NIKDO TI NEUBLÍŽÍ
Kdes byla? zavrčel Prokop na manželku, když vstoupila do bytu.
Byla jsem v práci.
Vždyť je sobota!
Ale já pracuju i v sobotu.
Pracuješ, ale peníze nikde.
Sám taky nepracuješ
Jen si mě nezlob, zasyčel skrz zuby a hrozivě se k ní přiblížil. Hned běž do obchodu! Ani k jídlu tu nic není.
Prokope, zbývá nám do výplaty sedm set korun, víš to? Třeba by sis mohl najít práci, nebo aspoň taxikařit s autem.
Co jsem já, taxikář? Buď ráda, že žiješ v mém bytě, otevřel dveře. No, dělej, šup do obchodu!
Slzy se rozlily po tvářích Natálie. Jaká nespravedlnost! Je to snad její vina, že život sklouzl z cesty? Čtyři roky jsou svoji. Ze začátku to vypadalo docela dobře. Její i jeho rodiče dali dohromady peníze, koupili jim dvoupokojový byt. Pak dali dohromady i na auto, sice staré škodovce, ale radosti měla plná srdce. Vše psané na Prokopa, on přece hlava rodiny. Natáliini rodiče žili na vesnici, ale i tak pomohli.
Její muž měl s otcem malý byznys, ne nic velkého, ale dalo se z toho žít. Prokopovi to však bylo málo chtěl víc, všechno prohrál svou pýchou, s otcem se rozhádal, už rok nedělá nic a čeká na zázrak.
Začal jí křičet do obličeje, pak vztahoval ruku. Natálie pracovala šest dní v týdnu, peníze ale nestačily. A on jen křičel, jako by vše bylo její vina. Často myslela, že by utekla k rodičům. Ale tam žijí obě její mladší sestry. Nepřidá jim přece další starost.
Vyšla ven, otřela si slzy a zamířila do obchodu, ale ne do toho nejbližšího šla dál, protože tam je levněji a domů se jí nechtělo vracet.
U zaparkované octavie před jedním obchodem zpozorovala koutkem oka muže, který trochu kulhal.
Natálko! ozvalo se radostně.
Rychle se ohlédla.
Viktor!
Byl to její bývalý spolužák. Viktor byl od dětství invalidní, něco měl s rukama a nohama. Od první třídy se spolu učili, půl času trávil v nemocnicích. Kluci se mu smáli, on se ale nikdy nedal, učil se nejlíp ze všech. Po každé další léčbě mohl trochu líp chodit i psát. Do první třídy ho přinesli skoro na rukou, ale pro zlaté vysvědčení už vyšel statečně po svých, byť s mírným kulháním.
A teď stál před ní, vystoupil z moderního auta, zářil úsměvem.
Natálie, ty jsi to opravdu ty?! zněl teď jeho hlas sebejistě. Dlouho jsem tě neviděl. Před dvěma lety jsme se scházeli s třídou, Jitka ti prý říkala, ale tys nepřišla.
No, nějak jsem nemohla, odpověděla tiše; Viktor si toho všiml.
Jdeš do obchodu? zkusil odlehčit.
Ano.
Tak pojď, jdu taky.
Objal ji a směřovali k obchodu. Viktor ale mířil do supermarketu, kde byly drahé ceny. Natálie zaváhala a on pochopil, proč. Důkladně si spolužačku prohlédl a rychle mu došlo víc.
Natálie začal opatrně.
Ne, Viktore, promiň, já tam nepůjdu.
Vytrhla se mu a spěchala do levnější prodejny o kus dál.
Nakoupila pečlivě za každou korunu. Vyšla před obchod, a Viktor čekal u svého auta.
Pevně ji chytil za ruku, otevřel spolujezdci a přikázal:
Nasedni!
Poslechla. Sedl vedle ní.
Povídej, co se děje.
A ona, s dětsky zastřeným hlasem, začala tiše vyprávět, nic nezatajila.
Tak odejdi od něj, a bude!
Viktore, kam půjdu? Všechno je psané na něj.
Natálie, jsem jeden z nejlepších advokátů ve městě. Není důležité, že je všechno na něj napsané polovina je tvoje. Vytáhl mobil, diktuj mi číslo.
Váhavě nadiktovala, okamžitě jí zavolal melodie jí zazněla v tašce.
Dnes je sobota. V pondělí podáváš žádost o rozvod. Poradím ti, co a jak, všechno ti řeknu. Nastartoval. Dovezu tě domů. Kde bydlíš?
Na Štefánikově, u pošty.
Já bydlím v tom novém baráku kousek odsud, pokynul hlavou na moderní devítipatrový dům.
Zaparkoval před jejím domem, otevřel jí dveře.
Drž se, Natálie! V pondělí volám. Kdyby se o víkendu cokoli stalo, hned volej.
Viktore, já mám z něho strach!
Neboj se. Povzbudivě se usmál.
Vešla do bytu a už v předsíni na ni vyletěl Prokop:
S kým ses vezla v autě?
Prokope, jen spolužák.
Doma manžel hladový, a ona se vozí
Následovalo pár nevybíravých slov a pak rána.
Natálie pustila tašku, s bolem a studem vypálila z bytu, z domu a narazila na Viktora.
Nasedni!
Otevřel auto, usadil ji a rozjeli se.
Probrala se, až když ji spolužák vedl do třípokojového bytu.
Viktore, kam jsi mě to přivedl?
Tohle je můj byt. Nikdo ti tady neublíží. Jsem tu sám.
V tu chvíli jí zazvonil mobil. Ozval se hromový hlas manžela:
Kde lítáš?!
Zase jen urážky. Viktor vzal její telefon a suše prohlásil:
Natálie podává žádost o rozvod. Tenhle byt zůstává jí
Cože?! Kdo seš ty?
Budete-li vyhrožovat, pošlu vás na delší pobyt do nápravného zařízení.
Kdo jsi?
Už jsem dořekl.
Viktor telefon vypnul a vrátil Natálii. Ta tiše plakala.
Hotovo, Natálie, uklidni se! Jdi do koupelny, ať jsi v pořádku, za chvíli bude oběd.
Zatímco byla pryč, Viktor dal vařit čaj a někam zavolal.
Po malém čaji, ani jednomu nešmakovalo jíst, Viktor rozhodně řekl:
Jdeme vyřešit tvého muže!
Ne, v jejím hlase zazněl strach. Bojím se
Natálie, usmál se laskavě. Bude to tak, jak si přeješ.
Před domem stálo policejní auto. Z něj vyskočil mladý poručík, zasalutoval:
Pane doktore Viktore Nováku, jsme vám k dispozici.
Podali si ruce, spolu s Natálií nastoupili.
Za chvíli zvonili u jejího bytu.
Kdo tu co chce! ozval se arogantní hlas, otevřely se dveře.
Prokop Tuček? zaburácel policista.
Jo.
Potřebuji vám položit pár otázek.
Prokop hodil po ženě zlý pohled.
Jděte dál
Přešli do pokoje, posadili se. Policista začal psát protokol.
Natálie, vezmi si doklady a to nejnutnější.
Spolužák to řekl klidně, ale v jejích uších zněla radost. Po dlouhé době se cítila trochu chráněná. Ve škole ho měla vždycky za fajn kamaráda. Na víc nikdy nemyslela v těch letech všechny chtěly prince na bílém koni, nebo aspoň v autě, a ne kulhajícího kluka, byť laskavého.
Sebrala tedy doklady, dala je Viktorovi usmál se. Začala balit své věci, ani nevěděla proč, co bude dál. Ale tušila, že horší už to nebude, že s Viktorem ji nic zlého nečeká. V hrudi jí vyrostl zvláštní pocit, co dokáže lidi dělat šťastnými.
Doktore Nováku, mám hotovo, ohlásil poručík.
Výborně! Nech mě s ním o samotě.
Posadil se naproti Prokopovi:
Tak, pane Tučku, v pondělí vaše žena podává žádost o rozvod. Měl byste podepsat taky. Nemáte děti, rozvedou vás rychle. Majetek si férově rozdělíte.
Co když rozvod nechci? Prokop se ušklíbl. A všechno je moje!
V tom případě Natálie podá k soudu ještě žádost o rozvod, rozdělení majetku a hlavně o domácí násilí. Jsem předseda krajské advokátní komory a výsledek bude podle zákona.
Ještě si večer promluvím se svou ženou, trhl rameny, všechno bude, jak já řeknu.
A kdo tvrdí, že tu manželka zůstane s vámi o samotě?
Dokud je moje žena, přece musí být doma!
V tom případě zařídím vaše zadržení pro napadení, půjdete do vazby a Natálie zůstane tady. Je to vyhovující?
Dobrá, může odejít, po chvíli rezignovaně kývl.
A je to. V pondělí vás vyzvednu a půjdeme všichni na úřad.
Zazvonil mobil. Natálie se rozzářila volala maminka. Po rozvodu s Prokopem se jejich vztahy zhoršily, rodiče totiž rozvody neuznávali, sami spolu žili přes čtvrt století v klidu.
Ahoj, mami! vykřikla radostně.
Dobrý den, dcero. Hlas matky zněl podivně teskně.
Co se děje, mami? Proč jsi smutná?
Zato ty, jak koukám, jsi veselá. Jsi ráda, že ses rozvedla.
Upřímně? řekla Natálie pevně. Jsem!
No, tvoje věc.
Proč voláš, mami?
Olga se bude vdávat.
Doopravdy? Za koho?
Za Pražáka. Chce, stejně jako ty, žít ve městě. Nemá žádné zázemí, jen lásku. Jeho rodiče přijeli, bydlí v třípokojovém, ale s nimi bydlí ještě jeho bratr. Kde jí bude? Dohodli jsme se, že jí ve spolufinancování koupíme garsonku, ale svatba nebude. Olga je kvůli tomu nespokojená.
Můžou zůstat zatím u mě v bytě, pak se uvidí.
Natálie, co tě to napadlo? Kde budeš bydlet?
Mami, v jejím hlase zněla čirá radost, budu se znovu vdávat!
Ještě ses nerozvedla a už?
Přísahám, že tentokrát napořád! Jmenuje se Viktor. A opravdu ho miluju!