Objímání cizinky v babiččině náruči

Dobré zprávy

V kuchyni voněly řízky, když se dokořán otevřely dveře – domů se vrátily Julčiny dcery. Byly na návštěvě u babičky a měly být šťastné. Místo radosti však měly ve tvářích jen zklamání.

„Mami, babička nás nemá ráda!“ pronesly současně Ája a Terezka.

Julie vyšla do předsíně, utírajíce si ruce do utěrky.

„Proč si to myslíte?“

Holčičky se na sebe podívaly a jedna z nich opatrně začala vyprávět. Babička dovolovala Honzíkovi a Simonce – dětem tety – aby běhaly, skákaly a jedly, co chtěly. Ale jim? Žádný křik, žádné bonbóny, žádné čokolády. Ještě je doprovodila k autobusu, ale jim prostě zabouchla dveře před nosem.

Julie ztuhla. Věděla, že její tchyně, Růžena Pavlíčková, nebyla zrovna nejvlídnější žena, ale netušila, že to zajde tak daleko.

Jejich vztahy byly vždy neutrální – ne blízké, ale ani nepřátelské. Vše se změnilo, když sestra manžela, Markéta, měla děti. Tehdy babička doslova oslepla láskou. Celé hodiny všem vyprávěla, jak jsou chytří a jak jsou podobní mámě.

Když Julie s manželem, Václavem, porodily dvojčata, Růžena Pavlíčková jen pokrčila rameny:

„Hned dvě? No to jste měli nápad… Já se dvěma neporadím.“

„A nikdo tě o to nežádá,“ odsekl Václav.

„Radši bych pomohla Markétě… Má přece děti skoro v jednom věku…“

„A naše snad nejsou děti?“ nedokázala Julie udržet emoce.

„Bratr má povinnost pomáhat sestře,“ pronesla tchyně ledovým hlasem.

A tak Julie pochopila, že podpory se nedočká. Naštěstí její maminka byla po ruce – jezdila přes celou Prahu, pomáhala, jak mohla.

Růžena Pavlíčková zatím nepřestávala obdivovat Honzíka a Simonku, a při každé příležitosti zdůrazňovala: „Takové vnoučata mám od své dcery!“

A o dětech syna? Když se náhodou někdo zeptal, jen mávla rukou: „Ti si nějak poradí…“

Časem si toho všimli i známí. Když jednou Růžena v afektu pronesla: „Kdo ví, jestli jsou to vůbec moje vnučky, i když jsou zapsané na syna…“ – doneslo se to k Václavovi. Byl vzteky bez sebe. Přijel za matkou a žádal vysvětlení. Ta se vymlouvala, ale dlouho jí to nevydrželo.

Pokaždé, když k ní přijeli, odjížděli Julie s manželem s těžkým pocitem. Neustálé výčitky: holčičky dělají rámus, cpou se sladkostmi, babičce je špatně – tlak. A hned nato srovnání s „dokonalými“ vnoučaty.

Když odjížděli Honzík se Simonkou, babička je osobně doprovodila, dala jim dárky, ale Áju a Terezku poslala přes opuštěný pozemek, kde pobíhali toulaví psi. Šestileté. Samotné. Bez varování. To byla poslední kapka.

Václav matce zavolal.

„Mami, je ti špatně?“

„Co tě to napadá?“

„Tak proč jsi poslala děti samotné? Vždyť tam je prázdný pozemek, psi!“

„Musí se učit samostatnosti od malička.“

„Je jim šest let! Děti Markéty samotné nepustíš!“

„A ty se mě snad chceš obviňovat?! To všechno tvá žena…“

A zavěsila.

Utekly roky. Holky vyrostly, byly už v šesté třídě. Růžena Pavlíčková onemocněla. Vzpomněla si na „náhradní“ vnučky. Zavolala synovi:

„Ať Ája s Terezkou přijedou, uklidí. Co jsou to za děti – babičce nepomůžou.“

„Ty si vzpomeň, proč k tobě nejezdí,“ klidně odpověděl Václav. „Máš oblíbené vnoučata – tak se obrať na ně.“

Rozzuřená Růžena zavolala Julii:

„Ty musíš! Jsem přece jejich babička!“

„A vy jste je tak dávno nenazvala. Máte dceru a ‚správná‘ vnoučata. Tak na ně spoléhejte.“

Simona odmítla: „Mám moc úkolů, babi.“ Honzík prohlásil: „Já nejsem uklízečka.“ Růžena Pavlíčková zůstala sama, v tichu. Teprve teď pochopila, že lásku nelze dělit. Ale už bylo pozdě.

Rate article
Add a comment