Dnes bych si měl ten zážitek zapsat. Je čas rozebrat všechno, co se včera odehrálo sám se stále nemohu vzpamatovat a to jsem už zažil ledacos.
Na okraji Šumavského lesa žiji už roky sám. Když jsem byl mladší, bývalo u našeho domu živo přijížděli kamarádi z Plzně, manželka pekla koláč, vnuci pobíhali po dvorku a v kuchyni to šumělo hovorem. Ale časy se změnily. Helena už dávno není mezi námi, syn René odešel do Brna za prací, z dopisů místo nich dnes zůstalo ticho. Chalupa na břehu Lipna utichla, někdy se mi zdá, že slyším jen šustění větví a tikot hodin.
Na samotu jsem si zvykl. Každé ráno vylezu na dřevěnou verandu, rozhlížím se po tmavém lese, poslouchám, jak vítr šeptá ve smrčinách. Občas někde proběhne srnka, jindy zahlédnu záda lišky, ale zvířata mě obcházejí obloukem.
Včera jsem se probudil ještě za šera. Uslyšel jsem zvláštní zvuk, jakoby něco silně narazilo do dveří. Chvíli jsem mohl přísahat, že je to jen větev do dveří, ale pak bylo něco jinak jakési tiché zadunění na prahu, neobvyklé, a přece naléhavé.
Navlékl jsem si silné svetr a starou bundu z Jihlavy, srdce mi bušilo až v hrudi. Opatrně jsem otevřel dveře a to, co jsem spatřil, mi skoro zastavilo dech.
Stála tam mohutná medvědice. Z tlamy jí šel obláček páry a hustá srst se v ranním světle třpytila sněhem. Ale to nebylo to nejpodivnější v zubech něžně držela malé medvídě.
Medvědice nestála neklidně ani nesyčela. Zírala na mě velkýma tmavýma očima, ve kterých nebyl hněv, jen něco naléhavého, jako úzkost.
Stál jsem zaražený a přemýšlel jsem, co dělat člověk v mém věku by měl rozum a utekl by zavřít dveře, schovat se za kamna. Něco mě ale nutilo zůstat a čekat, co zvíře udělá.
Velmi pomalu jsem vykročil. Medvědice položila medvídě do sněhu a vyčkávavě na mě pohlédla.
V ten moment jsem uviděl, proč přišla. Levá tlapka medvíděte byla sevřená v kovové pastí, železo hluboko zaříznuté do masa. V tom drobném tělíčku nebyla skoro žádná síla a medvídě těžce oddechovalo.
Klekl jsem ke zvířeti, opatrně rozepnul kovovou smyčku (kdosi tu v lese zanechal pytlácké udice ještě teď mě to rozčiluje) a malou tlapku osvobodil. Vzal jsem medvídě do náručí a donesl jej k sobě do tepla. Položil jsem ho co nejblíž k rozpáleným kachlům, přikryl jsem ho starou vlnou dekou po Heleně a lehce ho mnul, dokud nezačalo tichounce nabírat dech.
Medvědice celou dobu seděla na verandě a nehnula se z místa. Držela mě ve svém pohledu, trpělivě a neústupně.
Po chvíli se drobek pohnul, zamžoural na mě v očích měl jas a vděk. Znovu jsem ho opatrně odnesl ven a podal jeho mámě.
Medvědice přišla ke mně tak blízko, až jsem cítil její dech. Jemně vzala mládě tlamou, naklonila hlavu a čenichem se dotkla mé ruky. Potom mi věnovala poslední pohled a společně, i s uzdraveným medvídětem, pomalu zmizela mezi stromy.
Dnes ráno jsem si vzal starou sekyrku a prošel jsem celý les, abych odstranil zbytky těch proklatých pastí. Každou jsem pečlivě rozebral a hodil do kontejneru, ať už tu nikomu neublíží.
Od té chvíle chodím zase každý den na procházku lesem, stejně jako dřív. Možná je to znamení, že v našem světě ještě není samota úplná i když je člověk sám, les, ti druzí a vzpomínky nikdy nezmizí.