Nikdy jsem si nepřisvojila cizí – Příběh Martiny, která záviděla spolužačce, opovrhovala její chudob…

Dobré zprávy

V CIZÍ ŽIVOTY JSEM NIKDY NEŠÁHLA

Martina už na základní škole k Veronice chovala zároveň pohrdání i závist. Pohrdala jí kvůli tomu, že Veroničini rodiče byli notoricky závislí na alkoholu. Žili od výplaty k výplatě, kolikrát i bez peněz. Veronika tak často chodila polohladová, ve starém oblečení, smutná a zamlklá. Otec ji občas bil jednou proto, že pil málo, jindy zas naopak, že pil až moc. Ať už důvod byl jakýkoliv, násilí bylo na denním pořádku.

Matka Veroniku nechránila, sama měla strach z těžké otcovské ruky. Jedinou útěchou v jejím životě byla milovaná babička. Každý měsíc jí ze svého malého důchodu dávala “výplatu” za vzorné chování. Veronika věděla, že i kdyby způsobila nějakou lapálii, babička přimhouří oči a stejně těch pár korun dostane. Celých padesát korun! Pro Veroniku byl ten den tím nejšťastnějším. Utíkala hned do obchodu a kupovala zmrzlinu (sobě i babičce), trošku chalvy a nějaké ty bonbony.

Vždycky si přála, aby sladkostí vydržely celý měsíc. Ale po dvou dnech byly zázračně pryč. V tu chvíli babička sáhla do lednice, vytáhla svoji zmrzlinu a řekla:
Vezmi si, Verunko, sněz ji. Mě dneska nějak bolí v krku.
Zvláštní, pomyslela si vždycky Veronika, babičku nějak záhadně začne bolet krk přesně ten den, kdy dojdou všechny sladkosti. A v skrytu duše na tu její porci pokaždé spoléhala.

Martinin domov byl pravý opak. Doma měli všeho dostatek, rodiče dobře vydělávali a pro dceru udělali první poslední. Martina byla oblečená vždy podle nejnovější módy. Holky ze třídy si od ní často půjčovaly oblečení na víkend. Nic jí nechybělo byla dobře živená, upravená, bezstarostná.

Přesto Martina Veronice záviděla. Záviděla jí její půvabnou krásu a to zvláštní osobní kouzlo a lehkost, s jakou si dokázala získat každého kolem sebe. Martina však považovala za nedůstojné s Veronikou vůbec promluvit. Když šly proti sobě, probodla ji tak povýšeným pohledem, až Veronice naskočila husí kůže. Jednou dokonce před celou třídou Veroniku urazila:
Ty jsi chudera!
Veronika utekla se slzami domů, všechno babičce pověděla. Ta ji posadila vedle sebe, pohladila po vláskách a řekla:
Neplač, Veruničko. Zítra jí odpověz: Máš pravdu, jsem boží dítě.
Veronice se hned ulevilo.

I Martina byla hezká, ale z její krásy šel mráz po zádech byla odtažitá, nepřístupná.

V jejich třídě byl oblíbencem všech dívek kluk jménem Marek. Špatný žák, veselá kopa, pověstný vtipálek. Nikdy se netrápil z dvojky z chemie ani zápisu v žákovské knížce. Okolo něj vždycky panovala dobrá nálada a nadhled. Učitelé sice protínali jeho žákajdu červenými dvojkami i trojkami a občas ho vyhazovali ze třídy, ale měli ho rádi pro jeho upřímnost a dobrosrdečnost.

V pozdějších ročnících začal Marek doprovázet Martinu ze školy až domů. Ráno ji trpělivě čekal u vchodu, aby mohli jít do třídy spolu, a jejich spolužáci na ně pokřikovali:
No ne, ženich a nevěsta!
Ani učitelé si už neštěbetali o ničem jiném, než že se mezi Markem a Martinou rodí něco víc než přátelství.

A pak zazvonil poslední zvonek. Maturitní ples skoro ještě neskončil a už se celý ročník rozletěl do života.

Martina a Marek se brzy vzali. Svatbu uspořádali narychlo těhotenství už nešlo přehlédnout ani ve vícero vrstvených šatech. O pět měsíců později Martina přivedla na svět dceru Sofii.

Veronika po střední musela do práce. Babička jí už bohužel nebyla oporou, odešla na věčnost. Rodiče na dceru tlačili i finančně. Nápadníků se kolem ní motala spousta, ale žádný, kdo by jí skutečně chytil za srdce. Rozhodla se nespěchat. Navíc se za své rodiče stále styděla.

Uplynulo deset let.

…Před ordinací psychiatra-odborníka na závislosti čekaly dvě dvojice Veronika s maminkou a Marek s Martinou.

Veronika Marka ihned poznala stal se z něj pohledný a charismatický muž. Zato na Martinu byl smutný pohled vychrtlá, třesoucí se, s vyhaslýma očima, vypadala o dvacet let starší. Přitom jí bylo sotva osmadvacet!

Marek se na Veroniku omluvně usmál.
Ahoj, spolužačko, bylo znát, že by si takové setkání přál kdekoliv jinde, hlavně ne v této situaci.
Ahoj, Marku. Vidím, že máš trápení… Už to trvá dlouho? odhadla ihned situaci Veronika.
Dlouho, přiznal Marek rozpačitě.
Alkoholická žena je neštěstí. Znám to i moje mamka pila, a táta vlastně zemřel kvůli chlastu, svěřila se Veronika a docela i Markovi rozuměla.

Po návštěvě u lékaře si Marek s Veronikou vyměnili telefonní čísla. Pro jistotu, když mají podobnou bolest, spolu se to nese líp. Marek začal k Veronice chodit na návštěvy častěji. Dělal si legraci, že ona přece ví nejlíp, jak to v rodině závislých chodí chtěl radu.

Veronika se ochotně dělila o své těžce nabyté zkušenosti jak se k závislému chovat, čím pomoci, co rozhodně nedělat. Věděla, že v alkoholu se utopí víc mužů než v moři.

Brzy se ukázalo, že Marek a jeho dcera Sofie už nějakou dobu žijí sami, Martina se vrátila k rodičům. Marek dceru chránil před psychicky labilní matkou.

Poslední kapkou byl den, kdy Marek přišel z práce, Martina ležela opilá na zemi a tříletá Sofinka stála na parapetu pátého patra a málem spadla ven! Marek si s Martinou prožil své. Do hlubin cizí duše není vidět, řekl si. A hlavně Martina neměla snahu se léčit, pořád tvrdila, že má vše pod kontrolou a kdykoliv může přestat. Pravda byla, že spíš padala stále níž.

Jejich manželství se rozpadlo.

Jednou Marek Veroniku pozval do restaurace. Tam jí přiznal, že do ní byl zamilovaný už na základce, ale bál se jejího odmítnutí, později přišlo nečekané těhotenství s Martinou Život ho zavalil starostmi, nestíhal nic jiného. Na setkání u psychiatra teď vzpomíná skoro jako na znamení osudu. Po rozhovoru s Veronikou se cítil, jako kdyby si cucnul medu.

Marek požádal Veroniku o ruku. Dokázal najít cestu k jejímu srdci. I ona zjistila, že jí je Marek blízký. Ale nikdy by nechtěla stát mezi ním a Martinou Teď je však vše jinak. Marek je volný, má ji rád a nic nebrání jejich štěstí.

Vzali se tiše, beze svědků, jen na úřadě. Veronika se přistěhovala k Markovi a Sofii. Sofie byla nějakou dobu z nové tety opatrná, chápala, že se teď bude muset dělit o tátovu lásku. Ale Veronika ji obalila takovou péčí a vlídností, že Sofie brzy sama začala chtít Veronice říkat maminko. A za pár let k nim přibyla ještě sestřička Maruška.

Jednoho dne zazvonil zvonek u bytu. Veronika otevřela dveře. Na prahu stála… Martina. K poznání jí stačil hlas. Martina silně voněla po alkoholu, zanedbaná, zlomená žena.
Ty zmije, sebrala jsi mi chlapa i dítě! Není divu, že jsem tě vždycky nenáviděla! procedila Martina skrz zuby.
Veronika zůstala klidná, jistá si sebou, upravená, hezká.
Cizí jsem si nikdy nebrala. Své jsi se vzdala dobrovolně, aniž bys pochopila proč. Nikdy jsem ti neřekla špatné slovo. Upřímně tě lituji, Martino
A s těmito slovy klidně zavřela dveře před hostem, o něhož nikdy nestála.

Rate article
Add a comment