Když jsem jí podával klíče od svého bytu, Jarmila okamžitě pochopila: Bastila je pod kontrolou. Žádný Leonardo DiCaprio nečekal na Oscar tak dlouho jako ona čekala na mého Marka, a to ještě se svým vlastním kurenem.
Zarmoucená, třicet pět letá, čím dál častěji spouštěla soucítivé pohledy na pouliční kočky a výlohy Všechno pro ruční práce.
A pak přišel on osamělý muž, který strávil mládí budováním kariéry, zdravým stravováním, posilovnou a dalšími zbytečnými výmluvami o hledání sebe sama, a navíc byl bezdětný.
Jarmila si ten dárek představovala od dvaceti let, a zřejmě někde v nebi se konečně potvrdilo, že si nedělala legraci.
Mám poslední služební cestu v tomto roce, a jsem celý tvůj, řekl Marek, když mi podával zasloužené klíče. Jen se neboj mého bývalého podnájmu. Většinou domů přicházím jen kvůli odpočinutí, dodal a odletěl do jiného časového pásma na celý víkend.
Jarmila si popadla zubní kartáček, krém a vyrazila zjistit, co to za podnájem. Problémy se objevily hned u vstupu. Marek měnil, že zámek občas zasekne, ale Jarmila netušila, že to může být tak vážné.
Čtyřicet minut se snažila otevřít dveře: tlačila, tahala, vkládala klíč až na doraz, jemně posouvala zuby, ale dveře se nechtěly vzdát novému nájemci.
Pak začala psychologicky tlačit, jak nás učili ve školních letech kamarádi u garáží. Šumem se otevřely sousedské dveře.
Proč se snažíte vpadnout do cizího bytu? zeptala se starostlivá ženská hlas.
Netřím se vměšovat, mám klíč, odpověděla rozhořčená Jarmila a otírala pot z čela.
A vy jste kdo? Nikdy vás tu neviděla, pokračovala zvědavá sousedka.
Jsem jeho přítelkyně! vyhrkla Jarmila a zvedla ruce, ale místo lidí uviděla jen štěrbinu, skrz kterou se ozývala konverzace.
Vy? žena se upřímně zamračila.
Ano, já. Máte nějaký problém?
Ne, žádný. Jen on sem nikdy nikoho nepřiváděl (v tu chvíli Jarmila zamilovaně přikývla), a najednou se objevila taková
Co to má být? nechápavě se ptala Jarmila.
To není moje věc. Promiňte, zavřela sousedka dveře.
Jarmila pochopila, že buď ona, nebo její, a tak zatlačila klíč se všemi silami, jako by chtěla rozbít celý zámek kruhem. Dveře se otevřely.
Marekův vnitřní svět se rozprostřel před dívkou a její duše se pokryla krémovým mrazem. Samozřejmě, že osamělému mladému člověku se hodí určitý asketismus, ale to byl pravý útulný domov.
Chudá, tvoje srdce už dávno zapomnělo, a možná ani nikdy nepoznalo, co je pohodlí, vyřkla Jarmila, když prohlížela skromný byt, kde teď bude často bývat.
Na druhé straně byla šťastná. Sousedka neklamala: ženská ruka na těch zdech, podlaze, kuchyni a šedých oknech nikdy nebyla. Jarmila byla první.
Neschopná čekat, šla hned do nejbližšího obchodu po krásnou závěs a koupelnovou rohož, a zároveň po ručníku a utěrce do kuchyně.
V obchodě ji čekala pořádná výbava K rohoži a závěsu se přidaly aromatické osvěžovače, ručně vyráběné mýdlo a praktické krabičky na kosmetiku.
Přidat takové drobnosti do cizího bytu není drzost, uklidňovala si Jarmila, táhajíc druhý košík za prvním.
Zámek už Jarmilu nebránil. Vlastně už vůbec nesloužil a připomínal brankáře, který před zápasem zapomněl nasadit masku.
Jakmile si uvědomila, co udělala, pomocí kuchyňských nožů až do půlnoci vyšroubovávala starý zámek, a ráno poběhla po nový. Nože třeba také potřebovaly výměnu stejně jako vidličky, lžíce, ubrousky, krájecí desky a podnosy na horké. A nakonec i závěsy.
V neděli v poledne zavolal Marek a řekl, že bude muset zůstat na služební cestě ještě pár dní.
Budu jen rád, když do bytu přineseš trochu tepla a útulnosti, usmál se do sluchátka, když Jarmila řekla, že si dovolila pár drobných úprav.
Mimochodem, útulnost už do bytu dovezla kamiony a rozdělila podle technického plánu a potřebné dokumentace. Tolik let se to hromadilo uvnitř osamělé ženy, a teď, když má volné ruce, nemohla přestat.
Když se Marek vrátí, v starém bytě zůstane jen pavouk u větráku. Jarmila ho chtěla vyhnat, ale když spatřila jeho osm očí rozšířených změnami, rozhodla se ho nechat jako symbol nedotknutelnosti cizího majetku.
Marekův domov nyní vypadá, jako by byl osm let šťastně v manželství, pak zklamán, a pak opět spokojený navzdory všemu.
Jarmila nejenže spravila byt, ale vytvořila i zřetelný signál pro celý vchod, že je novou majitelkou a všechny otázky mohou směřovat k ní. Prsten na prstu zatím chybí, ale to je jen technický detail.
Sousedi nejprve podezíravě zívali, ale pak jen mávli rukou: Co nám řeknete, to je vaše záležitost, nám to nezáleží.
***
Když přišel den Marekova návratu, Jarmila připravila domácí večeři, zabalila své stále pevné filé do vkusného a trochu vulgárního balení, rozestala po rohu vonné svíčky a ztlumila nově nainstalované osvětlení, čekajíc.
Marek se zdržel. Když Jarmila pocítila, že balení jí svírá úhel, kde se půl roku trénovala v posilovně, zasunula klíč do nového zámku.
Nový zámek, jen ho zatlač, není zamčený! trochu zahanbeně, ale s nádechem úsilí odpověděla Jarmila. Nebála se soudu; udělala s bytem tolik, co si jen zaslouží.
V okamžiku, kdy se dveře otevřely, přišla Jarmile SMS od Marka: Kde jsi? Jsem doma. Vidím, že se byt skoro nic nezměnil. Přátelé mi říkali, že ho přetéká kosmetika.
Jarmila tu zprávu však přečetla až později. Mezitím do bytu vstoupili úplně cizí lidé pět osob: dva mladí muži, dva teenageři a jeden velmi starý dědeček, který po pohledu na Jarmilu okamžitě upravil své šedé vlasy.
No ne, tati, přijeli tě přivítat. A proč jsi chtěl ten sanatorium, když doma máš all inclusive? promluvil první mladík a okamžitě dostal poškrtnutí od své, pravděpodobně manželky.
Jarmila stála na prahu s dvěma plnými sklenicemi, neschopená se pohnout. Chtěla zakřičet, ale zůstala v šoku.
V rohu se zasmál radostný pavouk.
Promiňte, kdo jste? zakřičela Jarmila.
Majitel místního kurénu. A vy, myslím, z kliniky, přišli na přebal? Přiznávám, že jsem řekl, že to zvládnu sám, odpověděl dědeček, přičemž se díval na uniformu zdravotní sestry, kterou Jarmila nosila.
Mmm, pane Adamě Matěji, u vás tu prostě vládne útulnost a blahobyt, podívala se za Jarmilinou zády manželka mladíka. To je úplně jiná věc, než když se žije v hrobě. A vy, slečno, jak se jmenujete? Není vám moc starý náš Adam Matěj? Samozřejmě, že úctyhodný pán, se svým bytem
Jarmila
Aha! Dobře jsi to pochopil, Adame Matěji, lidi vybíráš, nic neřekneš!
Dědečkovi se v očích blyštily hvězdy, jako by i on vnímal náhodu.
Kde je Marek? šepla Jarmila a nervózně sežrala oba poháry.
Já jsem Marek! radostně zvedl ruku osmiletý chlapec.
Počkej, jsi ještě moc mladý na to, abys byl Marek, matka odtáhla jeho ruku a vypravila oba děti s otcem do auta.
Ooo, promiňte, myslím, že jsem zaměkala byt, Jarmila konečně pochopila, kde byl zámek. To je Bučovská, osmnáct, byt dvacet šest?
Ne, to je Bělehradská, osmnáct, drbal starý muž, připravený rozbalit svůj nečekaný dar.
No tak, povzdechla si Jarmila, zamíchala jsem. Vstupte, usaďte se, a já si půjdu zavolat.
Vzala telefon a utekla do koupelny, kde za sebe zamkla dveře a obtočila se ručníkem. Pak si přečetla SMS od Marka.
Márku, brzy přijdu, jen jsem se zdržela v obchodě, poslala Jarmila odpověď.
Dobře, čekám. Když se dá, přines nějakou láhev červeného, zazněl Marekův hlasový vzkaz.
Červené víno už byla připravena v jejím srdci. S podkládkou pod podpatkem a závěsem v ruce počkala, až cizí návštěvníci odejdou do kuchyně, a pak se vynořila z koupelny.
Sbalila věci do pytle, vyskočila z bytu.
***
Povím vám, ale později, vysvětlila Jarmila, když ji mladý muž otevřel dveře.
Bloudit jako ve tmě, přešla kolem něj, aniž by se podívala. Nejprve zaměnila závěs a rozložila rohož, pak vešla do pokoje, kde si upadla na pohovku a usnula až do rána, dokud se veškerý stres a červené neodpařily.
Probudila se a před ní stál neznámý mladý muž, který čekal na vysvětlení.
Řeknete mi, jaká je adresa?
Bytové, osmnáct.
Přátelé, pokud chcete číst víc našich příběhů, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!