O nálezu pod vanou
Týden strávený v posteli s horečkou a kašlem byl konečně za Alenou. Protáhla se v posteli a usmála se. Poprvé po dlouhé době se cítila opravdově dobře. Ráno začalo slunečním světlem pronikajícím skrze závěsy. Alena byla plná energie a odhodlání.
„Tak co, je čas na kávu a úklid!“ řekla si vesele, když vstávala z postele.
V kuchyni na ni čekal manžel, Pavel, který už pil kávu a procházel zprávy na svém starém notebooku.
„Dobré ráno,“ zamručel, aniž by odtrhl oči od obrazovky.
„Dobré!“ odpověděla Alena radostně. „Dnes se cítím skvěle! Rozhodla jsem se udělat pořádný úklid. Koupelnu vyčistím novým přípravkem, který jsem koupila před nemocí.“
Pavel jen přikývl, zjevně nesdílejíc její nadšení.
„Možná jindy? Proč zrovna o mém volnu? Teď mě určitě také zapřáhneš, ale já chtěl odpočívat…“
„Neboj se, miláčku, mého nadšení je dost pro nás oba!“ ujistila ho Alena, dopíjejíc kávu a dojíždějíc toast s avokádem.
Zpívala si pod nos, zatímco si navlékala gumové rukavice. Jak je fajn, že děti vyrostly a úklid není potřeba dělat tak často! Dcera se před rokem vdala, syn od září studuje na univerzitě a bydlí na koleji… Musím jim zavolat! Alena vzala nádobu s novou čisticí pastou, která slibovala lesk a svěžest během několika minut. Její po nemoci citlivý nos nezachytil žádné chemické vůně, naopak, vonělo to po levanduli nebo něčem příjemném a jemném.
Nejprve se pustila do umyvadla, pak do toalety, a nakonec se dostala ke koupelně. Pasta fungovala, vůně loukových, fialkových květů zaplnila celý prostor.
„To je úžasné!“ obdivovala lesklý povrch. „Teď jsi jako nová!“
Její zapálení tím ale neskončilo. Alena se rozhodla, že když už začala uklízet, dotáhne to do konce. Sklonila se na kolena a podívala se pod vanu.
„To je prachu!“ vykřikla a chytila hadr.
Potom si všimla něčeho blyštivého. Alena natáhla ruku a vytáhla skleněnou nádobku od kávy. Uvnitř byly úhledně složené bankovky.
„Co to je?“ podivila se, když otevřela nádobu.
Alena vyšla z koupelny s nádobkou v rukou. Pavel stále seděl u notebooku, ale když uviděl její výraz, zpozorněl.
„Pavle, co to je?“ ukázala nádobku.
Na chvíli strnul. Jeho tváří proběhlo nervózní cuknutí, ale rychle se ovládl a pokrčil rameny.
„Nevím. Jak bych to měl vědět? Možná je to tvoje tajná skrýš?“ řekl a polkl, dívaje se na nádobku, jako by v ní byl poslední kousek chleba na zemi.
Jeho pohled byl plný špatně skrývaného smutku, ale Alena si toho nevšimla. Otevřela nádobu a s úžasem vytáhla peníze.
„Moje skrýš? — Alena se zasmála. — Ne-(a)-schovávala bych peníze pod vanou. To je určitě tvoje práce.“
Pavel zvedl ruce v gestu vzdání se, opět polykaje ten odporný knedlík v hrdle.
„Přísahám, nemám ponětí, odkud to je. Možná to zapomněli předchozí majitelé?“
Alena přimhouřila oči.
„Žijeme tu už pět let. Nemyslím, že by tady nechali peníze.“
Pavel se snažil vypadat nenuceně, sledoval každý pohyb Aleniných rukou. Ona se rozhodla, že když našla peníze, patří nyní jí. S úsměvem přepočítala bankovky. Její oči se rozzářily zdravou chamtivostí.
„Takže, když se nikdo nepřiznává, měla jsem štěstí,“ řekla.
Pavel se snažil zasáhnout. Mluvil medovým hlasem, s potížemi kontrolujíc emoce:
„Možná koupíme něco užitečného? Třeba nový notebook? Tenhle už skoro nedýchá. Mám vyhlédnutý jeden se silným procesorem…“
„Notebook? — Alena odfrkla. — Na co mi je tvůj notebook? Mám lepší nápad.“
Následující den se Alena vrátila domů s hezkou krabičkou. Uvnitř byl soubor šperků: náušnice, prsten a jemný přívěsek. Hrdě je Pavlovi ukázala.
„Co na to říkáš?“ zeptala se, navlékajíc prsten a zářící radostí, cítíc se jako Kleopatra. „Nevypadám skvěle?“
Její výraz jasně říkal Pavlovi: „Jen zkus říct, že ne!“
„Pěkné,“ odpověděl muž, snažící se skrýt zklamání a hořkost. „Jsi moje nejkrásnější, bojím se jen, že mi tě teď někdo odvleče.“
Alena celý večer defilovala v nových špercích a vychvalovala svůj nález a šťastnou koupi všem: kamarádkám, mámě a tchýni. Před spaním, v deset hodin, pečlivě uložila své poklady na noční stolek, aby si je ráno mohla hned nasadit do práce.
Pavlovi se dlouho nedařilo usnout, což se nedalo říct o Aleně, která usnula během patnácti minut. Věděl, že její spánek je tvrdý, takže se opatrně proplížil k balkonovým dveřím a vystrčil nešťastné tělo ven. Tam, v krabici od odšťavňovače, našel schovanou krabičku s cigaretami, vedle ní byla i mátová žvýkačka.
Nejdřív si zapálil. Vlastně už dávno přestal… Alena trvala na tom kvůli častým bronchitidám a pneumoniím. Kupodivu, uplynulý rok ho minul jakýkoliv sezónní neduh! Trochu uklidněný dávkou nikotinu vytáhl mobil a vytočil číslo přítele.
„Hej, kamaráde,“ řekl, „do hry se jen tak nezapojím, budete to za mě muset táhnout… Jo, žena našla moji skrýš. Půl roku jsem spořil, už to byla potřebná částka. A ona si koupila šperky.“
„To je drsné,“ politoval přítel. „Ale neboj, zase našetříš.“
Pavel si povzdechl a pohlédl do ložnice. Alena sladce spala, a na nočním stolku vedle ní ležely její nové šperky, lesknoucí se a pro něho tak nepotřebné, ale ji činící tak šťastnou.
„No jo… Ale alespoň je manželka spokojená. Dokonce řekla, že kvůli takovým šperkům stojí za to shodit pár kilo, protože nevypadají dost efektně. No, jsem rád, že si udělala takovou radost.“
Následující ráno byla Alena opět v úžasné náladě. Oblékla si nové náušnice a přívěsek, obdivujíc svůj odraz v zrcadle.
„Jak vypadám?“ zeptala se Pavla.
„Krásně,“ odpověděl, snažící se o upřímný úsměv, obdivujíc zářivé oči své ženy.
Ano, bezpochyby, ženu je třeba občas hýčkat! Ale hluboko uvnitř už plánoval, kde schová příští úspory. Tentokrát určitě ne pod vanu.