Nerada na ten den vzpomínám, ale chci se s vámi podělit o svůj příběh. Obyčejný den. Vyjížděli jsme s rodinou do přírody. Odpočinout si a oslavit výročí naší svatby. Na místo jsme dorazili poměrně rychle. Zatímco se připravovaly šašliky, chodili jsme po okolí a sbírali podzimní listí.
Pak jsme se vrátili k autu. Rozhodla jsem se nakrmit syna a udělala jsem tvaroh na cestu. Snědl lžičku a odmítl ji. Byla škoda ho vyhodit – dojedl jsem ho. Asi po půl hodině se mi udělalo špatně. Celý piknik jsem strávila ležením v autě.
Když jsme přijeli domů, manžel mě nakrmil tabletami. Ale ani to mi nepomohlo, abych se cítila lépe. Rozhodl se zavolat sanitku, nehledě na to, že jsem se bránila. Záchranáři trvali na hospitalizaci. Moc jsem si přála, aby manžel jel se mnou, ale musel zůstat se synem.
Měla jsem velké obavy, zda to zvládnou, protože dítě bylo na speciální dietě. Zavolala jsem mamince a požádala ji, aby mě za hodinu vyzvedla z nemocnice. Odpověď, kterou jsem dostala, zněla:
– V noci nikam nejedu! Můžete se o sebe postarat sami.
Nikoho nezajímalo, co se stalo, s kým je můj syn, jak se cítím. V nemocnici mi udělali ultrazvuk, udělali několik testů a stanovili diagnózu. Zánět slepého střeva. Upozornila jsem manžela telefonicky na akutní operaci a řekla, že je budu informovat.
Hned po operaci jsem se začala dožadovat telefonu, abych mohla zavolat domů. Manžel říkal, že syn pláče, že má hlad. Potřebuje jít do obchodu. Nikdo však nechce přinést jídlo ani pohlídat dítě.
Zavolala jsem otci a začala ho doslova prosit, aby manželovi pomohl. Přinesl potraviny a řekl :
– Už na mě nespoléhej!
Po celé dny se nikdo z příbuzných na mého manžela ani nepřišel podívat. Se synem si poradil sám. Třetí den Andrew zavolal své matce a ta přijela z jiného města. Moc mu pomohla a dokonce mě přišla navštívit do nemocnice. Ale bylo by lepší, kdyby nepřijela. Když syna přivedla, natáhl ke mně ruku. Moje tchyně to komentovala:
– Maminka tě opustila, že?
– Proč říkáš takové věci? Jsem v nemocnici,’ vykřikla jsem.
To, co řekla, mě šokovalo. Byla mistryní ve vycházení, ale neměla jsem na vybranou – bez její pomoci by to můj manžel nezvládl.
Velmi závidím lidem, kteří mají pevný vztah se svými rodiči. Vždycky jsem snila o tom, že si s tchánovci vybuduji normální vztah založený na lásce a porozumění. Ale – bohužel.