„No tak pojď, Rezavče, půjdeme…,“ zamručel Valera, utahoval na krku domácí vodítko ze starého špagát…

Dobré zprávy

Tak pojď, Rezko, jdeme zamručel Václav, když utahoval doma vyrobené vodítko z oslíhaného provazu.
Zapnul si bundu až ke krku a zachvěl se zimou. Letos byl únor vážně mizerný sníh s deštěm, studený vítr, co pronikal až na kost.
Rezek kříženec s rezavo vyšisovanou srstí a jedním slepým okem se v jeho životě objevil před rokem. Tehdy šel Václav z noční šichty z továrny a všiml si psa u popelnic. Zbité zvíře, hladové, levé oko zkalené jizvou.
Zaslechl za sebou hlas, co mu projel nervy jako břitva. Poznal ho byl to Štěpán Kosek, vyhlášený postrach sídliště, tak dvacet pět let. Kolem se motali tři puberťáci jeho parta.
Co tady děláš, dědku? zafrkal Štěpán.
Venčíme, odpověděl Václav krátce, aniž by se podíval.
Platíš poplatek za tohle zvíře, čumáku? zachechtal se jeden kluk. Hele, jak děsně vypadá, s tím okem!
Letěl kámen a trefil Rezka do boku. Pes zaskučel a přitiskl se k pánovi.
Nechte nás, pronesl Václav tiše, ale z hlasu zazněla ocel.
Štěpán se zachechtal a popošel blíž: Snad sis nezapomněl, že tenhle rajón mám pod palcem já! Tady si psi hrají jen s mým svolením.
Václav ztuhnul. Dřív ho v armádě učili řešit věci rychle a tvrdě. Ale to už je dávno, třicet let. Teď je jen unavený důchodce, co nechce zbytečně problémy.
Pojď, Rezko, otočil se domů.
Uvidíš příště, křikl za ním Štěpán. To už tu toho tvýho chcípáka nedohledáš!
V noci Václav nemohl spát. V hlavě se mu neustále vracela ta scéna.
Druhý den padal mokrý sníh. Václav dlouho váhal, jestli jít ven, ale Rezek seděl u dveří a díval se na něj s takovou oddaností, že neodolal.
No dobrá, jen na chvilku, zamumlal.
Vyhýbali se známým místům, kde se parta Štěpána obvykle schází. Ale nikde je neviděli asi se taky schovali před nečasem.
Václav se už uklidnil, když se Rezek nečekaně zastavil u opuštěné výměníkové stanice. Zastříhal tím svým jediným uchem a napnul se.
Co je, starouši?
Pes zaskučel a táhl Václava k rozvalinám. Zpod zdi se ozýval tichý nářek.
Haló! Je tam někdo? zavolal Václav.
Žádná odpověď, jen vzdychání větru.
Rezek však vodítkem tahal tvrdohlavě dál. V jeho jediném oku bylo napětí.
No tak pojď, sklonil se Václav k psovi. Co tam cítíš?
A pak to uslyšel jasně dětský hlas:
Pomoc!
Srdce mu vyskočilo až do krku. Odepjal vodítko a následoval Rezka mezi trosky.
V polorozpadlé místnosti, za hromadou cihel, ležel asi dvanáctiletý kluk. Obličej sedřený, roztržený ret, oblečení potrhané.
Proboha Václav poklekl. Co se ti stalo?
Strejdo Václave, jste to vy? kluk mžoural do světla.
Václav si ho pozorněji prohlédl byl to Ondra Macháček, syn jeho sousedky z druhého vchodu. Klidný, ostýchavý klučina.
Ondro, co se stalo?
Štěpán s bandou, vzlykl Ondra. Vyhrožovali mámě. Chtěli peníze. A já pohrozil, že to řeknu policajtům. A oni mě našli
Jak dlouho tu ležíš?
Od rána. Je mi strašná zima.
Václav sundal bundu a přikryl ho. Rezek se přitulil, aby ho zahřál.
Zkusíš vstát?
Noha bolí asi zlomená.
Václav ji opatrně ohmatal. Přesně zlomenina, a kdo ví, co ještě.
Máš mobil?
Sebrali mi ho.
Václav vytáhl svůj postarší mobil a volal 155. Záchranka slíbila dorazit do půl hodiny.
Vydrž to, kluku. Lékaři jsou na cestě.
A co když to Štěpán zjistí? třásl se Ondra. On přísahal, že mě zabije
Nezabije, řekl rázně Václav. Už ti nic neudělá.
Ondra hleděl s úžasem:
Ale včera jste před nima utekl, strejdo
To bylo něco jiného. Šlo jen o mě a Rezka. Teď
Nedopověděl. Co měl říct? Že kdysi ve vojně skládal přísahu chránit slabé? Že mu Afghánistán naplno ukázal, že skutečný chlap nikdy nenechá dítě na pospas?
Sanitka dorazila dřív než hlásili. Ondru naložili do auta. Václav stál s Rezka před výměníkem a dumal, co dál.
Večer k němu přišla zbrečená Ondrova máma, paní Macháčková. Děkovala, slibovala, že nikdy nezapomene.
Pane Václave, popotáhla, doktoři řekli, že kdybyste ho nenašel, už by tu nebyl. Zachránil jste mu život!
Já ne, pohladil Václav Rezka. To pes vašeho kluka našel.
A co teď? rozhlížela se nervózně paní Macháčková. Štěpán se nezastaví. Policajt říkal, že to jedno dětské svědectví nestačí
Všechno bude dobré, slíbil Václav, i když sám nevěděl jak.
Tu noc moc nenaspal. Hlavou mu běžely otázky co dělat, jak kluka ochránit? A nebyl to jen Ondra kolika dětem v sídlišti party ubližují?
Ráno už měl jasno.
Oblékl si svoji starou vojenskou uniformu tu slavnostní s vyznamenáními. Vyhrabal z krabice medaile. Před zrcadlem vypadal jako voják jen starší.
Jdeme, Rezku, máme práci.
Parta Štěpána už pikala u obchodu. Jak Václava spatřili, rozchechtali se.
Hele, děda se chystá na přehlídku! volal puberťák. Voják hrdina, haha!
Štěpán seskočil z lavičky, úšklebek na tváři:
Táhni odtud, vysloužilče, tvůj čas už je pryč.
Můj čas právě začíná, prohodil klidně Václav a šel blíž.
Co tady chceš v tomhle mundúru?
Sloužit vlasti. Bránit slabé proti takovým, jako jsi ty.
Štěpán se rozchechtal.
Ty jsi spadl z višně, dědulu? Jaká vlast, jaký slabí?
Ondřej Macháček, znáš ho?
Štěpánova tvář ztuhla.
Proč bych si pamatoval nějakýho losera?
Měl bys. To byl poslední kluk, který od tebe dostal na budku.
Vyhrožuješ mi?
Varuju tě.
Štěpán vykročil s nožem v ruce.
Teď uvidíš, kdo je tu šéf!
Václav neucukl. Výcvik se nezapomíná.
Šéfuje tady zákon.
Jakej zákon? máchal Štěpán nožem. Tebe někdo pověřil?
Povinnost mě pověřila.
A v tom se stalo něco nečekanýho.
Rezek, který byl celou dobu ticho, najednou vyskočil. Srst na hřbetě, hluboké vrčení.
A ta tvoje kšíra? začal Štěpán posměšně.
Můj pes sloužil na misích, skočil mu do řeči Václav, hledal miny ve válečné zóně. Pozná grázly na sto honů.
To nebyla pravda Rezek byl obyčejný vořech. Ale Václav to řekl tak přesvědčivě, že mu všichni věřili. I samotný Rezek se narovnal a zlostně zavrčel.
Těch grázlů našel dvacet, všechny živý dovedl a myslíš, že si neporadí s fetkou?
Štěpán začal couvat. Puberťáci zmlkli.
Poslouchej mě dobře, Václav vykročil vpřed. Odteďka to tady bude bezpečné. Každý den obejdu celý sídliště. Můj pes bude čuchat po grázlech jako ty. A pak
Nedomluvil. Ale došlo to každému.
Myslíš, že mě zastrašíš, dědo? snažil se Štěpán získat zpět kontrolu. Jeden telefon a
Tak si zavolej, pokrčil Václav rameny. Ale pamatuj já znám lidi v base, mám dluhy i pohledávky. Tihle moji kamarádi jsou jiní než ti tvoji.
Taky výmysl, ale podané tak, že to Štěpán spolkl i s navijákem.
Říkej mi Václav Afghánec, pronesl naposled. A od teď na děti nešaháš.
Odešel. Rezek vedle něj, ocas vztyčený, pohled pyšného ochránce.
Za zády zůstalo ticho.
Uplynuly tři dny. Štěpán se svou bandou nebyli na sídlišti vidět.
Václav doopravdy každý den obcházel panelákové dvory. Rezek byl vždy po boku vážný, důstojný.
Ondřej byl propuštěn z nemocnice za týden. Noha bolela, ale už chodil. Prvně co udělal, šel navštívit Václava.
Strejdo Václave, spustil Ondra, můžu vám pomáhat? S těma obchůzkama?
Když to dovolí doma, můžeme být tým.
Paní Macháčková nebyla proti. Byla ráda, že má syn hodný vzor.
Od té doby byly na sídlišti k vidění zvláštní trojice starší muž ve vojenské uniformě, kluk a starý rezavý pes.
Rezek si získal oblibu všech. I maminky dovolily svým dětem, aby ho hladili, i když byl to obyčejný vořech. Něco zvláštního v sobě ale měl hrdost.
Václav klukům vyprávěl o armádě, o kamarádství a odvaze. Poslouchali ho se zatajeným dechem.
Jednou při večerním obchůzce se Ondra zeptal:
Strejdo, bál jste se někdy?
Jo, odpověděl Václav upřímně. Dokonce i teď občas mám strach.
Z čeho?
Že něco nestihnu. Že už nebudu mít sílu.
Ondra pohladil Rezka:
Já vyrostu a budu vám pomáhat. Chci mít taky tak chytrého psa!
Budeš ho mít, usmál se Václav. Určitě.
A Rezek vlnil ocasem, jako by rozuměl.
Na sídlišti už věděli všichni, kdo je Rezek i jeho pán. Říkali: To je pes Afghánce, ten pozná rozdíl mezi hrdinou a zmetkem.
A Rezek chodil dál po sídlišti jako skutečný ochránce už nebyl jen opuštěný vořech. Byl strážcem.

Rate article
Add a comment