Odpusť nám, nic od tebe nepotřebujeme
„Radku, zamysli se, prosím, než bude pozdě! Chlapec ti vůbec není podobný! Tvoje Jana si ho pořídila s tím svým bývalým a teď to chce hodit na tebe! Vím, o čem mluvím!“
„Mami, už to nech být! Daneček je můj syn… Proč pořád děláš problémy? Jedu domů.“
Pavla Novotná vychovávala syna sama celý život. S Radkem měli skvělý vztah: nikdy se nehádali ani nerozporovali, Radek se ve škole učil dobře. Když dospěl, stal se inženýrem, přesně tak, jak si máma přála. Byla na řadě, aby pomohla synovi najít partnerku. Vybrala Aničku, dceru své kamarádky Renaty.
Na matčin nátlak se Radek s Aničkou začali scházet, ale romantický vztah se nezdařil, a po několika měsících se rozešli. Poté Radek poznal Janu. Jejich vztah se rychle rozvíjel a okamžitě ji poznal jako spřízněnou duši. Vzali se po třech měsících k veliké nelibosti Pavly Novotné. Po půl roce Jana otěhotněla a narodila se jim syn, kterého pojmenovali Daneček. Všechno by bylo v pořádku, kdyby tchyně neměla k nevěstě odpor. Při každém setkání kárala syna, i když uplynuly čtyři roky od svatby:
„Podívej se na sebe, v co tě proměnila? Máš na sobě zmuchlané oblečení…“
„Mami, nejsem zmuchlaný, jenom se moje košile pomačkala v autě…“
„Pojď si něco dát k jídlu! Tvoje žena určitě nic neuvařila. Jsi hladový.“
„Mami, najím se doma. Jana vaří dobře.“
„Vím já, jak dobře… Polotovary nebo knedlíky z mrazáku. Ale Anička se zapsala na cukrářské kurzy. Jaká to je šikovná dívka…“
Radek se bránil, jak mohl. Matčiným řečem nevěnoval pozornost a své ženě všechny výčitky samozřejmě nepředával. Navíc byly neopodstatněné. Ale Pavla pokračovala ve své chladné válce proti Janě. A jednoho dne její strategie přinesla své ovoce…
„Ahoj, synku… Kam zmizela tvoje Jana? Pořád chodíš sám na návštěvy!“
„Mami, jak by mohla k tobě přijít, když se na ni pokaždé pro něco vymlouváš?“
„Když se vymlouvám, tak na to mám důvod. Věř mi! A když tu tak sedíš a popíjíš čaj, ona se určitě schází se svým bývalým. Vím, kdo byl před tebou. Ten neschopný Pepa! A chlapec celý po něm. Ta si přivedla cizí dítě a ty ho budeš živit.“
Ten večer se Radek s matkou pořádně pohádal. Již měl dost jejích výčitek a řečí. Domů se vrátil rozladěn.
„Ahoj tati!“ běžel mu vstříc malý Daneček.
„Ahoj chlapečku. Jak ses měl? Co jsi dělal?“
„S maminkou jsme byli na dětském hřišti. Byl tam strejda Pepa. Koupil mi čokoládu. A džus!“
Radkovi hlavou probleskla myšlenka — možná matka měla pravdu. Večer začal vyšetřování u své ženy:
„Proč ses viděla se svým bývalým?“
„Radku, náhodou jsme se potkali. Byli jsme na procházce, on prošel okolo a dali jsme se do řeči. Potom nás doprovodil domů.“
„Jak si dovolil doprovázet moji ženu a syna? A snad ani Daneček není můj, ale jeho?!“
„Radku, co to povídáš? Jak takové věci můžeš říct?“
Toho večera se manželé velmi pohádali. Poprvé od doby svatby. Od té doby se doma mnohokrát dohadovali. Jana toho jednoho dne už nevydržela, zabalila si věci, vzala svého synka a odstěhovala se k rodičům do svého rodného města.
Následoval rozvod a Radek musel platit alimenty. Byl přesvědčený, že dítě není jeho, ale nesoudil se, rozhodl se platit. Pavla Novotná byla se současnými okolnostmi nejvíce spokojená. Rozjela kampaň za obnovení vztahu mezi synem a Aničkou, kterou nazývala „ideální nevěstou“.
A ona v tom uspěla. Radek se oženil s Aničkou. Krátce po svatbě nová manželka ukázala svou pravou povahu. Neustále manžela peskovala. Toužila po luxusním životě a chtěla si dopřát všeho, co jí bylo na očích.
„Podívej se, jak se Vašek stará o svou Irku, koupil jí už druhý kožich! A Novákovi si pořídili nový vůz. Já jsem jako sirotek, chodím v loňské bundě a jezdím na staré škodovce! Co jsi to za muže!“
Takových patnáct let uplynulo. Radek tvrdě pracoval na dvou místech, neváhal přidat ruku k dílu, zatímco Anička si užívala v lázních a neodříkala si nic. Děti mít nechtěla. Tvrdila, že si chce nejprve užít život a až potom… Pavla Novotná, když na tohle koukala, chtěla v tom také pořádek, ale nechtěla se do ničeho zamíchat.
Jednoho dne Radkovi zavolali z nemocnice. Pavlu Novotnou převezli s mrtvicí. Žena byla vážně nemocná a po propuštění potřebovala péči. Anička hned řekla:
„Nemám v plánu sedět u postele staré celé dny a noci. Pojďme ji raději umístit do domova důchodců.“
„Aničko, co kdybych skončil v práci, abych se staral o mamku…“
„Jsi blázen? A z čeho budeme žít? Máme stále splácet půjčku za mé auto!“
Nakonec Pavlu Novotnou převezli do domova důchodců, Radek odjel za prací a Anička zůstala doma. O měsíc později Pavla Novotná zemřela. Radek se vrátil domů, aby matku pohřbil, a v rozrušení zapomněl ženě říct o svém návratu. Otevřel dveře svým klíčem a uviděl zajímavou scénu – manželku v objetí souseda… Nehádal se. Jen si sbalil věci a odstěhoval se do bytu své matky.
Po pohřbu Pavly Novotné Radek zůstal sám v jejím bytě, s trpkými vzpomínkami na matčiny „cenné“ rady. A proč je jen poslouchal… Teď mu bylo přes čtyřicet. Většina života pryč. A jak se ukázalo, neměl rodinu, děti ani přátele… Ani auto – všechno bylo kupováno jen pro Aničku… Přemýšlel o svém životě a vzpomněl si na Janu a Danečka. Nikdy nezjistil, čí je Daneček syn, jeho nebo bývalého Jany. Ale teď už na tom nezáleží…
Danečkovi je asi už devatenáct… Už je dospělý… Zajímalo by mě, jaký je teď? – tyto slova řekl Radek do prázdna, a nikdo mu samozřejmě neodpověděl.
…Následující ráno si koupil jízdenku na vlak a vydal se do Janina rodného města. Dům a vchod našel snadno. Zaklepal na známé dveře, ale nikdo mu neotevřel. „Asi jsou v práci,“ pomyslel si a rozhodl se počkat před domem. Stál tam dvacet minut, otočil hlavu a ztuhl… K vchodu přicházel mladík – přesná kopie jeho samotného, jen o dvacet let mladší.
„Danečku… Danečku… Synku…“
„Ty?… Co tu děláš?“ – zeptal se chladně Dmitri.
„Synečku, jsem ti tak moc dlužen… Jak ses změnil… A tak jsi jako já, úplně stejní! Kde je máma?“
„Máma tu není. Už dlouho. Zemřela před deseti lety. Při autonehodě…“
„A ty? S kým žiješ? Můžu ti nějak pomoci? Jsem připraven na cokoliv! Peníze mám. Jen řekni!“
„Žiju s babičkou. Nepotřebujeme od tebe nic.“
„Ale synku. Já chtěl, já…“
Radek už to nedořekl. Daneček odešel do vchodu a zavřel dveře přímo před jeho nosem.
„Synku! Synku, otevři! Jak to, synku? Vždyť jsem tvůj otec! Tvůj otec!!!“
Ještě dlouho stál před zavřenými dveřmi vchodu, vzdychal a střídal to smutnými mužskými slzami. Ale možná to ani nebyly slzy, ale déšť? Po tomto všem se pokoušel ještě několikrát navázat kontakt s delfínem. Prosil, naléhal, snažil se obhájit. Ale Daneček odmítal komunikaci…
