Od lásky k nenávisti je jen krůček

Dobré zprávy

OD LÁSKY K NENÁVISTI JE JEN KRŮČEK

Lidušku Křivánkovou jsem upřímně nenáviděla už od první třídy kvůli její vrozené hubenosti. Ta kostnatá potvůrka ale byla mojí nejlepší kamarádkou.

Trojkař a opakující ročník Karel Baránek nám už v devítce vymyslel přezdívky. Lidušce říkal Liduše Marková. Pokaždé, když vcházela do třídy, Karel složil ruce, jako by si je hřál v kožešinové muffce, a pobrukoval si vesele:
Pět minut, pět minut! Je to moc nebo málo?

Liduščina tvář se vždy rozzářila samolibým úsměvem a ona se pomalu sunula mezi lavicemi, vrtěla svými vyčouhlými boky.

Já jsem se snažila do třídy proplížit až po zvonění, mírně skrčená a nenápadná. Ne vždycky to vyšlo. Když ne, ten trouba přerostlý puberťák vždycky vykřikl:
Dóóbrrýýý den, Lído Jiřikovskááá!
A pak začal hulákat:
Od Šumavy k Tatrám teče Vltava!

Moje tvář hořela, slzy mi stékaly po tvářích a má prsa vůbec ne dívčí velikosti byla celá mokrá od zoufalství.

Liduška mě vždycky hájila. Házela po Karlovi učebnice, říkala mu, že je blbec, a přitom se smála tak krásně bezstarostně, jak to dovedou jen ženy, co si věří. Všichni kolem nás věděli, že Karel a Liduška jsou do sebe zamilovaní. Nikdo nechápal, proč kozička Liduše Křivánková kamarádí se krávou Lídou Soukupovou. Tou jsem byla já.

A ani já jsem nerozuměla, proč Liduška kamarádí právě se mnou. Ona se ale zlobila a vysvětlovala to s takovou vervou, že skoro křičela:
Ty jsi fakt hloupá, Soukupová! Same jedničky a neumíš pochopit, že mezi sebou lidi kamarádí ne kvůli postavě a ne kvůli očím! Ty jsi dobrý člověk, Lído. No tak! Nemůžou být přece všichni hubení! Podívej, kolik slavných lidí jsou baculáci! A lidi je stejně milují!

Slavné osobnosti mě ale nezajímaly. O nikoho jsem se nestarala, kromě Baránka. A tomu záleželo jen na Lidušce. Viděla jsem, jak se na ni dívá. Na mě se vždycky díval, jako by odvracel zrak od špinavých žebráků, když nemá drobné v kapse, jen bankovky, které mu bylo líto dát. Tak nějak se mi vyhýbal. Buď si ze mě tropil šprýmy, nebo mě naprosto ignoroval.

Před Vánoci jsem uprosil rodiče, aby mě převedli na jinou školu. Maminka napsala žádost o přestup a vyzvedla dokumenty ve školní kanceláři. Po prázdninách mě čekal nový život. Ze starého mi zůstala už jen Liduška.

Kamarádka se na mě tehdy strašně naštvala. Řekla mi do očí, že jsem zrádkyně, a zabouchla dveře. Ale dlouho to nevydržela. Za chvíli se vrátila a začala zuřivě zvonit na náš domovní zvonek.

Otevřela jsem dveře s velkým napětím, připravená se s ní konečně usmířit a zkameněla jsem. Na chodbě stál Baránek. Naštvaný, s rozepnutou koženou bundou, bez čepice, celý zasněžený:
Co to provádíš, Soukupová? Jak tě napadlo měnit uprostřed roku školu? Za pět měsíců jsou maturity a ty zdrháš? Odpovíš mi, Soukupová?!
Ve skutečnosti jsem jeho slova vnímala jen napůl. Ne ne, to není pravda slyšela jsem je, ale nerozuměla jsem jedinému slovu. Jediné, co jsem si chtěla navždycky zapamatovat, bylo tohle kouzelné okamžik: sám Karel Baránek na prahu našeho bytu. Tak krásný byl tváře zčervenalé od mrazu, oči mu jiskřily. Překonala jsem ostych a sykla:

Co je? Bojíš se, že už nebudeš mít koho šikanovat, když odejdu?
Co jsi to řekla? Kde bych asi tak našel jinou, Soukupová? Ty jsi jediná taková trubka pod širým nebem! procedil mezi zuby Baránek, chytil mě za ruku, vytáhl na chodbu a objal mě.

Ne! To nebylo něžné objetí, jaké známe. Tak něžně se neobjímá. V tom jeho sevření byla zoufalost. Jako by ho chtěli o mě připravit a on mě nechtěl pustit. Jeho obrovská dlaň mi tiskla hlavu k jeho hrudi v pichlavém vlněném svetru. Druhou rukou mě přidržel vzadu. Byla jsem v pasti. Ale vůbec jsem se nebála. Cítila jsem se šťastná. Tak dobře je jen ve snu. Nebo v těch nejkrásnějších představách. Odkud jen věděl, po čem toužím? Nebo mě zase chce zesměšnit? Že by to poznal? Přitom myšlence mě přepadl děs a začala jsem nekontrolovatelně plakat. Vzlykala jsem dlouhou dobu. Když už nebyly slzy, začala jsem se uklidňovat. Ještě dvakrát jsem popotáhla a pomalu si uvědomovala, co se děje Baránek mě už opravdu objímal něžně, konejšil mě jako malou holku:

Vyplač se, Lído. Když chceš, tak prostě plač. Moje máma vždycky říká, že to člověku pomůže. A taky mi říká, že jsem trouba, že když se mi někdo líbí, mám za ním přijít a narovinu to říct. Lído, tak já přišel ti říct, že jsem blbec. Lído, líbíš se mi, rozumíš?

A navíc se ti stydím. Ty budeš jedničkářka, chceš jít na medicínu, a já? Jestli projdu na dopravní průmyslovku, budu šťastný. A co když ti rodiče zakážou se mnou chodit? Proč by jejich dceru měl balit takový natvrdlý kluk? Ale já nejsem úplně hloupý! Jen mě nezajímá nějaká ta teorie, sinusy, kosinusy Chci být mechanikem, miluju auta a tebe.

A co Křivánková?
Křivánková? Ta nám za dva roky půjde za svědkyni! slyšela jsem tu větu, zvedla hlavu, podívala se svému mučiteli do očí a tiše šeptla:
Já tě nenávidím…
To je dobře! Od lásky k nenávisti je jen krůček! Začneš mě milovat! odpověděl mi budoucí manžel a usmál se.

Uteklo třicet let.

Výročí svatby příliš neslavíme, slavíme den, kdy začala naše rodina. Dnes už po třicáté. Nejdřív jsme slavili sami dva, pak ve třech s dcerou, za čtyři roky už ve čtyřech s dcerou i synem.

Večer se zase sejdeme s těmi nejbližšími. Syn přijde se svou slečnou, už se těším na mou drahou kamarádku Lidušku s jejím mužem a synem. Jen naše dcera nebude u stolu ta je právě zaneprázdněná významnou činností, připravovala nám dárek celou noc. Dnes ráno porodila holčičku a pojmenovali ji Liduška Křivánková. Udělala ze mě a mé nejlepší přítelkyně babičkyVzala jsem si do ruky starou, měkkou fotografii ze školních let a zadívala se na dva dětské obličeje jeden vyzáblý, druhý kulatý, oba rozmachované rukama, v pohybu, v záchvatu smíchu. Okno do minulosti, které se nikdy nezavřelo.

Karel přišel za mnou do kuchyně, pohladil mě po zádech a zvědavě pohlédl přes rameno.
Tak co, babičko Soukupová? zasmál se, jako tehdy na chodbě paneláku, se stejnou pichlavou něhou.
Odpověděla jsem mu polohlasem, skoro úžasem: Víš, pořád tomu nemůžu uvěřit. Uzavírá se kruh. Liduška Křivánková
Karel mě objal a zavoněl po síře a bezstarostnosti z dětství.
Ať je stejně hubená, stejně paličatá a věčně šťastná jako její jmenovkyně, řekl vážně a trochu dojatě.
A ať potká kamarádku, která ji bude mít pořád ráda, ať už bude jakákoli, dodala jsem tiše a sevřela jeho dlaň.

V obýváku se ozvala hlasitá salva smíchu Liduška objímala naši vnučku, kluci se hádali o autíčko a po stole se linula vůně čerstvého koláče. Pro jednou byl svět zase jednoduchý a všechno bylo, jak má být.

Se smíchem a slzami radosti jsem pochopila, že od nenávisti k lásce může skutečně být jen krůček stačí vykročit, chytit druhého za ruku a společně mu zůstat nablízku, i když je život k neunesení těžký nebo dětsky směšný. Láska nikdy nepřestává, jenom mění jména.

Rate article
Add a comment