Nedokážu tu noc nikdy zapomenout. Malý vystrašený kluk vrazil do naší hospody U Kocoura, celý promáčený, a žadonil nás, abychom ho nenechali odnést tím černým autem, co stálo venku. Nejdřív jsem si myslela, že se jen něčeho bojí dokud nevytáhl z roztrhané mikiny starou fotografii a mně úplně ztuhla krev v žilách.
Déšť bubnoval na okna, jako by na ně někdo házel štěrk. Všichni v hospodě rázem ztichli, když tam ten kluk vběhl. Max sedm let. Promoklý na kost. Odrbaná kolena. Ručičky se mu třásly tak, že sotva dokázal udržet se na baru. Podíval se na chlapíky sedící u stolu šest statných motorkářů v černých bundách, takoví ti, před kterými se lidé na ulici raději otočí zpátky. A pak zavzlykal:
Prosím prosím, nedopusťte, aby si mě odvedl.
Nikdo se nesmál. Nikdo se ani nehnul.
Kohout, holohlavý borec s jizvou přes tvář, pomalu položil hrnek s kávou a otočil se k němu.
Sedni, kluku, řekl tiše. Řekni, co se stalo.
Chlapec se snažil něco říct, ale jediné, co z něj vypadlo, byl přidušený vzlyk. Pak se zadíval z okna. Zrovna tam dojelo černé auto, světla ještě svítila. V ten moment vydal kluk zvuk, který už nechci nikdy v životě slyšet. Nebyl to výkřik. Něco mezi zoufalstvím a vzdáním, co zná jen dítě, které ví, že když opravdu volá o pomoc, nikdo nepřichází.
Kohout ztuhl. Všichni u stolu se otočili k oknu. Řidič černého auta vystoupil. Kluk popadl Kohoutovu koženou bundu oběma rukama a zašeptal:
Říkal, že když uteču, nikdo mi neuvěří.
Kohout ve tváři ztvrdl ještě víc. Ne změkl naopak. Kdo to říkal? zamručel.
Chlapec neodpovídal. Sáhl do potrhané podšívky zelené mikiny a vytáhl starou složenou fotku, mokrou od deště.
Máma říkala, že když nás najde… mám najít tohohle pána na fotce.
Podal ji Kohoutovi. A tomu najednou úplně zbledl obličej. Na fotce byl on, o dvacet let mladší, s úsměvem objímající ženu s novorozenětem.
Na zadní straně rozmazané písmo: Pokud se něco stane, najdi ho.
Kohout obrátil fotku ještě jednou, zadíval se na tvář mimina a pak zase na kluka před sebou.
Hlas se mu zlomil do šepotu: Kluku… kdo ti řekl, že je tvoje máma mrtvá?
Chlapec zamrkal. Kapky deště mu stékaly z řas. Ještě sklopil hlavu a šeptl:
Ten pán v autě.
Ticho.
To nebylo obyčejné ticho v hospodě. Bylo to to ticho těsně před katastrofou.
Kohout se ani nehnul. Ani nemrkl. Ani nedýchal.
Jeden z motorkářů, Tank, největší z nich, pomalu vstal ze židle.
Znáš toho kluka? zeptal se tiše.
Kohout dál hleděl na toho chlapce. Jizva na tváři ještě víc zbělala.
Osmadvacet let v gangu… polkl nasucho, …a nikdy jsem si nebyl ničím jistý víc než teď.
Podíval se na kluka.
Jak se jmenuje tvoje máma?
Chlapec rozklepaným hlasem zamumlal, Anna.
Kohout zavřel na chvilku oči. Když je otevřel, v pohledu se objevilo něco nebezpečného.
Venku šel muž z černého vozu směrem k hospodě. V jedné ruce deštník, na rukou černé rukavice, drahé boty. Takový člověk, co dokáže skrýt krev pod perfektním vzhledem.
Kluk ho zahlédl sklem a začal se tak třást, že mu drkotaly zuby.
To je on, zašeptal.
Kohout podal fotografii Tankovi. Tank se na fotku podíval, pak na kluka, pak zpátky na Kohouta. I jeho tvář se změnila.
Kohoute…
Kohout jen kývl. Jo.
Tank ztišil hlas: Je to tvůj.
Celá hospoda strnula. Chlapec nechápavě vzhlédl.
Můj? zapípal.
Kohout si dřepl, takže měli oči v jedné úrovni. Jeho pohled už nebyl tvrdý. Byl ještě horší. Byl zlomený.
Když tvoje máma zmizela, řekl tiše, půl roku jsem po ní pátral. Policie, nemocnice, útulky. Pohřbil jsem prázdnou rakev, protože všichni říkali, že je pryč.
Chlapcovým očím se rozšířily.
Kohout pevně sevřel čelist. Ale svého syna jsem nikdy nepohřbil.
Chlapec tlumeně vzlykl zvuk mezi pláčem a nevěřícností.
A pak se otevřely dveře hospody. Prudký poryv deště vtrhl dovnitř. Muž z černého auta vstoupil, jako by mu to tam patřilo.
Dokonalý účes. Dokonalý oblek. Dokonalý úsměv.
Pohledem okamžitě vyhledal kluka.
Tak tady jsi, zaculil se.
Chlapec se okamžitě schoval za Kohoutovu vestu.
Muž se široce usmál. No tak, chlapče. Tvoje máma přece podepsala papíry už dávno.
Kohout vstal. Mužův úsměv pohasl poznal ho.
…To není možné.
Kohout pomalu přistoupil.
Víš, co je zvláštní na duších? pravil mrazivě.
Tank zamkl dveře hospody. Zacvaknutí zámku zaznělo až moc nahlas.
Všichni motorkáři vstali najednou. Šest obrů. Bez úsměvu. Bez slitování.
Muž v obleku vypadal poprvé nervózně. Zkusil se usmát: Pánové, je to nedorozumění
Kohoutův hlas byl ledový. Ne.
Práskl klouby.
Dvanáct let jsi mi dlužil odpověď.
Muž se otočil ke dveřím ale Tank už tam byl. Blokoval ho.
Chlapec vykoukl spoza Kohouta. Ještě pořád se třásl. Ještě se bál.
A pak poprvé tu noc se usmál.
Protože úplně poprvé v životě
mu konečně někdo uvěřil.