Kocour spal vedle manželky. Zádama se tlačil do ní a všemi čtyřmi tlapkami mě odstrkoval. Ráno se na mě díval drze a s posměšným pohledem. Nadával jsem, ale nedalo se nic dělat. Miláček přece. Zlatíčko a sluníčko. Jana se smála, mě ale do smíchu nebylo.
Téhle „sladké packě“ se smažila pstruží kůžička, pečlivě se z ní vybíraly kostičky a křupavá pochoutka se skládala do úhledné hromádky vedle teplých, ještě dýmajících šťavnatých kousků na jeho porcelánovém talířku.
Mourek na mě civěl s pokřiveným úšklebkem, který zřejmě znamenal:
„Ty jsi budižkničemu, zatímco já jsem tady pánem a miláčkem.“
Mně zbývaly jen zbytky, které nestály tu potvoru za pozornost. Zkrátka mě týral, jak mohl. A já se mu mstil po svém – třeba jsem ho nenápadně odstrčil od misky, nebo shodil z gauče. Válka na život a na smrt.
Občas mi do papučí či bot čekaly „překvapení“. Jana se jen chechtala:
„Neměl bys ho provokovat.“
A hladila své zlatíčko. Kocour na mě hleděl s povýšeným výrazem. Vzdychl jsem. Co se dá dělat? Manželku mám jen jednu, takže diskuse nepřicházela v úvahu. Musel jsem to snášet.
Ale toho rána…
Když jsem se chystal do práce, z předsíně zazněl Janin zoufalý výkřik. Vběhl jsem dovnitř a uviděl scénu: Šest kilo rozježené srsti, drápů a zuřivosti útočilo na ni jako rozzuřený býk na červený hadr.
Když mě šelma spatřila, skočila mi na hruď a strhla mě tak prudce, že jsem přistál na podlaze v chodbě. Popadl jsem židli jako štít, chytil Janu za ruku a vtáhl ji do ložnice. Mourek při dalším skoku narazil na nohu židle a bolestně zavyl.
To ho však nezastavilo. Útočil dál, dokud jsme za sebou nezavřeli dveře. Poslouchali jsme jeho syčení za nimi, pak jsme ošetřovali lihem a jódem z lékárničky četné škrábance.
Stojíce v ložnici, Jana volala do práce, že se náš kocour zbláznil a musíme místo do kanceláře na pohotovost. Já po ní opakoval slovo od slova totéž šéfovi.
A vtom…
Země se zachvěla, dům zakýval. V kuchyni vytřískala okna, v koupelně prasklo venkovní sklo. Upustil jsem mobil. Nastala hrobová ticho. Zapomenuvše na Mourka, vyrazili jsme do kuchyně a vyklonili se ven.
Před domem gapila obří jáma. Okolo ležely trosky sousedovy dodávky na plyn naložené lahvemi. Zřejmě explodovaly. Na parkovišti se válela převrácená auta jako marně se převalující želvy, v dálce houkaly sirény.
V šoku jsme se s Janou otočili ke kocourovi. Schoulený v koutku přidržoval přední pravou packu a tiše kvílel.
Jana vykřikla, sebrala ho do náruče. Vytrhl jsem z kapsy klíče od Škody Favorit a bez výtahu jsme přeskočili sedm pater.
Ať mi prominou ostatní postižení výbuchem – náš raněný byl prioritou. Auto naštěstí stálo za domem. U známého veterináře v Brně mi bušilo srdce.
Za hodinu Jana vynášela svůj poklad z ordinace. Mourek předváděl obvázanou packu čekajícím klientům s mazlíčky. Když slyšeli, co se stalo, všichni ho začali hladit.
Doma Jana připravila pstruha na jeho oblíbený způsob: bez kostí, s křupavou kůrčičkou. Mně naservíroval