Ahoj, poslouchej, jak se to u nás dnesklikatilo.
No, pošlete mě zase zpátky do dětského domu? Teta řekla, že jste to udělali v rychlosti, protože jste nevěděli, že se má narodit dítě. A já nejsem jejich
Markéta stála u plotny a opatrně otáčela palačinky. Za pár minut měl přijít Petr z práce a celá naše rodinka si poseděla u večeře.
Zvláštní, že dnes je Pavlík tak tichý ve své pokojíčku, že? Většinou, když Markéta smaží jeho oblíbené palačinky, on se rozběhne kolem, podívá se jí do očí a prosí:
Mami, můžeš ještě jeden?
Markéta mu dá, Pavlík vypadá, že už má plno, ale za chvilku přijde znovu, roztáhne ústa a s radostí se zeptá:
Mami, ještě?
Markéta si uvědomí, že Pavlík už je sytý, jen si jen chce pořád opakovat to milé, nádherné slovo maminka. Dřívší dny nechávala pánev a palačinky stranou, aby ho zvedla do náruče v té době byl ještě malinký, měl jen pět let. Říkala mu: No, kluci, pojďme přivítat tátu z práce.
A Pavlík radostně odpověděl:
Jo, mami, pojďme! v jeho očích se rozzářil úžas, protože ještě dřív neměl ani maminku, ani tátu. Teď už je to jiné.
Mladý kluk má teď svoje vlastní pokoječko i postel, táta mu dokonce pořízl sportovní stěnu s houpačkami. Na polici najde autíčka, robota, stavebnice a spoustu dalších hraček všechno jen pro něj. A večer Markéta čte příběhy, hladí ho po hlavě a říká, že ho moc miluje. Pavlík už téměř zapomíná, co bylo dřív.
Markéta chtěla povolat syna, ale najednou se v jejím bříšku něco houpalo. Položila ruku na břicho a ta malá holka se zase pohladila.
Bože, pomyslela si Markéta, každý den prosím za tenhle nečekaný dar, ať nám všechno vychází. Už jsme vymysleli jméno teta řekla, ať bude Jarmila. Tatínka má babičku Katku.
Lidé říkali, že Markéta nemůže mít vlastní děti, tak s Pavlíkem odešli do dětského domu. Po roce se ale všechno změnilo malá Jarmila už měla brzy přijít na svět!
Markéta se rozplývala v představách a málem zapomněla otáčet palačinku. Zavolala syna:
Pavlíku, pojď rychle, proč jsi dnes tak tichý?
Ale jen ticho. Slyší jen šum, jak se dívá, kam se podívat.
Vypnula plotnu a šla do dětského pokoje. Světlo v místnosti bylo vypnuté, ale šel za Pavlíkem. Najednou zaslechla šramot. Rozsvítila světlo a uviděla ho sedí na pohovce v bundě a čepici, v ruce má batůžek plný svých oblíbených autíček.
Co tu děláš v temnotě? zeptala se Markéta s úsměvem. Vstaň, svlékně se, co plánuješ? Vyrazit na výlet? Pojď, najíme se tvých palačinek se smetanou a zahuštěným mlékem, pojď, Pavlíku, proč jsi takový?
Pavlík se jen díval jedním pohledem, jako dospělý, a pak najednou zeptal:
Můžu si vzít tyhle hračky sebou? Protože autíčka už nepotřebuje?
Co to říkáš, Pavlíku? Kam jdeš? slova Markéty sklopila ruce. Myslela si, že je špatná máma a že ho láska už nezasahuje. Možná mu závidí, že se brzy narodí malá sestra? Včera ještě radostně poskakoval.
No, vrátíte mě zpátky do dětského domu? Teta říkala, že jste spěchali, protože jste nevěděli, že se má narodit dítě. A já nejsem jejich
Pavlík měl slzy v očích, sotva se držel a díval se stranou.
Pavlíku, co to? Která teta? Markéta si vzpomněla, že nedávno potkala sousedku, a začala mluvit: Díky Bohu, naše dítě brzy přijde. Pak se na Pavlíka podívala očima, jako by chtěla říct: Spěchali jste, Markétko, spěchali!
Byla si jistá, že Pavlík ještě nic nechápe. Rozloučila se s nezdvořilou sousedkou a nechtěla se s ní dál hádat. Ale Pavlík ten vše pochopil.
Náhle mu přišlo, že je cizinec, a že je sám.
Markéta ho rychle obejmula. Zpočátku se odtahoval, ale pak se sklapl a zaplakal.
Synu, ne, to nic neznamená, tahle teta neví nic, my s tátou tě moc milujem a nikomu tě neoddam!
Sundala mu čepici i bundu a oba, v objetí, tiše seděli na pohovce.
Když se narodila Jarmila, Pavlík s tátou zůstali doma, až se pak všichni připořeli k mamince a malé sestřičce. Pavlík se bál, že se mu sestra nebude líbit. Když ale uviděl, jak je maličká, rozesmál se a řekl:
Mami, kam má jít taková malá, když nemá staršího bratra? Naučím ji hrát si s autíčky, bude to super!
Od té chvíle Pavlík nesepne Jarmilu, čeká, až vyroste, a rodiče jí brzy pošlou do jeho pokoje. Zatím je pro maminku první pomocník.
Večer Markéta zvolala:
Pavlíku, sbalila jsem Jarmilu, pojďme rychle přivítat tátu z práce.
A Pavlík už byl oblečený a stál v chodbě připravený:
Mami, podržím dveře, vyjdu s kočárkem!
Sestoupili výtahem, vyšli ven a v předsíni vstoupila ta samá žena.
Pavlík pevně chytil Markétu za ruku, jako by se chtěl chránit.
Synu, pojď pomoci tetě, zavolej výtah, má těžké tašky.
Dobře, mami! řekl pyšně, zavolal výtah a běžel za maminkou.
Zítra jsou volno a celá rodinka zamíří do parku. Škoda, že Jarmila je ještě malá, ale brzy poroste a budou společně jezdit na kolotočích. A Pavlík, jako starší bratr, ji bude pevně držet, kdyby se bála. Jsou brat a sestra na celý život!