Dnešek 17. října
Strašlivé setkání: jak budoucí tchýně přiměla mou ženu pochybovat o synově budoucnosti
V malém městečku nedaleko Kutné Hory se moje žena, Alena, chystala na důležitou událost – seznámení s rodinou snoubenky našeho syna, Tomáše. Představovala si příjemný večer plný upřímných rozhovorů, dobrého jídla a srdečných úsměvů. Tomáš ujišťoval, že rodiče jeho přítelkyně, Kristýny, jsou prostí a laskaví, a Alena doufala, že tato návštěva položí základy pevnému rodinnému poutu. Místo vřelého přijetí ji však čekalo zklamání, které jí převrátilo všechny představy a donutilo ji přemýšlet: Má jejich syn opravdu svůj život spojit s touto rodinou?
Cesta k domu budoucích příbuzných trvala několik hodin, a když s Tomášem dorazili, byl už večer. Počasí bylo pochmurné, ale Alenina nálada zůstávala dobrá. Oblékla si nejlepší šaty, přibalila domácí koláč jako projev úcty a očekávala, že je přivítají s otevřenou náručí. Jenže hned od prvních chvil se její naděje začaly hroutit. Matka Kristýny, Věra Stanislavovna, na ně letmo pohlédla a suše prohodila: „Pojďte dál, nějak si tam posedíte.“ Alena se zarazila, ale šla za synem, myslíc si, že je to jen trapný začátek.
Obývák byl těsný, s ošoupaným nábytkem a chladným vzduchem. Aleně bylo zima, jako by dům vůbec netopili. Věra Stanislavovna zmizela v kuchyni, zatímco Kristýnin otec, Michal Pavlovič, si něco zamumlal o práci a odešel na dvůr. Tomáš se snažil naladit lepší atmosféru, ale Alena se cítila jako vetřelec. Čekala, že je pozvou ke stolu, ale minuty plynuly a nic se nedělo. Kristýna, rozpačitě se usmívajíc, nabídla čaj, ale i ten byl studený a mdlý, nalitý do popraskaných hrnků. Alena se snažila udržet hovor, ale odpovědi byly strohé a pohledy budoucích příbuzných prázdné.
Uběhla hodina, pak druhá. Hlad se hlásil o slovo, a Aleně začalo docházet trpělivost. Zašeptala Tomášovi: „Kdy nás konečně pohostí? Vždyť jsme hosté!“ Syn jen pokrčil rameny, zvyklý na zvláštnosti Kristýniny rodiny. Nakonec Věra Stanislavovna přinesla talíře. Alena očekávala bohaté pohoštění, jaké bylo zvykem u nich doma, ale čekal ji šok. Na stole stála mísa s řídkou polévkou, v níž plavaly tři brambory, a talíř s masovými kuličkami, které zapáchaly žluklým olejem. K tomu podali tvrdý chleba a kyselé zelí, z něhož táhla pachuť kvasu. „Jen si dejte, nestyďte se,“ hodila do větru tchýně a zase zmizela.
Alena hleděla na to jídlo a cítila, jak jí v hrudi narůstá pocit kazu. Nebyla to hostina, ale výsměch. Donutila se spolknout lžíci polévky, ale chuť byla odporná. Tomáš jedl mlčky, jako by si ničeho nevšiml, a Kristýna přebírala vidličkou v talíři, vyhýbajíc se Aleninu pohledu. Michal Pavlovič se vrátil, ale jen zabručel, že má práce, a znovu odešel. Alena se snažila navázat konverzaci, ale příbuzní odpovídali neochotně, jako by je přítomnost hostů obtěžovala. Její koláč, který pekla s láskou, zůstal nedotčený v koutě stolu.
Když přinesli čaj – opět studený, s příchutí staré konvice – Alena to už nevydržela. „Proč tak skoupě?“ zeptala se potichu Tomáše. „Přijeli jsme na seznámení, ale chovají se, jako bychom jim jen překáželi.“ Syn zaváhal a zamumlal, že u Kristýny doma to tak prostě bývá. Ale pro Alenu to nebylo jen „tak“. Vzpomínala, jak v jejich rodině vítali hosty s láskou, jak se stůl prohýbal pod množstvím jídla. A tady? Otřesná polévka, tvrdý chChlapec však jen pokrčil rameny se slovy: “Mami, důležité je, že Kristýna je jiná než její rodiče.”