Nikdy jsem svou manželku nemiloval. A mnohokrát jsem jí to připomněl. Chyba nebyla v ní – žili jsme spolu celkem snesitelně.
Jmenuji se Jakub Vlček, bydlím v Plzni, kde cihelny po válce střídají šedivé paneláky. Nikdy jsem nemiloval Alenu, svou ženu, a tu hořkou pravdu jsem jí házel do tváře jako nůž. Nezasloužila si to – nedělala scény, nevyčítala, vždy něžná, obětavá, skoro svatá. Mé srdce však zůstalo chladné jako led na Berounce v únoru. Láska chyběla – a ten dluh mě vnitřně rdousil.
Každé ráno jsem přemýšlel: odejít. Snil jsem o ženě, která ve mně rozdýchá plamen. Osud mi však nastražil past, která vše obrátila naruby. S Alenou mi bylo pohodlně jako ve starém křesle. Dům vedla dokonale, vypadala, že muži na ulici kroutí krky, a kámoši ťukali na čelo: „Jak jsi k ní přišel, ty šťastlivče?“ Sám nechápu proč. Běžný chlap, ničím výjimečný, a ona mě milovala, jako bych byl její vesmír. Jak to?
Její oddanost mě dusila. Horší byla představa: když odejdu, někdo ji sbalí. Někdo lepší, pohlednější, s bytem v centru – někdo, kdo ocení, co já nevidím. Když jsem ji viděl v cizím náručí, zatmívalo se mi zlostí. Je moje – i když ji nemiluji. Ten zvířecí pocit vlastnictví přemohl rozum. Ale lze žít s někým, kdo ve vás neprobudí jiskru? Myslel jsem, že ano. Mýlil jsem se – v duši kvasila bouře.
„Zítra jí to řeknu,“ rozhodl jsem se před spaním. Ráno u kávy jsem sebral odvahu. „Aleno, posaď se, musíme si promluvit,“ pronesl jsem do jejích klidných očí. „Jasně, miláčku, co se děje?“ odpověděla měkce jako vždy. „Představ si, že se rozvedeme. Odejdu, budeme žít zvlášť…“ Zasmála se, jako bych žertoval: „To jsou dnes nápady! To je nějaká hra?“ „Poslouchej, myslím to vážně,“ přerušil jsem ji. „Dobře, představila jsem si. A co?“ zeptala se, stále s úsměvem. „Řekni pravdu: najdeš si jiného, když odejdu?“ Ztuhla. „Jakube, co je ti? Proč na to vůbec myslíš?“ Její hlas se chvěl. „Protože tě nemiluji a nikdy nemiloval,“ vybuchl jsem.
Alena zbledla. „Cože? To myslíš vážně? Nerozumím…“ „Chci odejít, ale představa, že budeš s jiným, mě ničí,“ třásl jsem se. Chvíli mlčela, pak tiše, s podivnou moudrostí řekla: „Lepšího než ty nenajdu, neboj. Odejdi, zůstanu sama.“ „Slibuješ?“ vyhrkl jsem. „Samozřejmě,“ přikývla. „Počkej, ale kam mám jít?“ znejistěl jsem. „Nemáš kam?“ podivila se. „Ne, vždyť jsme spolu žili roky. Asi budu muset zůstat poblíž,“ zamumlal jsem, cítěje, jak se země propadá. „Neboj,“ odpověděla. „Po rozvodu vyměníme byt za dva menší.“ „Vážně? Nečekal jsem… Proč?“ vydechl jsem. „Protože tě miluji. Když miluješ, nedržíš násilím,“ řekla. Její slova zněla jako rozsudek.
Utekly měsíce. Rozvedli jsme se. Pak jsem slyšel zprávy: Alena lhala. Našla si jiného – vysokého, sebejistého, s úsměvem, co by prodal i noviny. Byt po babičce nerozdělila. Zůstal jsem na dlažbě – bez domova, rodiny, víry v lidi. Lež vyšla najevo jako rána z pistole a dodnes slyším její: „Zůstanu sama.“ Podvod. Chladná lež, a já jí věřil jako blázen.
Jak teď věřit ženám? Nevím. Život s ní byl pohodlný, ale prázdný – teď ani to. Sedím v podnájmu, zírám na zeď a přehrávám ten rozhovor. Její klid, slova – vše byla maska. Kámoši říkají: „Můžeš si za to sám, Jakube, co jsi čekal?“ Mají pravdu. Nemiloval jsem ji, ale chtěl ji mít jako věc. Ona odešla, nechala mě v samotě, které jsem se bál. Možná je to trest – za chlad, sobectví, za to, že jsem neviděl její srdce. Teď jsem sám a ticho kolem bolí víc než její odchod. Co si o mém činu myslíte? Sám nevím, kdo je větší blázen – já, nebo ona.