Od nenávisti k lásce
Aleš vždycky nesnášel psy. Od té doby, co ho tehdy, zavalitého zrzka v první třídě s velkými brýlemi a přecpanou aktovkou, obklíčila smečka toulavých psů na opuštěném plácku za paneláky někde na okraji Brna.
Vůdce smečky štíhlý černý pes s rezavými skvrnami na čumáku nehnul od něj oči.
Malý Aleš plakal, snažil se psy přemluvit, a dokonce jim rozhazoval zbytky rohlíků se salámem, které mu zbyly ze školy, ale psi byli neoblomní.
Kdykoliv Aleš udělal krok, vůdce okamžitě vycenil zuby, povytáhl horní pysk a zavrčel tmavě a tlumeně, až se chlapci zatajil dech.
Smečka ho takhle držela v obklíčení přes dvě hodiny. Pak vůdce náhle zpozorněl, nastražil pravé ucho, zaposlouchal se a najednou vyrazil tiše směrem k lesíku za pláckem. Celá smečka se v ten moment vydala za ním v jednom šiku, psi se rychle vytratili za stromy.
Aleš si utřel slzy, popadl tašku a utíkal domů, co mu síly stačily.
Jenže domů už nedoběhl. Stará dřevěná vilka, kde bydlel s rodiči a pár sousedy, už hořela vybuchl plynový kotel.
Při požáru zemřel dědeček, tátův táta, kterému malý Aleš důvěrně říkal dědoušek.
Dědoušek býval kdysi námořníkem, vichřený větrem a mořskou solí. Měl sněhobílé vousy, které si holil vždy jednou do roka, hned po Novém roce. Než mu znovu narostly, pletl si z nich copánek, udělal z něj legrační uzlík a stáhl ho barevnou gumičkou. Někdy si vousy jen tak přehodil za ucho.
Po ztrátě dědouška a po setkání se psy začal Aleš dlouho koktat.
Podruhé ho ulice a psí společnost pronásledovaly, když byl už vytáhlý sedmák, prý se konečně zbavil směšných brýlí, nahradil je čočkami a jednoho dne doprovázal domů nejhezčí dívku ze třídy Miladu Svobodovou. Miladu se snažil sbalit Vítěz, školní grázl, který už druhý rok propadal v deváté třídě. Měl strach ho celá škola, jen Aleš se odvážil jít vedle dívky, která grázlovi padla do oka.
Pes vyběhl na cestu tak znenadání, že málem srazil Miladu k zemi, zatímco hlasitě vrčel a začal Aleše srážet dál od dívky. Aleš pomalu ustupoval, poddávaje se tlaku mohutného psa. Když Milada zmizela za rohem svého domu, hrozivé drama skončilo v boční ulici.
Aleš si jen úlevně povzdechl a zamířil domů pěšky.
Druhý den při hodině matematiky dostal složený lístek, na kterém stálo jen tři věty:
Nechoď za mnou. Vítěz tě chtěl včera zbít. Odpusť mi.
Z přátelství s Miladou nebylo nic a chlapec o to víc zanevřel na psy.
Plynula léta, Aleš vyrostl. Vystudoval vysokou školu s vyznamenáním, brzy rozjel své podnikání a stal se úspěšným podnikatelem v Brně. Vydělával pěkné peníze, navázal správné kontakty. A nakonec se usmálo štěstí i v osobním životě. Krásná Milada, dříve Svobodová, se stala jeho ženou a narodilo se jim úžasné miminko Mirek, pojmenovaný na počest milovaného dědouška. Osmiměsíční klučík ještě sice moc nemluvil, ale z kočárku se vždy vesele usmíval na každého psa a švitořil:
Haf, haf!
Jedno nedělní dopoledne byl Aleš s Mirkem na procházce v Lužánkách. Pomalu tlačil kočárek a vyprávěl synkovi o ptácích, kterým spolu nasypali do krmítka semínka. O veverce, která seběhla po kmeni smrku a vzala si oříšek přímo z jeho dlaně.
Když už bylo na čase vrátit se domů, vyšli z parku směrem k přechodu. Aleš počkal na zeleného panáčka, postrčil kočárek do vozovky…
Kde se tam vzala ta šílená jezevčice!
S takovou vervou a zoufalstvím štěkala, poskakovala před nimi a nechtěla Aleše pustit s kočárkem na přechod, až měl člověk pocit, že jí každou chvíli praskne hlas.
Ve stejnou vteřinu se v následujících centimetrech od koleček kočárku vřítila osobní škodovka. Přejela trávník a narazila do sloupu veřejného osvětlení.
Z auta vyskočila parta puberťáků a rozeběhla se kdoví kam.
Aleš sotva popadal dech, srdce mu bušilo tak silně, že si byl jistý, že ho museli slyšet i kolemjdoucí.
Po jezevčici nebylo ani stopy, k havarovanému autu už běželi lidé. Nějaký cizí muž chytil mladého otce za loket:
Jste v pořádku? Kočárek to nezasáhlo? díval se na Aleše vyděšenýma očima.
Aleš jen nemo přikývl kočárek i dítě jsou v pořádku. Všechno dobře dopadlo.
Jak se dostal domů, už si nepamatoval. Miladě tu příhodu raději nevyprávěl, proč zbytečně znepokojovat ženu, když už je vše v pořádku. Tentokrát však v jeho duši zůstalo něco nového, když si vzpomněl na zrzavou jezevčici. Pociťoval vděk psovi, který zachránil jeho syna.
Až do večera byl mlčenlivý a v hlavě se mu honily vzpomínky na všechny tři psí příběhy, které zažil. Začalo mu svítat zvířata ho neohrožovala, nechtěla mu ublížit. Celou dobu ho svým způsobem chránila. Milada na něj po očku překvapeně pokukovala, nechápajíc jeho mlčenlivost, ale nechtěla ho nutit k výpovědi.
Večer se celá rodina vypravila na chvilku před panelák, projít se před spaním. U vzdálenější lavičky postávali sousedé. Když šli kolem, Aleš zaslechl:
A co s tím teď? Komu by byl takový k něčemu?
Nahlédl přes rameno souseda a spatřil na lavičce ležící krabici. V ní bylo štěňátko. Bez očí asi vrozená vada. Lidé kolem tichounce diskutovali. Milada s kočárkem šla už napřed a tiše čekala.
Co s ním bude teď?
Kam může takový vůbec jít?
Já bych takového nikdy nemohla vzít… šeptaly ženy.
Aleš se prodral ke krabici, kde byl roztomilý čokoládový pejsek. Jemně kníkal a otáčel malou hlavičku, snažíc se ucítit známou vůni.
Ale nikdo tam neměl hřejivé tělo mámy.
Chvíli stál nehnutě, pak rezolutně rozvázal šálu z krku jaro bylo sice tu, ale večery uměly být stále chladné.
A velmi opatrně vzal štěňátko oběma rukama pod tlapky které mělo navíc pokřivené.
Někdo z žen za Alešem vzlykl.
Aleš pečlivě zabalil slepého minipejska do šály, položil si ho na paži jako miminko a povídá:
Tak co, prcku, myslím, že teď přišla moje chvíle… Pojď, představím tě naší mamince. Je hodná, usměvavá, a v lednici se u ní vždycky najde kapka mléka.
Vydal se směrem k mladé ženě, která stála u kočárku a koukala na něj zahleděnáma očima plnýma lásky.
