Hele, ten bufet na kraji silnice vypadal úplně obyčejně. Takovej zaprášenej podnik někde u dálnice D1, kousek za Vysočinou. Slunce prosvítalo špinavým oknem, u vchodu voněla káva, v červených boxech seděli unavení řidiči náklaďáků a talíře byly poloprázdný. Místo, kam lidi zajíždějí jen na chvilku a zase na něj zapomenou.
Jenže v jednom rohu se všechno změnilo. U boxu klečel velkej plešatej motorkář, takovej, co bys ho radši nesoudil podle vzhledu, vedle malé holky v příliš velkém béžovém tričku. Měla zacuchaný vlasy a bledý tváře, vypadala úplně na dně, a na ruce jí zůstaly otisky po příliš těsné lepicí pásce. On jí ji jemně sloupával, ani na vteřinu nespustil oči z jejího obličeje.
Co ti udělali? zeptal se tiše.
Holka hned neodpověděla. Jenom těma třesoucíma se prstama sáhla pod tričko a vytáhla obyčejnou, nenápadnou obálku. Oči toho borce se zúžily, když ji vzal do ruky vůbec netušil, co to má být.
Co to je? šeptnul.
Holka se k němu nahnula, byla úplně vyděšená.
Přečti to. Hned. Než přijdou.
Něco v jejím hlase se úplně zabodlo do vzduchu kolem, v celé hospodě to najednou zhoustlo. Motorkář se zadíval na obálku. Nikde žádný jméno, jen v rohu černý razítko, nějakej znak. Jak ho uviděl, najednou zbledl jak stěna. Na jeho pohledu už nebyla žádná zmatenost, jen čistý děs. Pak chňapnul holku, stáhnul ji dolů pod stůl a šeptnul:
Skrč se!
Ostatní motorkáři vyskočili. Kamera jak kdyby přejela k přednímu oknu a zvenku, v prachu a záři slunce, se k bufetu řítí celé stádo burácejících motorek. Za nimi bílá dodávka, žádný nápisy, žádné poznávací značky.
Holka se choulila k motorkáři, úplně se třásla. On roztrhl obálku, v ní jediný přeložený papír. Začal to číst přeletěl první řádek očima a skoro neslyšně zašeptal:
To je moje dcera?V tu chvíli se rozletěly dveře a vtrhlo dovnitř ostré světlo. Bufet se rozpadl na stíny a úzkost. Zvenku zazněl zdrcující zvuk motorek a výkřik. Motorkář chytil holku za ruku, pevně, ne špatně, ale ochranitelsky, a šeptl: Běžíme, rozumíš? Jen se mě drž. Vždycky jsem přišel pozdě. Tentokrát už ne.
Vzduchem svištěly údery a křik. Motorkářští kumpáni mu kryli záda. On táhl holku kolem kuchyně, mezi židlemi, ven zadními dveřmi v záři štiplavého slunce spolu proběhli kolem překvapeného kuchaře, přes zadní dvorek plný rozbitého skla a prázdných beden piva.
Za bufetem čekala jediná motorka. Holka zaťala prsty do jeho bundy a motorkář ji usadil před sebe. Motor zařval. Bílá dodávka je spatřila, někdo v ní zapískal. Dveře se rozlétly a z nich vylétl muž s černou kšiltovkou stejný znak jako na obálce. Na okamžik se jejich oči potkaly, všechno kolem utichlo.
Motorkář uhnul pohledem, objal dceru kolem ramen a za ztichlýho napětí rozstřelil kraj silnice mohutným rozjezdem. Prach, křik, sirény v dáli. Holka mu zabořila tvář do zad a ucítila, jak se napětí v jeho svalech pomalu rozpouští.
Věděl, že od teď už ji nenechá samotnou.
Za nimi bufet mizel v oblaku prachu a vnitřního světla. Dodávka už byla daleko a černý znak na chvíli zamžikal v odraze zpětného zrcátka. Nová cesta se klikatila před nimi, neznámá, divoká a volná. Nad hlavou jim slunce vystoupalo ještě výš, a motorkář poprvé za hodně dlouhou dobu se usmál.
