od dob, kdy jsem byl malé štěně nikdy jsem nepochopil proč, prostě mě nesnášel.
Zanedlouho před skladištěm zastavilo tmavozelené auto. Rychle jsem vyskočil na nohy.
Tak čau, kamaráde, přišel ke mně muž v kšiltovce s vousy na tvářích. Přijel jsem tě trošku zahřát.
Byl to pan Sergej nejhodnější a můj oblíbený z vrátných. Nikdy nezapomněl říct mi pár hezkých slov a přidat něco dobrého k jídlu. I ve svém volnu na mě myslel: přivezl slámu, abych v noci nezmrznul.
Pečlivě nasypal do boudy čerstvou, voňavou slámu, přinesl z auta misku s horkou kaší a kousky masa. Teprve když jsem všechno zhltl, vzal prázdnou misku, aby ji umyl, a odjel.
Zůstal jsem zase sám. Naštěstí už byla noc blízko ve spánku jsem mohl zapomenout na samotu, která u mě zůstávala pořád.
Když se setmělo úplně, vydal jsem se směrem k boudě. Už jsem měl tlapku na prahu, když jsem najednou ztuhl.
Z hloubi slámy na mě zíraly dva zelené drahokamy. Ozvalo se hrozivé syčení.
Zvyklý na nečekané hosty, pouze jsem se zahleděl na neznámou návštěvnici. Přede mnou seděla vychrtlá černá kočka s obrovskýma, až děsivýma očima. V pohledu bylo varování:
Nešahej na mě, se mnou nejsou žerty.
Na první pohled vypadala hrozivě, ale mně v tu chvíli vpadla do srdce radost.
Bouda není z největších, ale nějak se tam vejdeme dva, pomyslel jsem si optimisticky.
Udělal jsem krok vpřed a ve vzduchu se mihla packa s drápy ostrými jako dýky.
Ššššššš! odpověděla mi kočka na moje smířlivé gesto.
V pořádku, můžu spát i venku, rozhodl jsem klidně a lehl si ke vchodu do svého domečku.
Ráno jsem se probudil brzy už jsem se těšil na snídani, jako každý den. Otočil jsem hlavu směrem k boudě a tam, hluboko v slámě, spala kočka.
Je krásná, pomyslel jsem si.
Do dvora se vybelhal rozespalý a zamračený Radek. Bez slova mi hodil pár suchých zbytků a odcházel.
Podle pravidel bych měl dostávat normální žrádlo, ale Radek se nikdy nenamáhal nic připravit. Vždycky jen něco mrsknul. Po jeho jídle mě často bolel žaludek. Ale komu stěžovat?
Očichal jsem tedy zbytky a ucítil jsem něco jiného.
Kočka! Bez sebemenšího respektu ke svému velkému sousedovi seděla přímo vedle mě a cucala salámovou šlupku, jako by to bylo její každodenní právo.
Bylo mi radostí ji pohostit byla opravdu hubená.
Při mém pohledu však trochu ztuhla, zjevně připravená zaútočit. Já jen v klidu chroupal kus starého chleba a pozoroval ji zvědavě.
Co když taky chce chleba? napadlo mě, a zahanbeně jsem odsunul svoji porci.
Celý den jsme na sebe navzájem dávali pozor. Kočka ostražitě a nepřátelsky. Já s přátelskou zvědavostí.
Večer mi Radek při odchodu zase kopl nějaké zbytky. Kočka hned začala večeřet.
Tak to snad ne! uskočil Radek. Co je to za čarodějnici! Táhni pryč! Fuj!
Kočka bleskově zmizela za mnou. Trochu jsem se zarazil, ale rychle mi došlo, co mám dělat. Ukázal jsem zuby, postavil jsem srst na hřbetě, podíval se tvrdě.
Radek znechuceně ohrnul nos a šel pryč, nechtěl se se mnou hádat. Nový noční hlídač se na nás ani nepodíval.
Kočka mi věnovala zdrželivě vděčný pohled. Já si v duchu říkal:
Říkal jí čarodějnice a není to vlastně jméno? Asi ji tak začnu volat
Rozhodl jsem tohle je Čarodějka.
S příchodem mrazů si Čarodějka znovu postavila pelíšek ve slámě. Nechtěl jsem ji rušit, ale přece jsem nakoukl dovnitř.
Podívala se na mě zvláštně, jako by nechápala, že pes může být takový Pak se posunula, abych mohl lehnout vedle.
Spali jsme celou noc přitisknutí k sobě. Nikdy jsem se necítil tak klidně.
Od té chvíle jsme s Čarodějkou byli neoddělitelní. Jedli jsme spolu, spali a mluvili na našem zvířecím jazyce.
Když nás pan Sergej poprvé viděl spolu, nevěřil vlastním očím. Tak malá a slabá a nebojí se psího parťáka!
Rychle pochopil, že k sobě cítíme lásku. A ta si nevybírá podle velikosti.
Sergej vzal Čarodějku pod ochranu: vzal ji k veterináři, vyčesal, sám ji krmil. Za pár týdnů byla jako vyměněná, silnější.
Rušil nás jen Radek. Sám sebe přesvědčil, že černá kočka nosí smůlu, a chtěl se jí zbavit.
Jednou ji dokonce zkusil otrávit, ale já brzy ucítil podivný zápach a překazil mu to byl jsem připravený.
Jedné extra mrazivé noci jsme s Čarodějkou hřáli jeden druhého v boudě. Já ji zrovna čistil čerstvou škrábancí, kterou si přinesla z nějakého dobrodružství.
Najednou jsme oba zpozorněli ve vzduchu byl zvláštní pach
Vyrazil jsem ven a rozštěkal se na plná hrdla. Hořelo! Skladiště bylo v plamenech.
Radek vyběhl ven, nadával a hledal něco po kapsách telefon nemohl najít.
Čarodějka mňoukla tak zvláštně. Hlídač se otočil a kočka seděla u spadlého mobilu.
Zpropadená čarodějnice! vzteky ji odstrčil, popadl telefon a zavolal hasiče.
Běžel jsem k Čarodějce. Kulhala, ale odcházela dál od ohně. Šli jsme spolu stranou do křoví a přečkali požár schovaní.
Když plameny konečně zhasly, unavený Radek při odchodu na mě i Čarodějku mžoural nenávistnýma očima.
Další den jsem u branky zaslechl rozmluvu:
Já říkám, že přináší jen smůlu! Podívejte se jí do očí! To je fakt čarodějnice, žvanil Radek.
A co chceš dělat? zeptal se někdo lhostejně.
Odvést ji do lesa a hotovo.
Ztuhl jsem. Srdce se mi sevřelo. Přitiskl jsem se k spící Čarodějce.
To snad nemyslíš vážně! Tam zahyne! rozčílil se Sergej.
Mně je to jedno! Požár ti nestačil?
Vždyť fakt, černé kočky nosí smůlu zamumlal někdo.
Nikdo ji nikam nevezme. Nejste normální, ukončil Sergej a odešel.
Ráno jsem se probudil, protáhl a zívl. Jako první jsem chtěl očichat spící Čarodějku.
Ale nebyla tam.
Převrátil jsem slámu prázdno. Vyrazil jsem ze vchodu, pobíhal jsem po dvoře a slabě kňučel.
U kůlny se mihlo černé cosi. Běžel jsem tam.
Jen igelitka, co šustila ve větru.
Otevřely se dveře.
Co tu chceš? Hledáš kámošku? slizce se zasmál Radek. Už tu žádnou nemáš, teď straší jinde.
Zíral jsem mu do očí, doufal, že uslyším něco jiného.
Ale na blbosti už nemá sílu. Za pár dnů v lese chcípne. Jestli už nechcípala.
Nevydal jsem ani hlásku. Ani zavytí, plné bolesti, jsem v sobě nenalezl.
Začal padat první sníh. Velké vločky pomalu sedaly na mé tělo.
Od té chvíle, co mi vzali tu jedinou drahou bytost, už jsem do boudy nevlezl. Spal jsem přímo na zemi, skoro nejedl a ani na pana Sergeje jsem nereagoval.
Arone, ona je teď na lepším místě, věř mi. Je jí tam dobře a v teple. Věříš mi? šeptal pan Sergej a hladil mě po hlavě.
Já bych tam chtěl taky. Za Čarodějkou. Můžu za ní jít? Prosím
Včera ráno jsem slyšel útržky hovoru cizích lidí. Stáli opodál a bavili se o mně, jako bych už nebyl živý, ale jen staré harampádí. Prý už jsem starej, k ničemu, a sklad potřebuje nového, mladého psa. Že už je čas mě vyřadit Jak dopovídali, už mi bylo všechno jedno kromě jediného.
Sníh padal dál a dál. Studené vločky se lepily na hřbet, tlamu, tlapy. Brzy jsem byl celý pod bílou peřinou. Zavřel jsem oči.
Třeba už je nikdy neotevřu. Nechci je znovu otevřít to byla poslední myšlenka, než jsem usínal v zimě a samotě.
Všechno kolem ztichlo. Už jsem skoro necítil tělo, měl jsem slabou vůni, skoro jsem neslyšel vítr. Najednou ke mně z černoty dolehl známý hlas:
No tak, vstávej, kamaráde. Jdeme. Odjíždíš se mnou.
Dál už si to vyvolávám mlhavě: teplo v autě pana Sergeje, měkké sedadlo, dlouhá cesta vyježděnými okreskami, nové a neznámé pachy proudící z otevřeného okna.
Smutek a zklamání mě odrovnaly. Brzy mě pohltil hluboký spánek, usnul jsem na zadním sedadle, zatímco v rádiu hrála tichá hudba
Po pár hodinách jsme dojeli. Sergej mi pomohl vystoupit a podepřel mě, když jsem opatrně lezl k domu.
Teď budeš bydlet se mnou, kamaráde.
Na všem mi bylo skoro jedno. Ale nechtěl jsem ho zklamat, tak jsem se pokusil trochu zavrtět ocasem. Moc se mi to nepodařilo, ale Sergej to pochopil.
Klid, teď půjdeme dovnitř a bude ti hned líp, mrkl a otevřel dveře.
Jakmile jsem překročil práh, cosi se ve mně pohnulo. Ten pach To jsem znal lépe než cokoli jiného! Toho nelze zaměnit.
Moje domněnky se potvrdily v téže chvíli.
Z parapetu elegantně seskočil černý obláček a rychle mi šel naproti. Ještě než ke mně došla, věděl jsem: je to ona. Moje Čarodějka!
Říkal jsem ti přece, že je na dobrém místě, usmál se Sergej. Myslíš, že bych dopustil, aby ji zlí lidé odvezli do lesa?
Ale mně a Čarodějce bylo momentálně celkem jedno, co říká. Měli jsme si toho tolik co sdělit!
Když jsme po dlouhém povídání konečně leželi vedle sebe a odpočívali v teple domova, napadlo mě co vlastně znamená to slovo čarodějnice?
Chtěl jsem se jí zeptat, ale rozmyslel jsem si to. Vždyť je to jedno. Čarodějka to je moje kamarádka. A to stačí.Venku za okny mezitím padal tichý, hustý sníh, ale uvnitř bylo útulné teplo a klid. Čarodějka spokojeně předla, schoulená u mého boku, a já konečně pochopil, že domov není bouda ani skladiště, ale místo, kde nejsme sami. Zavřel jsem oči a naposledy si v duchu slíbil: už nikdy nenechám nikoho vzít mi mého nejbližšího přítele.
Ta noc byla první, kdy jsem spal bez úzkosti, bez bolesti a beze strachu, že ráno zase něco ztratím. Čarodějka spala vedle mě, pan Sergej tiše seděl u kamen, četl si a čas plynul jiným, laskavějším tempem.
A když ráno na dlaždicích tančily odrazy slunce a vzduch voněl čerstvým začátkem, věděl jsem, že zázraky nejsou jen pro vyvolené. Stačí vydržet nejtemnější chvíle a jednou se dveře domova přece jen otevřou. Touha po lásce a přátelství je někdy ta největší magie.
A tak, zatímco venku sněžilo, my tři jsme byli pospolu. A mně se zdálo, že v tu chvíli není na světě šťastnějšího psa.