Sedni! Není nás doma! řekl klidně Petr.
Ano, volají! Vendula zamrzla na místě, vstanou z pohovky.
Ať. odpověděl Petr.
A jestli to je někdo důležitý? zeptala se Vendula.Nebo v práci?
Sobota, dvanáctá, řekl Petr.Nikde jsi nikoho nevolala, já nikoho nečekám! Co z toho?
Podívám se jen na okno! pošeptala Vendula.
Sedni! v hlase zněla ocel.Není nás doma! Kdo tam je, ať se vrací!
A co ty víš, kdo to je? zeptala se Vendula.
Myslím si, že ano, proto ti říkám, aby ses posadila a před okny neblikala!
Když to je, co si myslím, nepůjde to tak snadno! řekla Vendula a povzdechla ramena.
Záleží na tom, kolik jim necháme dveře zavřené, odpověděl Petr klidně.Ráno či večer si přijdou.
Každopádně v chodbě nebudou přespávat. A my dva nemáme kam jít. Takže sedni, vezmi sluchátka, telefon a pusť film.
Petře, mamka volá, řekla Vendula a ukázala na displej telefonu.
Takže za dveřmi stojí tvoje teta s jejím nepovedeným synkem, uzavřel Petr.
Odkud to víš? vykřikla Vendula.
Kdyby tam stál můj bratranec, a Petr zlehka změkl bratranec na bratranče, znělo to i trochu drsně,volala by moje mamka!
A nevidíš další možnosti? zeptala se Vendula.
Jestli to jsou sousedi, nemám s nimi chuť mluvit. Jestli to jsou naši přátelé, po několika zaklepáních by už odešli. Nejpravděpodobněji by nás slušní lidé předem zavolali a zeptali se, zda je můžeme přijmout, místo aby bouchali po půl hodině!
Jenom naši otravní příbuzní by takhle drzně obtěžovali náš zvonek!
Petře, je to moje teta, prosila Vendula.Mamka poslala zprávu. Ptá se, kde nás démoni nosí. Teta Natálka zůstane pár dní, má věci ve městě!
Napiš jí, že ve městě je spousta hotelů, usmál se Petr.
Petře! povídla Vendula rozhořčeně.Nemohu to napsat!
Vím, zamyslel se Petr.Napiš, že nás doma není, že žijeme v hotelu, protože v bytě se choulí šváby!
Jasně! Vendula poslala zprávu a odešla.
Říká, že bychom pro tetu měli rezervovat dva pokoje: pro ni a Karla, zakřičela Vendula.
Napiš, že peněz nemáme. A přidej, že jsme si pronajali dvě postele v hostelu, kde je patnáct cizinců, Petr se zasmál své vynalézavosti.
Maminka se ptá, kdy se vrátíme, podívala se Vendula na manžela.
Napiš, že za týden, odvětil Petr.
Klepání na dveře ustalo. Manželé si oddechnuli.
Petře, mamka napsala, že teta přijde za týden, řekla Vendula unaveně.
A my zase nebudeme doma, odpověděl Petr.
Petře, to nevyřeší problém! Nemůžeme běhat po nich pořád! napomenula Vendula.Co když přijde v pracovní den? Co když po práci čekají u dveří? Teta ani můj bratr ze strany otce nejsou na to připraveni!
No jo, povzdechl se Petr.A co když nás čert přiměje koupit třipokojový byt?
Petře, kupovali jsme pro naši budoucí velkou rodinu, řekla Vendula.
Dítě potřebujeme! řekl Petr vážně.Raději hned dvě!
A co já? odpověděla Vendula rozčileně.Však víš, že je potřeba se nechat vyšetřit! Prostě to nejde!
Uklidníme nervy a vše bude v pořádku, řekl Petr vážně.Naši nervy se střídavě otřásají, tvoje i moje! Vyhodíme je všechny tam, odkud přicházejí! Jinak z toho nic nevyjde!
Vendula neodporovala. Věděla, že Petr má pravdu.
Když se chystali oženit, prošli podrobným testem kompatibility i genetickým vyšetřením, včetně plodnosti.
Po svatbě se museli soustředit na splácení bytu, děti museli počkat. Dědictví nešlo spoléhat. Každý z nich bydlel s matkou v garsonce. Spočítat se mohli jen na sebe.
Pět let tvrdé práce a šetrného spoření jim nakonec umožnilo pořídit prostorný byt. Starý dům, ne novostavba, ale po rekonstrukci byl skoro jako nový, nábytek téměř z nuly. Štěstí, jaké jen tak neviděno!
Ještě předtím, než stihli oslavit nastěhování, na prahu se objevila teta Natálka s synem. A aby mladí hostitelé nevybuchli, doprovázela je tchýně.
Nebojte se, místo je dost, usmála se teta Natálka.Ráda bych si dala pokoj pro sebe i pro Karla!
V našem sále nespíme, řekl Petr.Je to pokoj na odpočinek!
Já tady nepracovat nepřijdu! zasmála se Natálka.Vendulo, řekni manželovi, že s mým synem bude nepříjemně, on chrápe! A vůbec, hosté už jsou, stůl ještě není prostřen!
No, nečekali jsme vás, zakřikla Vendula.
A lednice je prázdná, podpořil Petr.
To tak by mělo být, souhlasila Natálka.Petře, běž do obchodu, a Vendulo běž na kuchyň!
Co to, zamrzli jste? zakřičela tchýně.Tak přijímáte hosty!
A vy jste to nepozorovali vyhrkl Petr, ale Vendula ho odtáhla do jiné místnosti.
Když Petr konečně uvolnil rukavici Venduly od úst, zeptal se:
Vendulo, nestalo se tu nic, co bych měl vyhodit? Pošlu je až k tvé matce! Myslím tím i s tvou matkou! Když už jsou hosté, chovejte se jako hosté! A co je to? rozčiloval se Petr.
Petře, žena je prostá, z vesnice! To se u nich tak má! odvetila Vendula.
Já znám venkov, ale hrubost není vítaná! odpověděl Petr.
Milý, nehádejme se s maminkou a tetičkou! prosila Vendula.Později mi vyčerpají všechny nervy! A ty se jim vůbec nepřátelštím! Co chceš?
Mně je jedno, kým pro ně budu! Když se ke mně tak chovají, nebudu je vůbec vnímat! A nebudu je nikdy vidět! Ať spadnou, nebudu brečet!
Petře, milý! Prosím, ušetři mě! Když teta Natálku vyženeme, mamka mě proklame! A já nemám nikoho kromě ní! řekla Vendula.
To ho nakonec přimělo. Petr sevřel zuby a šel do obchodu.
Teta Natálka zůstala tři dny, jak plánovala, dva týdny. Petr se dočkal valeriánky až do večera druhého dne.
Odjezd tety Natálky a jejího syna oslavil mladý pár radostně, s koštěm i mopem. Tři dny čistili byt.
Pak se situace opakovala, jen z druhé strany.
Bratře, přijdu jen na chvilku, objal Drahomír bratra tak, že se ozvalo praskání kostí.Všechno je třeba vyřešit, pak se vrátíme!
A ty to nedokážeš sám? zeptal se Petr.
Co tím? Mám rodinu! Jak bych je nechal v osadě a sám do města šel? Přemýšlej! zasmálo se Drahomír.A jestli najdu dobrodružství? Manželka mě bude kontrolovat!
Tak proč jsi přivedl děti? ptal se Petr.
A s kým je nechám? Drahomír bouchl bratra po zádech.Mohou se bavit! Jdeme jako v mládí, rozkryjeme to městečko!
Drahomíre! křičela Světlana.Ukážu ti, že to bude takové, že pak už nebude co třást!
Za hodinu a půl po příchodu bratra Petra s rodinou, Vendula zakřičela bolestí hlavy.
Děti běhaly po bytě a křičely. Světlana uměla jen křičet, jinak se nedokázala domluvit.
Drahomír se hrnal někam, aby rozdmýchal noc, a Světlana jen křičela víc.
Petře, jsi prý jediný syn v mamince, šťouchla se Vendula do polštáře.To je bratranec po matčině linii, zamručel Petr.Můžu ho nějak požádat, aby odešel?
Víš, rád bych, povídal Petr a položil ruku na srdce,ale máme stejný problém jako s tvojí tetou. Mamka mi pak vytáhne mozek lžící a donutí mě ho sníst!
Než stačili odejít z jednoho návštěvy, na prahu se objevili noví hosté. Teta Natálka se synem stále mírně zdržovala ve městě.
Bratranec Drahomír s rodinou občas přijížděl, aby vyřešil svoje věci. Matky nezapomínaly na děti. Tchýně brala mozek ze zvaru, svokra ze snachy.
Stálé napětí zničilo duševní i fyzické zdraví mladého páru. O dětech v té nekonečné karuseli hostů se jen těžko mluvilo. Zdraví slabělo, a tak i otázka:
Přesuneme byt? navrhla Vendula.
Na měkké pokoje? usmál se Petr.Brzy nám je přidají!
Ne, lehce se usmála Vendula.Vyměňme náš byt za stejný! Jsou lidé, co chtějí bydlet v jiném kraji! Přestěhujeme se a nikomu neřekneme, kde jsme!
To je jen odkládání, zamumlal Petr.Můj bratranec i tvoje teta najdou nové nájemníky, kteří přiznají, kde byl byt. Najdou nás! A pak nás obviní za ty fígle!
Možná nám stačí času udělat dítě? zeptala se Vendula s nadějí.
Musíme nejen udělat, ale i vychovat. To bude alespoň nějaký důvod, zavrčel Petr.
Alespoň z bytu odejdi, smutně řekla Vendula.Požádáme přátele? Schováme se!
Máš na mysli Vláďa s Katkou? ptal se Petr.
Jo, přikývala Vendula.Mají pokoj!
Tam bydlí Tereza, usmál se Petr.Nezapomněla?
Raději budu s německým ovčákem než s našimi příbuznými! zklamaně sklonila Vendula hlavu.
Stůj! zakřičel Petr a chytil telefon.Vláďo, půjč mi psa!
Hej, kamaráde! Vždycky jsem ti dlužníkem! My s Katkou chceme na chatu, ale dceru nechceme nechat samotnou! Nemá ráda cizí, ale zná a respektuje vás! Přinesu krmivo! Pelíšek, hračky, mísy! Zaplatím! křičel Vláďa do sluchátka.Přivezu!
Skvěle! řekl Petr.
Vrátil se k Vendule, zářivý jako ranní slunce:
Zavolej mamce, ať teta přijede zítra! A já bratru zavolám, ať přijde během týdne!
Jsi si jistý? ptala se Vendula.
Rádi je přijmeme! řekl Petr s upřímností.Kdo by jim mohl říct, že se nám v bytě nelíbí?
Bratranec Drahomír a jeho rodina stačili na jedno hawou, aby raději zůstali v pohodlném hotelu.
Teta Natálka se rozhodla bránit své právo zůstat u nás.
Uspalte toho zvířete někde! výtiskla, schovávajíc se za úzký zádný prostor svého syna.
Teto Natálko, žertujete? usmál se Petr.Čtyřicet pět kilogramů čisté svalové hmoty! To není čivava, to je německý ovčák! On rozdrtí každé dveře!
Proč se na mě dívá? zadrnula teta Natálka.
Nezvyklá na cizí, povzdechla se Vendula.
ZbavteNakonec se všichni rozloučili, usadili se pohodlně a žili dál ve svém malém, ale veselém domově.