Bála jsem se, že mě manžel opustí, protože jsem porodila dceru a ne syna.
V naší rodině vždy existoval kult synů. Žijeme v Česku, a přestože je to zvláštní, děvčata se u nás cenila méně. Tak jsem byla vychována. Mám mladšího bratra a sestru, a všímala jsem si, jak různě se k nám chovali.
Když se narodila moje sestra, otec byl velmi nespokojený. Přestože na ultrazvuku řekli, že to bude holčička, doufal až do posledního okamžiku, že se lékaři mýlí. Teprve v porodnici si uvědomil, že má znovu dceru. Ale když mamka otěhotněla s mým otcem, všechno se změnilo. Příbuzní blahopřáli mým rodičům s obzvláštní vřelostí. Všichni měli radost.
„Holka je holka. Vdá se a odejde. Ale syn je pokračování rodu!“ opakoval táta.
I výchova byla odlišná. Bratrovi nedávali domácí práce, nekárali ho za špatné známky ani za lumpárny. Nechci říct, že by se k nám se sestrou chovali špatně, ale rozdíl byl patrný. Bratra přímo nosili na rukou.
Přijala jsem za své, že ve všech rodinách upřednostňují syny. S takovým přesvědčením jsem se vdala. S manželem jsme si byli blízcí, důvěřovali jsme si. Když řekl, že chce syna, nepřekvapilo mě to – pro mě to byla samozřejmost. Když jsem otěhotněla, snila jsem o chlapečkovi. Avšak na ultrazvuku mi lékařka s radostí oznámila, že budeme mít holčičku. Všechno ve mně kleslo. Jak to mám říct manželovi? Myslela jsem, že udělá scénu, sbalí si věci a odejde.
Nechápu, proč jsem si takové věci představovala, vždyť moji rodiče se nerozešli, i když se narodily dvě dcery. Byla jsem však zoufalá. Kvůli silným obavám mě hospitalizovali, hrozilo, že dítě ztratím. Manžel zrovna nebyl ve městě, ale okamžitě za mnou přijel.
Ještě nevěděl výsledky ultrazvuku, a já nevěděla, jak mu to říct, když si tolik přál syna. Manžel se neptal o pohlaví dítěte, staral se o mě, zajímal se o můj stav, sliboval, že přinese něco dobrého, prosil mě, abych se netrápila.
Po jeho odchodu jsem dlouho plakala. Přišla za mnou sestra a snažila se mě uklidnit. Sdělila jsem jí své obavy. Nevím, jak mě skrz slzy pochopila. Řekla, že bych měla myslet na dítě, ne na manžela.
„Víš, kolik je na světě mužností? Najdeš si jiného! Hlavní je donosit holčičku – pro ni je špatné, když se stresuješ. A dítě by se mohlo narodit nervózní!“ povídala sestra.
Ráno narazila na mého muže a dala mu pořádné vynadání. Nevěděla, že doposud nezná pohlaví dítěte. Manžel přišel na pokoj s vytřeštěnýma očima a ptal se, kde jsem k těm blbostem přišla. Přiznala jsem se ke všemu. Díval se na mě jako na blázna. Řekl, že je mu jedno, jestli budeme mít kluka, nebo holku, a poprosil mě, abych si přestala vymýšlet.
Snažila jsem se uklidnit, ale občas mě napadlo, že mě jen utěšoval a ve skutečnosti je zklamaný. Jenže když holčička přišla na svět a já viděla jeho výraz, slzy v očích, uvěřila jsem, že je opravdu šťastný. Teď se svým strachem jen směji. Je dobře, že mi sestra pomohla to pochopit – jinak bych se před porodem zbláznila.