Noční jízda
Dveře trolejbusu se složily jako harmonika a teplý vzduch z interiéru se v mžiku vyvalil do chladné pražské noci. Pětice výrostků se vřítila dovnitř, hlučně okopávajíc špinavými botami schody, tyče i nohy lidí kolem. Všichni přítomní, ti, které cesty osudu svedly do jediného nočního spoje, jen tiše sledovali partu mladých, opojených pivem a vlastním egem, která začala nahlas, bezostyšně rozebírat využití svého mužství. Každý z nich se snažil přeřvat ostatní, rozmazával své představy o tom, kde a za co, s děsivou upřímností podlévající smíchem a krátkými přípitky. Rozbalili si svou malou pivní stanici v zadní části trolejbusu a po každém výbuchu smíchu cinkali hrdly lahví.
Mechanismus zakašlal, dveře zasyčely, harmonika se narovnala a vůz se kolébavě rozjel z nástupiště. Ve voze, kromě hlučných nováčků, seděla asi desítka cestujících, včetně průvodčí. Ta právě vstala, v ruce sevřené klubko jízdenek, a zamířila ke skupině.
Mladí, jízdenky prosím, pronesla rezignovaně paní s brýlemi, které už snad pamatovaly i Masaryka.
Mám lítačku, zaburácel jeden z nich s říhnutím.
Já taky!
A já!
Nejmladšímu z nich nebylo jistě ani osmnáct chmýří pod nosem, nemotorné pohyby a nejistý výraz. Mezi kamarády jej to ale posilovalo, a tak hulákal nejhlasitěji.
Ukažte prosím, procedila suše průvodčí, zjevně neotřesená jejich výstupem.
No ukažte vy tu svoji, ne?!” Pivní slina stříkala ze rtů nejsilnějšího.
Já jsem tu ve službě, odpověděla klidně.
To já jsem elektrikář! Tak co, mám jezdit na černo, když jsem u ČEZ? odbil ji ten, komu už pivo stékalo po bundě a šířilo kyselý odér.
Jestli neplatíte, vystupte.
Jako na povel zastavil trolejbus u kraje a zbytek cestujících vystoupil.
Řekli sme, že máme lítačky, vypjal kostnatou hruď benjamínek.
Valdo, jedem na základnu! houkla paní na řidiče.
Jo, Valdo, jedem na základnu! napodobili ji mladíci a stírali falešné slzy.
Dveře bouchly, trolejbus se rozjel a prudce zabočil. Ještě chvíli soptili smíchem, ale brzy se nejstřízlivější zeptal:
Hele, jak to, že se trolejbus mohl otočit uprostřed silnice, když jezdí podle trolejí? Ostatní jen pokrčili rameny.
Vlak nabíral rychlost, motory hučely, až podivně předháněl auta. Lampy pohasly, pár jich zhaslo úplně. Jen pruhy žlutého světla z lamp a reklamních nápisů krájely tmu vozu. Průvodčí mlčky seděla a nemrkala. Už žádná zastávka.
Hej! Kam to jedeme? vykřikl jeden ze skupiny po chvíli ticha.
Bez reakce.
Zastav! Vystoupíme! kluci už zdaleka tak drsní nebyli.
Průvodčí se ani nepohnula.
Za městem následovala jen temná okreska. Světlo v interiéru zmizelo, jen v kabině řidiče blikal slabý výkon. Z kapsy vytáhli telefony, ale bez signálu, internet nikde.
Jakmile zmizel městský asfalt pod poli, největší chlap nadskočil k průvodčí a syčel na ni: Víš vůbec, kdo jsem? Zítra nejdu do práce a letíš, nedostaneš důchod!
A tu i přední světla zhasla.
Prosím vás, pusťte nás, já mám zítra maturitu žadonil nejmladší chlapec.
Trolejbus řval temnotou. Už úplně vystřízlivěli a třásli se; přehrávali si bezpečnostní cvičení, jak se chovat při únosu. Pokusili se rozbít okno lahví i kopat do harmoniky dveří, nic naplat.
Najednou někdo začal vytahovat peníze.
Tady! Drobné si nechte! Jen nás prosím vraťte zpátky! Prosím vás!
Průvodčí dál seděla jako socha. Všude sténání, slzy a pokání.
Trolejbus přestal, až když dorazil ke gigantickému rybníku nedaleko Prahy někdo znalý poznal polabskou krajinu. Všichni ztichli.
Kde to jsme? šeptali.
Pohřbí nás tu kvílel mladík s chmýřím.
Radku, ty umíš řídit trolejbus? Co kdybychom je přemohli? bázlivě se zkoušel někdo chytit naděje. Ale Radek jen smutně kroutil hlavou.
Konečně se dveře vpředu otevřely a průvodčí vystoupila. Měsíční světlo osvětlilo její postavu v kabině řidiče. V rukou se jí objevil podlouhlý předmět.
Jsme v háji Zastřelí a hodí nás do vody vzlykal elektrikář, a ostatní už rezignovali na poslední slova útěchy.
V salonu bliklo světlo. Průvodčí se rázně vrátila dovnitř a v ruce držela kbelík a dvě staré smetáky.
Až umyjete stěny, dostanete hadry na sedadla a podlahu. Pak jedem do Prahy. Nějaké protesty?
Pětice hýbala hlavami. Žádné neměli.
Noc byla dlouhá. Rozdělili se dva nosili vodu, jeden vyměňoval hadry, další dva vylévali špinavou vodu do obrovské nádoby u kraje rybníku. Bylo zřejmé, že tohle nebyla první podobná akce.
Když začalo svítat, už zářila nejen okna: celý trolejbus se leskl novotou. Všichni mladíci, střízliví a unavení, mlčky a sehraně pracovali do posledního smítka. Když bylo hotovo, průvodčí jim procvakla lístky a trolejbus se vydal zpátky k městu. Postupně je rozvezl na jednotlivé zastávky. Pak si vůz oddechl, obrátil se zpět a jako první ranní spoj vyrazil vstříc novému dni a novým pasažérům.