Od dětství mi rodiče vštěpovali, že jsem zbytečná a k ničemu – místo lásky a podpory mi matka jen br…

Dobré zprávy

Od malička mi naši tvrdili, že mě nikdo nepotřebuje a že jsem úplně na nic.

Říká se, že rodina je základ a matky jsou nám nejblíž. Přeci jen, nosily nás devět měsíců pod srdcem, porodily nás, nespaly kvůli nám celé noci a obětovaly všechno pro své dítě.

No, možná obecně ano, ale u nás doma to tak zrovna moc neplatilo. Já a máma my jsme dvě úplně rozdílné bytosti, jako voda a oheň. Nikdy jsme si vlastně úplně nerozuměly a žádnou velkou podporu jsem od ní nezažila. Vždy, když jsem přišla s nějakým nápadem nebo entusiasmem, zchladila mě ještě rychleji než prážské počasí v říjnu.

Podle mámy jsem byla to nejhloupější a nejneschopnější dítě široko daleko a jediné, co jsem prý kdy dokázala, bylo zhasnout, když už trochu zasvítilo světlo. Proč se ke mně tak chovala? To mi hlava nebrala. Zajímavé ale bylo, že když něco potřebovala zcela nečekaně najednou tu nešikovnou dceru prosila o pomoc. Jistě, ta holka, co nic neumí a na nic se nehodí, se přece přece jen někdy hodí! Aspoň že táta mě měl rád a podržel mě vždycky, za což bych mu mohla postavit pomník na Václaváku.

Tak jsem si jednoho dne řekla dost a sbalila svých pár švestek. Opustila jsem malé městečko v Podkrkonoší a vyrazila autem po D1 do Prahy za lepším životem a vlastním štěstím. Máma když se to dozvěděla? No, chybělo málo a rozbourala nám půlku paneláku svým řevem. Co mi nenadávala! Hlavně jí prý chyběl věrný a pracovitý otrok s příjmem. Ale tentokrát jsem se nedala ukecat ani psychickým nátlakem, ani citovým vydíráním. Udělala jsem, co jsem chtěla já.

A vida! Dnes bydlím v Praze, mám vlastní velký byt u Vltavy, malou firmu, dvě děti a báječného manžela. Ta stejná Lucka, která prý neuměla a nikdy neměla nic dokázat. Ale dokázala jsem to a když si člověk zacpe uši a začne věřit sám sobě, dá se zvládnout skoro všechno. Na to dám krk i pětikorunu!

Rate article
Add a comment