1.
ledna
Nový rok.
Všude ve městě už od rána slyším ohňostroje a cinkání sklenic.
Včera večer u nás doma to vypadalo jako z titulní strany časopisu to jsem si alespoň chtěla myslet.
Zrovna jsem vytahovala kachnu s pomeranči z trouby a vůně zaplnila celou kuchyň.
Celé dopoledne jsem nad tou kachnou čarovala podlévala ji šťávou, pečlivě hlídala teplotu, ani na vteřinu ji neopustila.
Výsledek byl dokonalý.
Alešku, pojď se podívat! zavolala jsem na manžela.
Aleš přišel, zašklebil se a uznale přikývl:
Lído, to je jako z restaurace!
Usmála jsem se:
Jasně, přece si zasloužíme pořádnou oslavu, ne?
Opatrně jsem přemístila kachnu na velkou keramickou mísu, kolem rozložila pomerančové plátky a přidala větvičky rozmarýnu.
Stůl jsem zasypala jídlem: tradiční bramborový salát, závin ze sledě taková naše česká variace, řecký salát, chlebíčky s lososovou pomazánkou, luxusní sýry a uzeniny, ve váze hroznové víno a kiwi.
Na podnosu domácí sekaná s bramborami.
Aleš se zasmál:
Otevíráme tu banketní sál, nebo co?
Kdepak, odvětila jsem klidně.
Celý rok jsme makali, můžeme si dovolit udělat si radost.
Objal mě kolem ramen:
Přesně tak.
Už jsme dlouho pořádně neslavili.
A měl pravdu.
Ta léta jsme s Alešem šetřili na rekonstrukci bytu jenže teď už je hotová a můžeme si dopřát pohodlí a slavnostní atmosféru.
Dokonale jsem prostřela stůl: křišťálové sklenky, sváteční příbory.
Všechno musí být krásné.
Večer v deset byl stůl připraven.
S manželem jsme se převlékli, sedli naproti sobě, Aleš nalil víno.
Tak na nás!
Na nás, cinkli jsme si.
Ochutnala jsem bramborový salát byl prostě výborný.
Aleš si dal kachnu a rozplýval se nad chutí:
Lído, ty jsi kouzelnice.
Měla jsem radost.
Všechen ten klid, domácké teplo, možnost nikam nespěchat bylo to opravdové štěstí.
Pak, přesně v jedenáct, zazvonil zvonek.
Podívali jsme se na sebe.
Kdo to jen může být tak pozdě?
Aleš šel ke dveřím.
Na prahu stála sousedka Jitka se dvěma syny.
Vypadala rozpačitě, oči měla uplakané.
Aleši, omlouvám se, že rušíme Můžeme k vám na chvilku?
Je mi fakt zle, řekla a zněla zlomeně.
Co se stalo? ptal se Aleš.
Jitka hlesla:
Nedali mi výplatu.
Pracuji načerno a vyhodili mě těsně před svátky.
Doma nemáme nic, kluci nemají ani co k čaji.
Kamarádky slibovaly, že přijdou, ale nikdo se neozval.
Ale víš, děti chtějí aspoň trošku sváteční večer
Její synové stály za ní hubení, v ošlých svetrech, bez slova.
Aleš váhal.
Vyhnat sousedku s dětmi na Silvestra to u nás není zvykem.
Pojďte dál, řekl nakonec.
Zavolám Lídu.
Vešla jsem do kuchyně a podle pohledu mi bylo jasné, že z naší klidné oslavy se stane něco jiného.
Ahoj, Jitko kluci, pozdravila jsem.
Promiň, že jsme tak vtrhli, Lído Nemáme kam jít.
Stačí minutka, dvě, žadonila Jitka, oči zase utírala.
Podívala jsem se na její děti.
Mlčeli, ale pohledem hltali kuchyň plnou vůní.
Sedněte si ke stolu, povzdechla jsem.
Vešli, a začalo to.
Mami, koukej!
Tolik jídla! starší kluk vykřikl.
Můžeme tu lososovou pomazánku? hned se ptal mladší.
Posaďte se, řekla jsem suše.
Hned sedli.
Starší si vzal kachní stehno do ruky:
Lído, můžu?
Odpověď ani nečekal, už jedl.
Mladší chlebíčky s pomazánkou zhltal.
Je to boží!
Mami, dáš mi ještě? volal a už nabíral další.
Jitka jim nejenže nebránila, ale rovnou jim servírovala další porce:
Jezte, kluci, jezte.
Doma jsme měli jen těstoviny, tady se najíte.
Rychle polykali doslova hltali.
Starší snědl půl bramborového salátu, mladší všechny chlebíčky s lososem.
Sýry, uzeniny, šunku za chvíli bylo pryč.
Aleš se snažil odlehčit:
Máte teda apetit, kluci! Ale nikdo ho nevnímal už se vrhli na kachnu.
Vše mizelo na očích.
Máte chleba? zeptal se starší.
Mlčky jsem donesla pečivo a kluci hned dělali další chlebíčky.
Jitka ochutnala saláty, vzala kachnu, sekanou.
Omlouvám se, že to tak je Ale děti mají hlad, chápete, mumlala mezi sousty.
Za dvacet minut byl sváteční stůl téměř prázdný.
Saláty zmizely, kachna byla snědená, losos, sýry, šunky a ovoce všechno bez stopy.
Seděla jsem ztuhle, nedokázala uvěřit.
Dva dny jsem vařila, investovala peníze, energii a chuť na poklidný večer ve dvou.
A místo toho prázdný stůl.
Když bylo za čtvrt dvanáct, Jitka vstala:
Už půjdeme.
Strašně vám děkuju!
Vy jste nás zachránili!
Kluci se chystali ven, mladší chytil na odchodu zákusek:
Můžu si ho vzít? ptal se.
Vezmi si, odpověděla jsem unaveně, aniž bych se na ně podívala.
Odešli zanechali jen povrchní přání.
Zavřela jsem za nimi dveře.
S Alešem jsme mlčky hleděli na stůl, kde před půl hodinou bylo jídlo, které mělo patřit nám.
Talíře jen s drobky, mísy prázdné, ovoce zmizelo do posledního hroznu.
Zbylo pár mandarinek.
Vidíš to? zeptala jsem se tiše.
Vidím, přikývl Aleš.
Za třicet minut snědli vše, co jsem dva dny chystala.
Lído
Ani pořádně nepoděkovali.
Prostě brali, žvýkali, chtěli víc.
Aleš mě objal.
Neplakala jsem jen jsem zírala na prázdný stůl a snažila se pochopit.
Když odbíjela půlnoc, cinkli jsme si skleničkami.
Ale atmosféra zbyla prázdná.
Další den jsem uklízela kuchyň myla nádobí, schovala zbytky spíš to, co zbylo.
Víš, Aleši, říkala jsem, chápu, že lidi mají těžkosti.
Chápu, že výplatu nedostali.
Ale proč děti nezastavila?
Proč jim neřekla: ‘Dost, kluci, to není naše’?
Aleš krčil rameny:
Možná byli fakt moc hladoví.
Hlad je jedna věc, řekla jsem klidně, ale hamižnost, to je jiné.
Nejedli hltali, jako by už nikdy neměli co jíst.
Aleš mlčel, pokračovala jsem:
A ta Jitka vzdychá, hraje si na nešťastnou, ale sama dětem cpe talíře: ‘Jezte, kluci.’ Myslí na nás?
Co budeme jíst my?
Večer prvního ledna jsem potkala Jitku v chodbě.
S úsměvem:
Lído, ahoj!
Šťastný nový rok ještě jednou.
Díky za včerejší pohostinnost!
Podívala jsem se na její spokojenou tvář a něco ve mně definitivně cvaklo.
Ahoj, odpověděla jsem suše a odešla.
Jitka se za mnou překvapeně dívala.
Vynesla jsem odpadky a vrátila se domů.
Potkala jsi Jitku? ptal se Aleš.
Ano.
A?
Už s ní nebudu mluvit.
Ať si najde jiné sponzory.
Týden jsem se na chodbě a v liftu několikrát objevila s Jitkou.
Vždy jsem se otočila, ignorovala ji.
Pokoušela se začít rozhovor já mlčela.
Lído, třeba to už stačí? říkal Aleš.
Nedurím se, odpověděla jsem klidně.
Jen jsem pochopila soucit je špatný rádce.
Měli jsme ji politovat, pustili jsme ji.
Výsledek rozvrácený stůl a zničená oslava.
Ale mají těžkou situaci
Aleši, zadívala jsem se vážně, těžkosti nejsou omluvenka, abys ztratil slušnost.
Mohli požádat o čaj, půlku jídla.
Ale oni všechno sežrali a ani se neomluvili.
Aleš rezignoval hádat se nemělo smysl.
Měsíc plynul.
Vztahy se sousedkou se neobnovily.
Pozdravila jsem stroze, občas ani to.
Jitka si stěžovala ostatním, že jsem zpovykaná, ale mně už to bylo jedno.
Tento Silvestr si budu pamatovat navždy.
Prázdný stůl, spokojené tváře nezvaných hostů a pocit vyprázdnění.
Pro mě je jasno už nikdy nevpustím do svého domova ty, kteří si pletou pohostinnost se snadnou kořistí.