O tom, že přijede Ondřej, věděla celá vesnice už od jara, i když tehdy padal sníh a cesty byly plné bláta. Děvčata se těšila, barevné šátky si na krk uvazovala, před zrcadlem natáčela vlasy, jako by čekala jarmark. Avšak Maruška, sirotek, neměla komu oči přikrášlovat, vždy šla taková, jaká byla. Právě do ní se Ondřej zamiloval na první pohled.
Vesnice šeptala plná závisti takového chlapce ulovila, takové štěstí! Když Ondřej poprvé vkročil do jejich světa, dívky po něm očima klouzaly jako po modrém peří ledňáčka. Vysoký, ramena široká, v očích praha záře a v ústech rychlá slova z města, kde studoval na univerzitě za hranicemi. Rodiče měl bohaté, srdce po kapsách, a jeho dědeček byl dříve starostou povídalo se, že všechny děti poctivě vychoval k úspěchu, a teď už jen vnoučata maluje v myšlenkách, jejich fotkami se v hospodě chlubí.
O tom, že Ondřej přijede, se povídalo při sklizni, v hospodě a taky u kravína. Dívky se pyšnily spletitými copánky, ale Marušku, všemi zvanou naše sirotečka, takové věci míjely. A tak mu padla do oka svými prostými šaty a očima plnými deště. Zbylé děvčata pletly náramky ze sedmikrásek, ale Ondřej si vybral tu, která v mokrých botách utíkala z pole. Po dovolené si ji odvezl s sebou do Prahy a děda Josef dal požehnání: Holka si toho už dost vytrpěla, neubližuj jí, kluku. Slibuješ? Přisvědčil.
Život v Praze byl jako v oranžovém labyrintu. Maruška si přála, aby Ondřej zůstal tak laskavý, jakým byl. Před svatbou byli tam oba, v jednom světě sdíleného vzrušení. Po medových týždnech však bylo všechno jakoby pokryto mlhou. Ondřej se začal své ženy zdráhat, a tchyně, paní Božena, s Maruškou mluvila jakoby skřípala zuby, v každém slově zaznívalo nejsi dost dobrá pro mého syna, nikdy nebudeš.
Polévka prý byla řídká, košile špatně vyžehlená, podlahu nevytřela tak, jak by se patřilo. Maruška všechno snášela, vždyť žili v jednom malém bytě. Najít práci se jí nepovedlo a Ondřej to taky nechtěl: Kolik myslíš, že si s tou svou maturitou vyděláš? Zůstaň doma.
Zůstala tedy doma. Když otěhotněla, Ondřej běhal ulicí, jako by vyhrál ve Sportce. Zdálo se, že se všechno lepší, i paní Božena změkla, začala napomínat syna, aby byl na manželku hodný. Ale pak se přihodilo neštěstí Maruška o dítě přišla, noc byla bez hvězd.
K ničemu nejsi, ani rozumu, ani zdraví, jen obličej hezký a co z toho? povzdychla si tchyně. Ondřej se potměšile usmíval.
Podruhé, když znovu byla v jiném stavu, muž už neměl radost. Ubylo něhy, příbývalo napětí prý už není tak hezká, jak bývala, a bříško jí vadí. Tchyně aspoň hájila Marušku, ale Ondřej se odcizoval.
Přestali spolu spát, přes den spěchal do práce, domů se vracel pozdě, když už Maruška spala, někdy i v jiné dimenzi.
Maruška noc co noc brečela, tiše, aby nikdo neslyšel. Nechtěla své dítě vystavit osudu sirotka, snažila se udržet rodinu pohromadě.
Když přišel čas rodit, neměl ji kdo odvézt do porodnice. Ondřej už týden doma nebyl. Sama si zavolala sanitku. Porodila dcerušku, a když z nemocnice vyšla, nevěděla, kam jít. U vchodu stála stará škodovka ověšená balónky, ale Ondřej nikde. Jen paní Božena a dědeček Josef, slavnostně oblečení s kyticí v ruce.
Děkuju ti, vnučko moje, za ten nejkrásnější dar na světě, radoval se děda. Tchyně mlčky zírala na vnučku, nemohla z ní spustit oči, točila se kolem ní jako můra.
Doma voněl stůl koláčem, Božena upekla Maruščin nejoblíbenější tvarohový závin.
Netušila jsem, že Ondřej může být takový mizera, rozčílila se paní Božena. Zmizel, holku s dítětem nechal. Ale to nevadí, mi se o vás postaráme. Vypíšu ho z bytu, ať si žije, kde chce, my tu máme taky málo místa. Kdo ví, kolik žen ještě přivede.
Jak jí dáme jméno? ptal se dědeček Josef. Co třeba Anička, jako tvá maminka?
Maruška začala plakat. Už dlouho si to nedovolila. Tchyně jí hladila po hlavě: Neboj se, ještě budeš šťastná. Maminka ti sluší. On nepochopil, co měl.
Já pojedu zpátky na vesnici. Bude nám tam líp.
Dobře děláš, podpořil ji děda. Budeme vnučku vychovávat společně.
***
Za dva roky, když se Maruška vrátila do vesnice, požádal ji o ruku Vojtěch, obyčejný kluk z jejich kraje, celý život na poli. Před Ondřejem by ho ani nezaregistrovala, ale teď už věděla, co potřebuje hlavně ať má dobré srdce, ať se za ni postaví.
Vezmi si mě. Kde najdeš hodnějšího? usmíval se Vojtěch. Znáš mě odmalička. A co když se Ondřej vrátí?
Maruška nenechala nikoho domluvit.
Ten už se nevrátí, a já ho už dávno nemiluju.
Tak to je dobře, radoval se děda. Jdem chystat veselku.
***
Na svatbu přijela i paní Božena.
Jak se k Marušce chováš? osopila se na Vojtěcha. Dnes šla z práce pěšky, doma není pořádek, Anička má nevyžehlené punčocháčky
Kdo jste? ohradil se ženich.
Jsem tchyně.
Už bývalá, upřesnil Vojtěch.
Nehašteřte se, zasmála se Maruška. Tchyně bývalá neexistuje.
To jen nervy, omlouvala se Božena. Bojím, že mi nedovolíte vídat vnučku.
Přijeďte kdykoliv, řekl Vojtěch, ale rodinu budeme budovat sami, bez ostatních.
Maruška se na něj podívala s pýchou: Ten mě už v nouzi nenechá, pomyslela si a usmála se, když vesnicí zavál surrealistický vítr a v dálce zazněl zvláštní zpěv cikád.