S manželem jsme ještě mladí lidé – jemu je 37 a mně 28 let.
Máme dvě děti a vždycky jsem si myslela, že v době, ve které žijeme, se závazky nedají rozdělit na mužskou a ženskou práci.
Je to naprosto zastaralé! Nicméně je to všechno o výchově a ta moje Markova dost pokulhává.
Můj muž je přesvědčen, že se nemá prát ani natahovat, občas se mračí, když ho požádám, aby vynesl koš.
Vysavač spustí, ale o vaření nemůže být řeč – ani dětem neudělá snídani. Proto jsem se rozhodla, že vám povím o muži, kterého ze srdce a z duše obdivuji.
V našem vchodě už dva roky bydlí mladá rodina.
Veronika pracuje v prestižní firmě a dostává šílené peníze. Je vždy elegantně oblečená, jezdí skvělým autem a pokud vím, je to nějaká šéfová. její manžel Robert je velmi milý a dobře vychovaný, povoláním inženýr, ale poslední dobou je bez práce. Až na to, že neleží celý den na pohovce před televizí, nic takového. stará se o jejich roční dítě.
Využil mateřské dovolené a věnuje se péči o malou Moni.
Krmí ho, mění mu pleny, koupe ho, venčí ho… A nezůstává jen u toho – pere a vaří.
A když jsou s Veronikou spolu , vypadají tak zamilovaně a šťastně, že jim nemůžu nezávidět.
Nevím, jestli se jim to bude líbit, proto nepíšu, ve které čtvrti Sofie bydlíme.
Chci jen vzkázat svému Markovi a všem, kteří smýšlejí jako on, že existují muži jako on – jako Robert .
Klobouk dolů před tím chlapcem!
