No, pošlete mě zpátky do pěstounské instituce? Teta řekla, že jste jednou přijeli v uspěchaném spěchu, protože jste nevěděli, že se má narodit další dítě. A já nejsem součástí
Maruška stála u sporáku a smažila palačinky. Za chvíli měl přijít manžel z práce a celá rodina se sejde k večeři.
Divně, že dnes Václav tiše pobíhá po svém pokoji? Obvykle, když Maruška otáčí těsto na oblíbené palačinky, malý chlapec se k ní přitulí, podívá se jí do očí a ptá se:
Mami, ještě jeden palačinka?
Maruška mu podá, Václav se zdá nasycený, ale brzy přichází znovu a s radostí protahuje každé slovo, žádá:
Maamačko, ještě?
Maruška pochopí, že Václav už není hladový, jen si stále chce opakovat to milé, výjimečné slovo maminku. Dříve odkládala lžíci i palačinky a chlapce brala do náruče; nebyl ještě těžký, měl jen pět let. Říkala: No tak, chlapečku, pojďme po tatínka z práce přivítat.
A Václav radostně odpovídal:
Jo, mami, pojďme ho přivítat! V jeho očích se lesklo nadšení, protože se ještě nikdy předtím nesetkal s takovými slovy. Neměl žádné maminku ani tatínka, ale teď je měl.
Teď má Václav vlastní pokoj a postel. Na stěně visí sportovní houpačky zakoupil mu tatínek. Má i autíčka, robota, stavebnici a spoustu dalších hraček, a vše je jen jeho. Večer Maruška čte pohádky, hladí ho po hlavě a říká, že ho miluje. Václav už cítí tuto lásku a téměř zapomíná, co bylo dříve.
Maruška chtěla zavolat syna, ale chlapec najednou narazil do jejího břicha.
Maruška položila ruku a holčička se znovu zatřásla.
Pane Bože, pomodlila se Maruška za tento nečekaný dar, ať se jim všechno daří. Už měli jméno pro dcerku, Mikuláš řekl: ať bude Katka. Manželovu babičku jmenovali Kateřina.
Lidé říkali, že Maruška nemůže mít vlastní děti, a tak s Mikulášem vzali Václava do pěstounské instituce. Po roce už měla malou Katku na světě!
Maruška se rozplývala v myšlenkách a málem zapomněla otočit palačinku. Zavolala syna:
Václave, miláčku, pojď sem, proč jsi dnes tak tichý?
Ale opět nic. Neslyšel?
Maruška vypnula sporák a šla k dětskému pokoji.
Vypadalo, že světlo v místnosti je vypnuté kde je Václav?
Najednou se ozvalo šramot. Maruška rozsvítila a uviděla Václava, sedícího na pohovce v bundě a čepici. V ruce měl batůžek, plný svých oblíbených autíček.
Co tady v temnotě sedíš? zeptala se překvapená Maruška a s úsměvem dodala Vstaň, svlékně se, co máš v plánu? Vypravuješ se na výlet? Pojď, tvoje palačinky s zakysanou smetanou a kondenzovaným mlékem tě už čekají, Václave, co tě trápí?
Václav se jen díval jedním dospělým pohledem do dálky, pak se najednou zeptal:
Můžu si vzít tyhle hračky sebou? Ostatní přece nepotřebují auta?
Co to říkáš, Václave, co se děje? Kam jdeš? slova Marušky se rozplývala, ruce jí klesly. Nebyla špatnou matkou? Nebyl snad zklamaný, že brzy přijde sestra? Překvapivě včera byl šťastný.
No, pošlete mě zpátky do pěstounské instituce? Teta řekla, že jste přijdou v spěchu, protože neznali, že se narodí dítě. A já nejsem součástí
Václavovy oči se zalily slzami, sotva se udržel a podíval se stranou.
Václave, co to říkáš? Jaká teta? Maruška si vzpomněla, že nedávno potkala sousedku a začala říkat, že díky Bohu se brzy narodí dítě, a pak na Václava ukázala očima. Spěchali jste, Maruško, spěchali!
Maruška však věděla, že Václav ještě nic nepochopil. Rozloučila se s nešikovnou sousedkou a nechtěla s ní hádat. Ale Václav, jak se ukázalo, všechno pochopil.
Najednou mu přišlo, že je cizí, a že je sám.
Maruška ho rychle objala, nejprve se bránil, pak se poddala a zaplakal.
Synku, ne, nepochopil jsi, tahle teta nic neví, my s tatínkem tě moc milujeme a nikoho ti neoddam.
Svlékla mu čepici i bundu a spolu, v objetí, dlouho tiše seděli na pohovce.
Když se Katka narodila, Václav s tatínkem zůstali doma sami, a pak jeli za maminkou a novou sestrou. Václav se bál, že se sestry nebude líbit.
Když uviděl, jak je malá, usmál se: Mami, kam ji, takhle maličkou, bez staršího bratra? Naučím ji hrát si s autíčky, bude nám to společně bavit!
Od té chvíle Václav nesepne sestru, čeká, až vyroste, a Katku přebudou do jeho pokoje. Zatím je jeho první pomocník.
Téhož večera maminka zavolala: Václave, připravila jsem Katku, pojďme rychle přivítat tatínka po práci.
Václav už byl oblečený a stál v chodbě připravený: Mami, podržím dveře, pojďme s kočárkem!
Snížili se výtahem, vyšli a najednou do vstupního prostoru vstoupila stejná žena.
Václav pevněji sevřel Marušku za ruku, jako by se chtěl rozptýlit.
Synku, pomoz tetě, zavolej výtah, vidíš, ta má těžké tašky.
Dobře, mami! Václav hrdě přistoupil k ženě s taškami, zavolal výtah a běžel za maminkou.
Zítra je víkend a celá rodina zamíří do parku. Škoda, že Katka je ještě malá, ale brzy vyroste a budou spolu jezdit na atrakcích. A Václav jako starší bratr bude pevně držet sestru, když bude mít strach. Protože bratři a sestry jsou spolu navždy.
A tak se v rodině zrodila pravda: láska, která přijde i v nečekaných chvílích, dokáže překlenout nejistotu a učí nás, že skutečná rodina není jen krví, ale sdíleným srdcem.