Nosili, nosili, nosili, nosili, nosili – slyšel(a) jsem to celý svůj život. Už toho mám dost. V 54 letech se rozvedu.

Dobré zprávy

Dnes ráno mi zavolal soused a hned se ptal:
Slyšela jsi, co udělala tvoje sestřenice?
Ne, co se stalo?
Prý chce podat rozvod, a to ve věku 54 let, po třiceti letech manželství.

Upřímně, z té zprávy jsem byla úplně v šoku mám pocit, že mi vypadla brada. Jak je to možné? Vždyť jsou normální rodina. Manžel její neholduje alkoholu, teď už je v důchodu a o devět let starší než ona. Mají tři dospělé děti, každé už má svůj byt, pět vnoučat, a najednou ona takhle rozhodne.

Možná je to jen nějaký překlep? Hned jsem zvedla telefon a sestřenici zavolala, domluvily jsme si schůzku v parku chtěla jsem to probrat v klidu a z očí do očí. A když jsme spolu seděly na lavičce pod kaštany, poslouchala jsem její vyprávění…

Už opravdu nemůžu, řekla mi. Celý život jsem jako křeček, pořád točím v kolečku. Můj manžel pracoval, já také, ale po práci si on lehl na gauč, zapnul televizi, nebo šel s kamarády do hospody na pivo. Já začala druhou směnu doma. Myslím, že spousta žen ví, o čem mluvím.

Vrátíš se unavená domů a začínáš prát oblečení, vařit večeři, něco připravit na zítra, vždyť děti po škole potřebují něco k zakousnutí. Uklízet, umývat nádobí, vysávat, protože manžel je unavený a děti mají úkoly nebo kroužky. A spousta dalšího, co zná každá domácí žena.

Doufala jsem, že jak děti vyrostou, bude to jednodušší. Ale spletla jsem se. Děti odešly, manžel v důchodu, ale já stále pracuji.

A teď je můj drahý manžel pořád doma nebo na rybách ale nikdy doma nic nedělá. Vždy čeká, až přijdu z práce, a všechno musí být ode mě.

Poslední kapka byla, když jsem onemocněla. Manžel se vrátil od ryb, místo aby se zeptal, jak mi je nebo jestli něco potřebuji, otevřel lednici a začal se rozčilovat, proč tam není nic k jídlu, a že jsem aspoň mohla uvařit brambory, že přece to není nic těžkého.

Odpověděla jsem mu, že když to není těžké, ať si to udělá sám. A on na to:
K čemu mám manželku, když si budu muset vařit sám?

Na to jsem mu řekla, že už mám dost rozvedeme se, rozdělíme byt a budeme bydlet každý zvlášť. Aspoň trochu budu žít pro sebe.

Dětem se to samozřejmě nelíbí. Říkají, že ho opustím, že si sám neporadí, že zůstane sám a zemře nešťastný.

Jenže mně už to je jedno. Udělal si to sám. Když si neváží, co má, ať pozná, jak to je.

Tak to prostě je. Možná se to uklidní časem, sestřenice je rozhodnutá a nedělá z toho krok zpět.

Já mám pochybnosti není jednoduché být ve stáří sama. Ale možná je lepší být sama, než nešťastná.

Co si o tom myslím? Hlavou se mi honí, jestli bych na jejím místě našla stejnou odvahu…

Rate article
Add a comment