S manželem jsme se ve všem odříkali, jen aby se naším dcerám dobře vedlo. Opravdu jsem si zasloužila takovou lhostejnost od vlastních dětí?
Když naše dcery vyrostly, já a Viktor, můj zesnulý muž, jsme poprvé vydechli. Mysleli jsme, že teď začneme žít, že bude trochu líp. Ale líp nebylo – jen jsme vyměnili jednu tíhu za druhou. Celé dětství holky prožily v nekonečných omezeních. Pracovali jsme v místní továrně: já jako balička, on jako soustružník. Peněz sotva stačilo na jídlo a oblečení.
Pamatuju si, jak jsem se radovala, když se podařilo koupit jim něco slušného, aby nebyly pozadu za ostatními. Nejezdili jsme na dovolenou, nevyměňovali nábytek, chodili v ošoupaných botách – jen aby ony měly vše. Chodily do běžné školy, ale vypadaly jako princezny. A my na to byli hrdí. Myslela jsem, že naši trpělivost a lásku jednou ocení.
Když dcery nastoupily na vysokou, výdaje jen narostly. Museli jsme platit kolej, obstarat jim věci, jídlo. A my jsme si znovu utáhli opasky. Sbírala jsem drobné z kapes, abych poslala další balík. Žili jsme jen jediným – aby jim bylo lehčeji.
Obě dcery se brzy vdala, jedna za druhou. Radost byla velká, ale netrvala dlouho – skoro hned oznámily, že budou maminkami. Nejdřív jsem se rozplakala štěstím, pak strachem. Kdo bude hlídat děti, až vyjdou z mateřské? Dcery jako jedna řekly, že děti jsou ještě malé, do školky je brzy. A požádaly mě – jejich babičku – o pomoc.
Tehdy jsem už byla v důchodu, ale přivydělávala jsem si jako uklízečka v lékárně. S Viktorem jsme se poradili – řekl, že bude dál pracovat, a já se budu starat o vnoučata. A začala nová kapitola: kaše, plenky, noční přebalování, rýma, pohádky – všechno znovu dokola.
Pár let uběhlo. Zeťové rozjeli vlastní podnik a začali slušně vydělávat. Radovali jsme se za ně – rodina je rodina, všechno se počítá. A že jsme občas museli zase “přispět na jídlo” – no co, byli jsme zvyklí.
Pak přišlo to nejhorší. Můj Víťa odešel do práce a nevrátil se. Infarkt. Přímo před bránou továrny. Sanitka přijela rychle, ale srdce to nevydrželo. Má opora, můj nejbližší člověk – byl pryč. Měli jsme spolu 42 let. Bez něj bylo všechno šedé a prázdné.
Dcery samozřejmě zaplakaly. Byly se mnou na pohřbu. Pak si vzaly děti a řekly:
“Mami, už je čas do školky, moc děkujeme, teď si můžeš odpočinout.”
A já zůstala sama. V bytě bylo hrozivě ticho. Žádné kroky, žádný Vítův hlas, žádný dětský smích. A došlo mi: z jednoho důchodu nevyžiju. Nájem, jídlo, léky – všechno bylo neúnosné. Na prášky nezbývalo. Mlčela jsem. Trpěla. Ale jednou, když přijely na návštěvu, jsem to řekla. Jen naznačila:
“Holky, kdybyste aspoň trochu pomohly s nájmem, mohla bych si koupit potřebné léky…”
Starší hned odpověděla:
“Mami, vždyť my sami nemáme na nic, ceny letí nahoru!”
Mladší mlčela, zabraná do telefonu. A pak prostě přestaly jezdit. Přestaly volat. Jako bych já byla vinna, že jsem se odvážila požádat o pomoc.
A pořád si říkám – zasloužím si to? Můžete takhle zapomenout na člověka, který pro vás obětoval celý život? Musím stárnout takhle – chudá, nemocná a opuštěná?
Pořád věřím, že si vzpomenou, že ne všechny city umřely. Ale každý den bez nich je jako nová rána. Kvůli tomu jsme s manželem žili, pracovali, odříkali si? To je všechno, co zbylo z lásky a vděku?