Tak vidíš! vykřikl Saša. Vždycky musí mít poslední slovo chlap.
Ráno k nám na chalupu přijel z Prahy vnuk, na jehož svatbě jsme byli teprve před nedávnem. Saša přijel kvůli bramborám, protože odjakživa pomáhal nám, svým prarodičům, s jejich sázením i vykopáváním.
Tak mi pověz, Sašo, jak se ti žije s tvojí Radkou? hned se vyptávala babička, zatímco míchala těsto na štrúdl u sporáku.
Je to různé, babi… odpověděl neochotně Saša. Různé to je.
Počkej, počkej, ozval se děda Josef s pozdvihnutým obočím. Jak to myslíš různé? Hádate se, nebo co?
No, zatím se nehádáme. Spíš zjišťujeme, kdo je doma pán, přiznal vnuk po pravdě.
No to mě podrž! babička se hlasitě zasmála. To je přece jasné odjakživa!
To ano, rozesmál se taky děda. Hlava rodiny je přece ženská. Vždycky byla a bude!
Jó, jó… ozvalo se z kuchyně znovu.
Dědo, ty si děláš srandu? zarazil se Saša a podezřívavě si dědu prohlédl. Myslíš to vážně?
Ani náhodou nežertuju, Sašo, mávl rukou děda. Jestli nevěříš, zeptej se babičky. Tak, Marie, řekni kdo má u nás vždy poslední slovo?
Ale prosím tě, odtušila babička s úsměvem.
Ne, vážně. Kdo rozhoduje všechno důležité ty, nebo já?
No… já…
Cože? divil se vnuk. To jsem si v tomhle domě nikdy nevšiml. Ale já si stojím za tím, že doma by měl být hlavní chlap.
Ale vykašli se na to, Sašo, znovu se rozesmál děda. Ve skutečné rodině to chodí úplně jinak, než si myslíš. Teď ti povím pár příběhů a uvidíš sám.
Příběh
Už začíná, zabručela babička pobaveně. Teď určitě zase začne o motorce.
O jaké motorce? podivil se vnuk.
O té staré, co už desítky let rezne ve stodole, hbitě přitakala babička.
Přesně tak, přikývl děda. Pamatuješ, jak mě babička přinutila ji koupit?
Babička? Přinutila?
Jo. Dala mi na ni svoje našetřené peníze. Ale napřed to bylo jinak.
Jednou se mi podařilo vydělat něco navíc, zrovna tolik, že by byl na motorku s postranním vozíkem. Říkám Marii koupíme motorku, aspoň budu vozit brambory z pole domů. Tehdy jsme ještě měli pole na krajích vesnice.
Ale babička si stála na svém: Koupíme barevnou televizi! Ty byly tehdy hodně drahé. Brambory jsi vždycky vozil na kole, budeš vozit dál!
Pytel na rám a jedeš. Co jsem měl dělat, byla jsi poslední, kdo k tomu měl co říct. Koupili jsme televizi.
A motorku jste nekoupili? nechápal Saša.
Koupili jsme později, povzdechla si babička. Ale až když si děda zničil záda. Nakonec jsem ty brambory tahala já. Málem celé léto.
Když jsme pak na podzim utržili něco za prasata, dala jsem dědovi všechny peníze a povídám jeď do okresu pro motorku s vozíkem.
A další rok na podzim jsme měli zase nějaké úspory, pokračoval děda. Navrhl jsem, abychom postavili novou saunu místo té staré, co zůstala po rodičích. Střecha už byla děravá, stěny se rozklížily. Ale babička měla jiný názor koupit radši nábytek, abychom měli krásně jako ostatní. No co, řekl jsem, tvoje slovo je poslední. Koupili jsme nábytek.
A na jaře se stará sauna zřítila, zakončila babička. Tolik bylo sněhu, že ji střecha neunesla… Od té doby jsem rozhodla: bude, jak Josef řekne.
Tak vidíš! zaplesal Saša. Vždyť to říkám poslední slovo má mít chlap!
Ale Sašo, ty jsi to nepochopil, smál se děda. Já vždycky, než něco udělám, přijdu za babičkou: Chci předělat kamna. Souhlasíš? A jak odpoví ona, tak to bude.
Po těch příhodách já vždycky říkám: Jak ty myslíš, tak uděláme.
Takže, Sašo, poslední slovo má mít v rodině žena, shrnul děda. Pochopils?
Saša se na chvíli zamyslel, pak se rozchechtal. Když se dost nasmál, rozjasnilo se mu v tváři.
Dědo, teď už tomu rozumím. Přijedu domů a řeknu: Dobře, Radko, poletíme na dovolenou do Řecka, jak chceš. A auto odkládám na opravu. S automatem je problém, musí se vyměnit. Když zůstane stát, tak co. Jezdit budeme přes zimu MHD, aspoň si ráno přivstaneme. Všechno přece zvládneme Myslím správně, dědo?
Akorát, zasmál se děda, počkej rok, dva a budete v klidu. Ať je hlavní v rodině žena. Chlap má aspoň klid na duši, to ti říkám z vlastní zkušenosti.