12.května2026 Zápisky z deníku
Jitko, pojď do kuchyně! zaslechl jsem Jiřího hlas z vedlejší místnosti a netrpěl jsem už dál.
Jitka se dívala do displeje svého mobilu. Petr mi už po čtvrtýkrát během půl hodiny napsal: Šašek, zvedni sluchátko.
Seděla za volantem autoškolního vozu, instruktor nám právě ukazoval, jak zaparkovat naprocentně. Telefon opět zavibroval.
Mohu odpovědět? Manžel mi volá.
Jasně.
Petře, jsem za volantem
Co nebereš? Už volám!
Nemůžu mluvit během
Jasně, rozumím. Řidičský průkaz je důležitější než manžel.
Kdy budeš doma?
Za hodinu.
Kdo bude vařit večeři? Já?
Instruktor se otočil, jako by nás neslyšel.
Za chvíli přijdu, připravím.
Výborně, myslel jsem, že teď jsem tvá podnikatelka.
Doma Petr ležel na gauči a brouzdal po internetu. Už tři měsíce byl bez práce, dočasně, ale hledání se protahovalo.
Jak ti jde autoškola? Je to těžká věc?
V jeho hlase zněla známá úsměvná tónina.
Fajn. Dnes jsme cvičili paralelní parkování.
No teda, to je vážná věda, co?
Jitka prošla do kuchyně. V dřezu leželo neumyté nádobí jeho snídaně.
Petře, rozbalíme už ty krabice? Už je únor, a my se stále stěhujeme.
Petr zvedl hlavu od obrazovky.
Co rozbalovat? To zvládneš sama.
Můžeme to dělat spolu. A úklid rovnou.
Petr vstál a přistoupil blíže. V jeho pohledu se mihotal chladný odlesk.
Jitko, pojď do kuchyně!
Řekl tiše, ale důrazně. Nevykřikl, jen to prohlásil, a ticho bylo strašidelnější než jakýkoli řev.
Jitka se zastavila.
Co jsi řekl?
Co jsi slyšela! Jdi připravit večeři!
Mluvili jsme o krabicích
O čem jsme mluvili? Ty jsi mlčela. Říkal jsem, že to zvládneš sama.
V Jitčině nitru se něco zlomilo ne z urážky, ale z pochopení. Vzpomněla si na novoroční večírek u Petra, kde byl životní duší společnosti. Sváděl se ke všem ženám, žertoval, pomáhal hospodyni. A po té události v autě řekl:
Proč jsi celou noc mlčela? Bylo ti trapně?
Já nepůjdu do kuchyně!
Petr zdvihl obočí.
Co?
Ne půjdu!
Jitko, nevyhazuj mě. Mluvili jsme normálně.
Normálně? Kdy naposledy jsi se mnou normálně bavil?
Petr odložil telefon.
Co máš proti? Jen jsem si dováděl.
Dovádl se? Šašek, zvedni sluchátko to je také žert?
Můžeš, ale ne šašek.
No a co, není to žádná velká věc! Víš, že jsem to neřekl z hlouposti.
Rozumím. Proto jsem mlčela.
Jitka si sedla na okraj postele.
Víš, co mi dnes řekl instruktor? Máte jisté ruce. Představ si! Jisté. A doma se bojím požádat o pomoc s krabicemi.
Bojíš se?
Petr se zasmál.
Jasně že ne!
Bojím se. Vím, že najdeš způsob, jak mi ukázat, jak jsem nic nedoceněná.
To není pravda! To si jen představuješ.
Představuješ? Vzpomínáš, jak jsi na hostech říkal, že se v autoškole bavím?
To bylo vtipné!
To je vtipné pro tebe, ale já se stydím.
Petr si sedl vedle mě na pohovku.
Když ti to nevyhovuje, jak to říkám
Tak co?
Dveře jsou tam, kde byly.
Ticho. Jitka na něj hleděla. Neomluvoval se, neosvětlující se, jen ukazoval na dveře.
Dobře.
Vstala, vytáhla z šatníku cestovní tašku a začala balit věci.
Co děláš?
To, co jsi navrhla.
Kam jdeš?
K Petře.
Budeš chvíli ven, pak se vrátíš. Jako vždy.
Jako vždy?
Ženy rády dělají dramata. Štěkají na dveře, brečí kamarádkám.
Jitka vložila do tašky dokumenty, kosmetiku, nabíječku.
A pak se vrátím zpátky!
Do krabice s svatebními fotografiemi vytáhla snímek byli v matrice, šťastní.
Mluvil bys takhle se mnou?
Petr pohlédl na fotku.
Tam byli lidé.
A tady kdo?
Tady je rodina. Můžeme si odpočinout.
Jitka fotku opatrně vložila zpátky a zavřela tašku.
Odpočinout Rozumím.
Počkej. Proberme to.
Co probrat? Už jsi ukázal, kdo jsem pro tebe doma.
V předsíni si obléla bundu. Petr stál bosý v domácích kalhotách.
Tak hodíš! Všichni se hádají.
Nehádali jsme se.
Jitka sevřela klik na dveře:
Rozhodl jsi se, že teď můžeš.
Dveře zakřičely. Za zády znělo:
Daleko neutečeš!
O dva týdny přišla zpráva: Přijdu zítra, jakmile najdu čas.
Kamarádka Petra (Petra) zavrtěla hlavou:
Proč s ním chodíš?
Chci vědět, že mám pravdu.
V kavárně u nádraží Petr přišel půl hodiny pozdě.
Jak se máš?
Posadil se, neomlouvaje se za zpoždění.
Dobře.
Kde bydlíš?
U Petry zatím.
Slovo zatím vyklouzlo jako stará zvyklost utišit napětí.
Doma je bordel. Špinavé nádobí, nevypraná prádla. Naštěstí sousedka pomohla s potravinami.
Přistoupila číšnířka přitažlivá brunetka kolem dvaceti pěti let.
Co si dáte?
Dvě kávy, řekl Petr s úsměvem.
A co máte na sladké?
Máme výborné koláčky
Pak je všechno nejlepší.
Sundal prsten a položil ho na stůl.
Když doma není žádný nepořádek, můžeme si dopřát dezert.
Číšnířka se zasmála.
Umíte vůbec vařit?
Samozřejmě! Muž si uvaří kaši. Důležité, že nikdo neklouže po špatných ponožkách.
Jitka sledovala prsten.
A nikdo nevyžaduje pomoc s úklidem bytů.
Petr pokračoval. V tu chvíli pochopila, že přetváří jejich příběh na anekdotu pro cizí ženu.
Tak co, obrátil se k manželce, dokončíme ten předstíraný divadelní kus? Bez tebe je doma nudno.
Ne.
Co ne?
Nevrátím se.
Petr se poprvé během celé hádky podíval na ni pozorně.
Vážně?
Ano.
Jitka vstala, položila peníze za kávu na stůl.
Počkej. Víš, co děláš?
Vím. Poprvé za tři měsíce.
Jitko! Jsme dospělí lidé!
Proto odcházím.
Venku padal mokrý sníh. V kavárně Petr něco vysvětloval číšníkovi, pravděpodobně si stěžoval na nevyrovnanou manželku.
O měsíc později si Jitka pronajala jednopokojový byt, získala řidičský průkaz a nastoupila do nové práce.
Jednoho dne ji potkala Petr v supermarketu byl s mladou dívkou. Smáli se při výběru potravin. Jitka prošla nezaznamenána.
Zamyslela se: Kolik ještě uběhne, než řekne Jitko, pojď do kuchyně? Měsíc? Dva?
Večer stála Jitka u okna svého bytu s šálkem čaje. Na stole ležel tichý mobil, klidný. Nikdo už nepsal Šašek, zvedni sluchátko.
Pomyslela na ženy, které zůstávají, věří, že muži nejsou zlý, že všichni jsou takoví. Cítila k nim spíše smutek než odsouzení.
Mobil zazvonil zpráva od kolegy o zítřejším setkání. Formální, slušná.
Jitka se usmála, odpověděla a posadila se na pohovku ve svém domově, kde může požádat o pomoc, aniž se bál posměchu.
**Lekce:** Často se snažíme být silní a nechat si utrhnout respekt. Pravá síla spočívá v tom, když si dovolíme říct si pravdu a požádat o podporu, aniž se obáváme, že nás někdo označí za nedostatečnou.