Jen ne zase, pomyslela jsem si a podívala se do dřezu plného mýdlové vody.
Hodiny v kuchyni nemilosrdně ukazovaly 1:15. V celém bytě bylo ticho. V pokoji za zdí tiše oddychovala malá Anička. Ve vedlejší ložnici zřejmě už dávno usnul Viktor. Žluté světlo lampy kreslilo na stůl kruh, v němž stála osamělá sklenička heřmánkového čaje, který mezitím vychladl.
V tom zazvonil zvonek. Ten zvuk rozřízl noční klid jako nůž. Dlouze, naléhavě a v krátkých odstupech, kdy se v duši stihlo zrodit bezmocné: Prosím, někdy jindy
Ze spaní Viktor zamumlal prosebně, ale poznávacím tónem:
Zase on?
Utřela jsem si ruce do županu a zadusila zívnutí, které bych nejraději povýšila na manifest spím, světě, dej pokoj. Vyšla jsem do chodby; v sobě jsem cítila směs podráždění, lehkého studu, že mě tohle vůbec rozčiluje, a únavy tak těžké, jako mokrá přikrývka.
V kukátku jen známý obrys. Ramena v podšité kožené bundě, kšiltovka naražená dozadu. Viktorův táta, pan Petr. Opíral se jednou rukou o zeď, druhou držel velkou papírovou krabici.
Na zemi u jeho nohou ležel igelit s poznávacím zeleným logem obchodu věděla jsem, že uvnitř bude to samé ovesné pečivo, jako vždycky.
Otevřela jsem.
Maruško! rozjasnil se Petr, jako by bylo poledne. Ještě nespíte? To je dobře. Jen na chvíli, fakt na deset minut.
Dobrý večer, pane Petře, pousmála jsem se silou vůle. Je, ehm, noc, kdybyste náhodou nevěděl.
Noc je ještě mladá! mávl rukou. A já taky, dokud chodím. Opravdu mě nechceš pustit? Tady mám poklad!
Nadzvedl krabici, na jejímž víku visela vybledlá nálepka Film 8 mm. V rohu kdosi dávno perem napsal: 1978. Nový rok. Doma. Krabice voněla prachem, starým nábytkem, něčím z minulosti, kterou znám jen ze zažloutlých fotek.
Našel jsem, chápeš to? protlačil se dovnitř, než jsem řekla pojďte dál. Leželo to u souseda nahoře. Tvrdil, že je to jeho, ale podle písma poznal, jeho Lenka to psala.
Jméno jeho ženy Lenky, co už deset let není mezi námi, zaznělo v úzké chodbě jako stín.
Viktor se objevil ve dveřích ložnice, mhouříc oči. Měl na sobě triko z výletu na Sněžku a tepláky.
Tati vždyť je jedna ráno.
No právě! rozveselil se Petr. Nejlepší čas na vzpomínky. Co se divíš, synku? Ve tvém věku jsme touhle dobou vyhrávali trampské písně.
Každé jeho nadšené slovo mi zvonilo v hlavě jak kladivo. Ale zároveň jsem si uvědomovala: Je sám. Má tam ticho. Asi se bojí
Pojďme do kuchyně, vtáhla jsem ho dál se zatnutými zuby. Ale musíme tiše, Anička spí.
Samozřejmě, tichounce, jak myš, sliboval, už si sundával bundu.
Myš, co zvoní jako hasičská siréna
***
V kuchyni si Petr pokaždé sedl na stejnou židli, tu nejblíž topení. Záda nesnáší průvan, říká. Postavila jsem mu hrnek, nalila automaticky čaj jako na noční směně.
Viktor si sedl proti němu, stále zívající, a podíval se na krabici.
Co v tom je?
Naše kino, pravil slavnostně Petr. Starý film. Tady je tvá máma, ty malá kuličko. Stromeček, chlebíčky, teta Katka a nos, co by haněl i čáp rozesmál se. Samé historky.
Posadila jsem se bokem, hlavu podepřenou dlaní. Hodiny na zdi uháněly: 1:27, 1:28… Petr se teprve zahříval.
Pamatuji si, jak jsme v tu noc otevřeli dveře začal zápalem. Už po půlnoci, přijeli Svaťa s Maruškou. Mráz, sníh, ale otevřeno! Lenka tehdy pronesla moudro: V noci mají být dveře pro nutné otevřené.
Něco ve mně docvaklo.
Tati, promnul si oči Viktor. Budeme to někdy i promítat? Nebo máš už jen vyprávění?
Technik už nemám, reagoval Petr. Doufal jsem, že tady se najde. Vždyť vy přece sbíráte všechny ty počítače.
Jo, jasně, mezí grotem a varhanami je to zašklebila jsem se.
Ale Petr ironii neznal, zasnil se.
Nějak to zařídíme, rozhodl. Nebo digitalizujeme, programátor to zvládne. Zatím budu vyprávět.
Začal sázet jednu historku za druhou: první foťák, sníh za límcem, letní chata, Lenkův smích. Jeho hlas neznal noc žil minulostí.
Dívala jsem se na něj jen koutkem mysli, víc cítila, než chápala. V hlavě mi běželo: Zítra v sedm vstávám, Aničku do školky, práce, padám únavou
***
Tichý šramot mě probral.
V kuchyňských dveřích se zjevila postavička v růžovém pyžamu s hvězdičkami. Anička si mnula oči, vlasy rozcuchané, až vtipné.
Mamí zamumlala, klopýtla přes práh.
Copak, zlatíčko? zvedla jsem ji do náruče, aby se nebouchla.
Napít se a zas o tobě děda, zašeptala.
Petr zpozorněl:
Vidíš to? Dětská duše pozná!
Anička mu věnovala ospalý pohled.
Ty mi chodíš každou noc do snů, prohlásila rázně. Pořád boucháš. A já nemůžu zavřít dveře, protože klika pálí.
Ledový knedlík mi stiskl žaludek. Viktor se zamračil.
Co je to za sny?
Nezáleží, trval Petr. To je pouto mezi námi.
Nebo touha po tichu, pomyslela jsem, nahlas ale jen:
Aničko, honem zpátky do peřin, děda přijde někdy jindy přes den.
Opravdu? zeptala se.
Vyměnila jsem si pohled s Petrem. Ten byl nerozumě dítěte, hledal útěchu.
Přijde i ve dne, pohladila jsem ji. To je lepší.
Anička mi zabořila hlavu do ramene a šla s námi do pokojíčku. Uložila jsem ji, hladila po vláskách a přemýšlela: To je vždycky stejné. Jeho deset minut = hodina, sušenky, čaj, těžké oči a rozbitý spánkový řád
V chodbě tikaly hodiny, blížilo se ke druhé. Moje trpělivost, jako budík, také odpočítávala poslední minuty
***
A zase ve jednu v noci stěžovala jsem si minule Olze po telefonu.
Olga z vysoké jen pobaveně popotahovala do sluchátka.
Marie Veselá, přijměte mou soustrast, zvolala teatrálně. Váš domov je obsazen nočním duchem předků.
Nikdy přestaneš se svým humorem? povzdechla jsem si. Já ale fakt nemůžu. Nemůžu pořádně usnout, v hlavě jen a co když zase zazvoní. A taky jo vždy na deset minut.
To máš jako únikovou hru, zasmála se Olga. Hardcore mód vstát, zapnout varnou konev, poslouchat monolog. Výhra? Sušenky.
Musela jsem se smát.
On vždycky nosí stejné, postěžovala jsem si. Ty ovesné v zeleném obalu. Už je nemůžu ani vidět.
To je už skoro relikvie! Vymysli mu noční alarm.
Jak jako?
Třeba mu zavolej sama ve dvě ráno.
To už je kruté, zasmála jsem se.
Promiň, přeháním. Ale fakt, vymez si hranice. Jinak nikdy nepozná, že vám to vadí, když pořád otevíráte
Je to tchán, Olgo, zamumlala jsem. Je sám. Vlastně mu Viktor zbyl jako jediný. Jak mu říct, nechoďte v noci? Má problémy se srdcem, tlak, vzpomínky
Taky máš zdraví a dítě, připomněla. Hranice nejsou zlo. To je soucit se sebou, což někdy pomáhá i ostatním.
Mlčela jsem. Hranice mi zněly v uších jako famfáry nevhodné do rodin. Vždy jsem si myslela, že správná snacha drží a mlčí.
***
Tchánova první noční návštěva přišla půl roku po smrti Lenky.
Tehdy jsem se domnívala, že je to jedinkrát. Žal, co potřebuje pustit ven v tichu, ne ve dne, když je všude ruch.
Leželi jsme s Viktorem v posteli, pokoji dominovalo ticho a šero, jen zvenku slabě prosvítala lampa z ulice. V tu chvíli někdo prudce zabušil na dveře.
Kdo to může být? vyskočila jsem.
Zvonění bylo naléhavé, až zoufalé. Viktor, rychle oblékl kalhoty:
Možná je něco špatně
Když jsme otevřeli, Petr stál na prahu rozčepýřený, bez bundy, jen ve svetru, bez kšiltovky. Oči lesklé.
Promiňte začal, ale hned vešel dál. Doma to nejde. Je tam prázdno.
Voněl tabákem, studeným nočním vzduchem. V ruce igelit s oním stejným pečivem.
Tati, je ti špatně? vyhrkl Viktor.
Kdepak, mávl rukou, ale oči měl rozbité. Jen jsem chtěl být chvíli s vámi.
Vybavila jsem si pohřeb Lenky, Petra svírajícího klobouk v prstech, s pohledem člověka ztraceného v mapě
Posadili jsme jej v kuchyni, nabídli čaj. Tenkrát nevyprávěl vtipy, jen seděl, polykal sousta a občas něco zamumlal:
Ona tak ráda v noci pil čaj dneska jsem v obchodě uviděl sušenky tam jsme se poprvé srazili natáhl jsem ruku, ona taky řekla: Vemte si, já držím linii. V té chvíli jsem věděl, že si ji vezmu.
Tenkrát jsem cítila jen lítost, ne vztek.
Kdykoliv potřebujete, přijďte, řekla jsem na rozloučenou. Jsme tu.
Vzala jsem svá slova doslova Petr chodil, kdykoli potřeboval. Ale jeho potřeboval znamenalo především noci.
Další a další návštěvy, pauzy mezi nimi se zkracovaly, až byly noci běžným folklorem.
***
Viktor, když jsem to s ním chtěla řešit, jen pokrčil rameny.
Vždyť víš, že byl vždycky sova, tvrdil. Celý život pracoval v noci, četl. Už když jsem byl dítě, někdy seděl v kuchyni do dvou ráno.
Ale tehdy byl doma, odporovala jsem tiše. Teď je u nás.
Pro něj je náš byt jako pokračování omlouval. Tam je sám, má strach. V noci nejvíc.
I já mám strach z nevyspání, z Aničky co se budí, z každého zvonku, jako by byl požární…
Zmlkl. Mezi ním a otcem byla stěna, nevyřčená, co mi stála v cestě k upřímnosti.
Jednu noc jsem prostě nevstala.
Ležela jsem dál a předstírala spánek. Otevřít šel Viktor. Dveře, šramot, tiché rozhovory.
Asi po půlhodině jsem zaslechla šeptání. Zvědavost přemohla únavu, potichu jsem vykoukla z ložnice.
Petr seděl sám za stolem Viktor už šel spát před sebou hromádku starých fotografií. Okolní tma, slabá lamka kuchyně jako mini divadélko.
Lenko, tohle jsi ty, šeptal ke snímkům. V těchhle šatech ses bála přibrat, smála ses a já mlčel. Tohle je Vítík, tady byl ještě s nudlí. Támhle v obýváku jsme spolu koukali na ČT, pamatuješ, jak přišel Svaťa v jednu a pustili jsme ho až ve tři? Řeklas: Ať chodí, dokud můžou. Dům se zamkne až po nás.
Nemluvil k nikomu, ale v mezi motáních bylo vyřčené prosby aspoň jeden domov, co v noci nezamyká.
Stála jsem, skrytá ve dveřích, a cítila bolest. Nebyl to ničema. Jen dospělé dítě ztracené v noční samotě.
Ale stále jsem cítila únavu, přimíchanou ke smutku, což to všechno jen komplikovalo.
***
Rozhodla jsem se tedy pro legraci.
Bylo léto, noc teplá, okno otevřené. Zvonění jako podle hodin. Místo tradičních pantoflí jsem se navlékla do květovaného županu přes pyžamo, na čelo nasadila masku na spaní dárek od Olgy.
Vyloženě hvězda, utrousil Viktor.
Dneska tu máme premiéru Noc u pana Petra, odpálila jsem.
Otevřela jsem teatrálně.
Dobrý noční pořad, vítejte na exkluzivním sezení s čajem, sušenkami a permanentní únavou.
Petr se rozchechtal až do slz.
To je vtipálková generace! Čekal jsem už důchodce v pantoflích! chválil.
Na kuchyňce jsem vyndala budíček, postavila na stůl. Zavádím tradici půlnoc po italsku: čaj, káva, a povídky, zavtipkovala jsem. Ale v šest jsme poslušně na nohou.
Aspoň pak je na co vzpomínat! mávl rukou Petr. Za mého mládí byly noční vlaky, čaj v kovových držácích V noci nejlepší hovory, věř mi.
A pak: V životě má být pár dveří vždy otevřených, kdyby někdo nutně potřeboval.
Ta věta se ke mně přilepila jak bláto na botu. Cítila jsem v ní dojetí i ohrožení.
Ale ti někdo občas zapomenou, že za dveřmi taky žijí lidi, proběhlo mi hlavou, ale jen jsem špitla: Oknem aspoň zavírejme, ať neofoukneme.
On opět prošvihl narážky. Vyprávěl, nevnímaje, jak ve mně roste i naštvání.
***
Jedné noci jsem už neotevřela.
Anička měla horečku, já večer neviděla, kam dřív skočit. Konečně usnula a v ten okamžik zazvonění, přesně v jeho hodinu.
Ne, teď ne! šeptala jsem, ztuhla v posteli.
Viktor měl službu, byly jsme doma samy. Napětí. Zvonění ještě dvakrát, pak klid.
Sčítala jsem do sta; nakonec do dvou set. Srdce mi tlouklo v krku. Vidíš? Jednou jsi neotevřela a svět se nezbořil.
Ráno jsem šla s košem a u prahu našla igelitku se známým znakem a sušenkami. U ní malý lístek, jak od dítěte: Usnuli jste, nechtěl jsem budit. P.
A nic víc. Žádná výčitka, žádné obvinění. Jen ten balíček.
Hřích a vztek současně proč bych měla mít pocit viny, že chci spát?
***
Po jedné noční návštěvě byl byt těžký jako vlhká deka.
Anička se nastydla nachodila v noci bosá po kuchyni, když Petr rozprávěl vtipy. Měla pak teplotu, kašlala, já v práci visela na kávě jako na infuzi.
Večer, když jsem přišla domů, jen jsem postavila hrnec s polévkou na plotnu a pocítila, že se ve mně něco trhá.
Už to dál nejde, řekla jsem tiše bez očního kontaktu.
Co nejde? Viktor právě dával na čaj.
Trpět jeho noční režim. Nejsme pohotovost, nejsme nonstop. Máme dítě, mám práci. Připadám si tu cizí.
Otevřel ústa na obhajobu, ale já zvedla ruku.
Ne, teď poslouchej. Pořád slyším jen je to táta”, je sám”, má to těžké”. A já kdo? Já jsem manželka, máma, člověk. Mám tělo, nervy, a své právo na klid. Nikdo se neptá, jak mi je.
Bylo ticho.
Aspoň jedno až přijde dnes večer, řekneme mu to spolu. Žádné šaškování, žádné jen na skok. Řeknu, že potřebuji noc. Skutečnou noc bez zvonků.
Chceš mu zakázat chodit? zeptal se opatrně.
Jen, aby přicházel ve dne, maximálně do devíti. Nevyhazuji ho; jen posouvám noční návštěvy na jiné hodiny.
Vydechl.
Ublíží se ho to, šeptl.
Mě už to ublížilo, řekla jsem. Rok jsem dělala, že nic. Říkala dobře a ustupovala zvykům jiných na úkor svého klidu.
Slova vyslovená poprvé nahlas se mi rozjasnila v hlavě.
Dobře, řekl. Zkusíme to dneska. Budu stát za tebou.
***
Když jsem toho večera uviděla v Petrových rukou krabici s nápisem Rodinné svátky 1979, vše se sevřelo v jediném řádku.
Petr položil krabici na stůl pyšně.
Vidíte? Poklad! To je celá éra!
Než to rozbalíš, začala jsem, zatímco Viktor naléval čaj, potřebujeme chvíli mluvit.
O čem tak výjimečném, že to nejde přes den? zkusil zavtipkovat.
Právě o noci.
Petr zvážněl.
Poslouchám.
Chodíte k nám často, zkusila jsem něžně. V podstatě vždy až po půlnoci. Pro nás je noc čas na spánek, ráno jdeme do práce, Anička do školky Jsme už opravdu unavení.
Petr se zamračil.
Vadím vám? ztišil hlas.
Viktor převzal slovo:
Nevadíš, tati. Máme tě rádi. Jen v noci to už nezvládáme. Hlavně Maruška a Anička.
Kývla jsem a upřímně dodala:
Bojím se každého zvonku po desáté. Prostě neumím relaxovat. A Anička říká, že každou noc slyší bouchání. Klika je pro ni horká.
Petr se zadíval na své dlaně, poprvé bez sebevědomí.
Já si myslel že je to, jak to tak bylo. S Lenkou jsme tu žili v noci. Dveře otevřené i v noci, protože komu jinému než svým?
A my v noci nutně potřebujeme spát, odpověděla jsem už klidně. Ne proto, že vás nemáme rádi. Ale milujeme také sebe i Aničku.
Padlo ticho.
Náhle: Tedy nechcete, abych chodil?
Chceme, přerušila jsem hbitě. Ale ne ve tři ráno. Přijďte kdykoliv přes den, večer, když dáte vědět. Připravíme i váš oblíbený čaj.
Viktor připomněl:
My se s tebou rádi potkáme i bez noční únavy. Ale v ty hodiny už nejsme schopní tě vnímat.
Dlouho nic, pak Petr tiše:
Mě nenapadlo, že je na tom něco zlého. Já jen když nespím já, nikoho nezvedám…
Něco ve mně povolilo.
Nebyl to zloduch. Jen muž, co ztratil pojem o čase, protože jeho čas se zastavil s tou nocí, kdy odešla Lenka.
Udělejme to tak v sobotu ve dne tu budete i s Aničkou. Uděláme čaj, sušenky jako na Nový rok 1979. Film promítneme společně.
Podíval se na krabici a pak na mě.
A kdyby v noci… začal, nedopověděl.
Kdyby bylo zle, zavolejte. Vezmeme telefon. Ale pokud půjde jen o čaj, nechme to na světlo dne, ano?
Viktor jemně kývl.
Tati, i já tě chci vnímat v pozoru, ne na půl plynu mezi dvěma budíky.
Petr se smutně usmál.
Já pořád bral těch deset minut… že to nic není.
Za rok už je to pěkných pár hodin, připomněla jsem.
Tak jo, s projekcí počkám na sobotu. Teď půjdu.
Doprovodím vás, nabídla jsem.
V chodbě chvíli zápasil s kabátem.
Maruško, kdybych někdy omylem v noci
Budu myslet, že je krize. Ale už pokaždé neotevřu. I já jsem člověk.
Kývl. Jako by se v jeho pohledu zrodil respekt k mojí upřímnosti.
***
Sobotní odpoledne přišlo rychle.
Na stole stojí starý promítač půjčený od Viktorova kolegy. Byt připomíná malý kino-sál, záclony zatažené, prostěradlo připevněné na zeď.
Petr jako malý kluk sedí u přístroje. Pevně drží krabici s filmem. Anička mi sedí na klíně, svírá plyšového zajíce, Viktor bojuje s kabeláží.
Nakonec promítač zabzučí, kužel světla, na zdi ožijí vybledlé postavičky.
Mladá žena v květovaných šatech slunce sama. Petr bez vrásek, husté vlasy, paže kolem Lenky. Mezi nimi malý Viktor vše pozoruje fascinovaně.
Novoroční stůl, mandarinky, chlebíčky, girlanda. Pak kamera zabere na cedulku u dveří: Náš dům je vždy otevřený. I v noci. Pro své.
Ta věta mi vrazila do srdce.
Petr se zlomil, plakal tiše, ale celým tělem.
Anička mi znaveně usnula v náručí.
Promítač šuměl, obrázky se střídaly Lenka utírá talíře, Petr ji líbá do vlasů, malý Viktor tančí kolem stromku.
Pochopila jsem jeho noční návštěvy nejsou zlozvyk, spíš zoufalá snaha zachytit ty časy, kdy byla každá noc kupovaná smíchem, ne vyjednáváním o hranicích.
***
Když film dohrál, pokoj zaplnilo tenké šero. Anička spala u mě v náručí.
Petr si utřel tvář.
Odpusťte mi, hlesl. Myslel jsem, že dělám dobře. Že když v noci přijdu, nejsem sám
Nejste sám, ujistila jsem ho. Jen pojďme dveře nechávat ve dne.
Za pár dní jsem v obchodě krom obvyklých sušenek koupila parádní termosku stříbrnou s horami. Drží horké osm hodin, říkala etiketa.
Pečlivě jsem domácí balíček doplnila klíčem na svazku. Na lístek napsala:
Pane Petře, u nás jste vždy vítán. Obzvlášť přes den. Termoska, abyste měl teplo vedle, klíč, kdybyste přišel dřív, až budete chtít. Volat předem, prosíme. Máme vás rádi. Maruška, Viktor, Anička.
Poprvé po letech jsem volala já, ve dne:
Pane Petře, přijďte zítra na čaj ranní, kolem desáté. Budeme doma. Jen nezvoňte po poledni.
Zasmál se a v hlase byl nádech úlevy:
Oficiální pozvání?
Nová tradice, řekla jsem. Bez noční pohotovosti.
Přišel přesně v deset, zavolal stručně předem: Jedu, buďte nachystaní. V košili, s pugétem kopretin.
Pro tebe, Maruško, zamumlal rozpačitě. Za to, že to se mnou vydržíš.
A pod paží plyšový medvěd v noční čapce.
Pro naši Aničku, dodal. Noční hlídač, ať chodím ve snu vyprávět pohádky.
Upřímně jsem se usmála:
Vítejte, čaj je na stole.
V kuchyni kreslilo slunce pruhy na ubrus. Čaj voněl horkem, sušenky křupaly. Anička se mazlila s novým medvědem, Viktor popisoval projekt Petrovi, a ten tasil vtip o záměně nočního a denního vlaku.
Pořád ten samý Petr, ty samé historky. Ale byl den, ne noc. Návštěva očekávaná, ne vtrhnutí.
Večer před spaním řekla Anička:
Mami, dneska se mi o dědovi nezdálo.
No a jak to bylo?
V pohodě. Prostě jsem spala. A ráno byl tady doopravdy.
Usmála jsem se ve tmě.
Ať to tak zůstane, zašeptala jsem.
V noci, když hodiny ukázaly 1:15, byt byl tichý. Zvonek se neozval. Už dlouho jsem se poprvé vzbudila sama protože jsem byla odpočatá, ne zvyklá na cizí zvyk.
Cítila jsem, že umím říkat své hranice bez křiku, bez výčitek, slovy. A svět se nezhroutil. Tchán zůstal součástí našeho života. Jen už nepřicházel ve dvě ráno.
A to je malá výhra moje, Viktorova, Aničky naše.