Nikdo je přece nevyhazoval, odpovídali jsme oběma, odešli sami, asi se jim nechtělo zůstat! Ať přijet klidně znovu! Budeme rádi.
Seď! Jako bychom nebyli doma! pronesl jsem klidně.
Ale zvoní! rozpačitě se zvedla z gauče Věrka.
Nech je, odpověděl jsem.
Co když je to někdo důležitý? Nebo kvůli práci? ptala se Věrka.
Sobota, dvanáct hodin, řekl jsem. Nikomu jsme neslibovali návštěvu, já nikoho nečekám. Závěr?
Jen se podívám kukátkem! zašeptala Věrka.
Seď! byl jsem neústupný. Nebudeme doma! Kdo je za dveřmi, může odejít zpátky!
Ty víš, kdo tam je? ptala se Věrka.
Domýšlím se, proto říkám, ať se nevynořuješ u okna!
Jestli je to opravdu to, co si myslím, neodejdou jen tak! pokrčila rameny Věrka.
To podle mě závisí na tom, jak dlouho jim neotevřeme. Dřív nebo později to vzdají.
Nocovat na chodbě nebudou. Nám nikam nemusíme. Tak si sedni, nasaď sluchátka, pusť film.
Honzo, volá mi máma, řekla Věrka, ukazujíc displej.
Takže za dveřmi stojí tvoje teta s tím jejím neschopným klukem, shrnul jsem.
Jak to víš? divila se Věrka.
Kdyby tam byl můj bratranec, volala by mi moje máma!
A jiní to být nemůžou? ptala se Věrka.
Se sousedy se bavit nechci. Kdyby to byli kamarádi, už by odešli. Normální lidé se předem zeptají, jestli můžou na návštěvu! Nezvoní půl hodiny v kuse!
Jenom naši otravní příbuzní klidně trápí zvonek bez zábran.
Honzo, je to teta Mirka, zasténala Věrka. Máma mi píše zprávu.
Ptá se, kde jsme. Teta Mirka potřebuje přespat, má něco na magistrátu!
Odpověz jí, že je v Praze dost hotelů, usmál jsem se.
Honzo! To nemůžu napsat! vyčítavě řekla Věrka.
Tak jí napiš, že doma nejsme, že bydlíme v hotelu, páč jsme vyháněli ze bytu šváby!
To je ono! napsala zprávu.
Honzo, chce dva pokoje: pro sebe a pro Petra, zadrhla se Věrka.
Napiš, že nemáme peníze. A že jsme v hostelu, kde je s námi v pokoji patnáct cizinců, pochválil jsem se za nápad.
Máma se ptá, kdy se vrátíme, podívala se na mě Věrka.
Napiš, že za týden!
Zvonek utichl. S Věrkou jsme si oddychli.
Honzo, máma píše, že teta přijde za týden, řekla unaveně Věrka.
Ani pak nebudeme doma, pronesl jsem.
Honzo, ale tohle není řešení! Nemůžeme se schovávat pořád! Co když přijedou v pracovní den, nebo nás chytnou po práci? Moje teta, tvůj bratranec, oni jsou schopní všeho!
Jo, utrápil jsem se. Kdo mě donutil koupit třípokojový byt?
Pro naši budoucí rodinu! připomenula Věrka.
Potřebujeme dítě aspoň dva hned! prohlásil jsem vážně.
Nejsem proti! rozčílila se Věrka. Sama víš, že je potřeba vyšetření. Zatím to nejde!
Stačí se uklidnit, všechno se povede, dodal jsem. Střídavě nám ničí nervy. Ti tvoji, ti moji! Nejradši bych je všechny poslal pryč! Kvůli nim se nám to nedaří!
Věrka se nehádala. Ona věděla, že mám pravdu.
Když jsme se brali, dali jsme drahé vyšetření, včetně genetických chorob i plodnosti.
Tenkrát bylo všechno skvělé. Po svatbě jsme museli odsunout dítě, abychom našetřili na vlastní bydlení.
Spoléhat na dědictví nemělo smysl. Oba jsme do svatby žili u matek v malých bytech. Museli jsme na všechno sami.
Pět let tvrdé práce a šetření nám umožnily koupit větší byt.
Stáří nebylo nové, museli jsme ho opravit a zařídit. Ale byli jsme šťastní!
Nestihli jsme ani pořádně oslavit nový domov, když se na dveřích objevila Věřčina teta Mirka s Petrem.
Aby si, nedejbože, nezačali mladí vyskakovat, přišla i tchyně.
Vám je tu hej! Místa máte dost! My s Věrkou jsme vždycky živořily v jedné místnosti!
Skvělé, schválila teta Mirka. Mně pokoj a Petrovi druhý!
V obýváku se nespí, upozornil jsem. Tam se odpočívá!
Já tu pracovat nehodlám! rozesmála se Mirka. Věrko, vysvětli mu, že s Petrem je to nepohodlné, on chrápe! Hosté v domě a vy ani stůl nepřichystali!
Nečekali jsme vás… zahanbeně se ozvala Věrka.
Lednička je prázdná taky, podpořil jsem ji.
No tak dobře, rozesmála se teta. Honzo, utíkej do Tesca, Věrko hned do kuchyně!
Co tu stojíte? houkla tchyně. Takhle se přece hostí příbuzní!
Nejsou drzí? vybuchl jsem, ale Věrka mě rychle odvedla do ložnice.
Když jsem se jí zbavil z ruky na ústech, zeptal jsem se:
Věrko, nezaměnil tady někdo něco? Hned bych je vyhodil k tvé mamce! A klidně i s ní!
Přijeli na návštěvu, a chovají se jak doma! Jak to?!
Honzo, ona je prostá vesnická žena… tak to mají!
Znám venkovské, ale nevychovanost se nenosí nikde! Tohle je drsné!
Prosím tě, nechceš se hádat s mojí mámou a tetou! Jinak mi zaneřádí nervy! A ty budeš jejich nepřítelem! To potřebuješ?
Je mi jedno, co si myslí! Když se ke mně tak chovají, klidně je přestanu vídat! Ať si zmizí, nebudu brečet!
Honzo, buď ke mně shovívavý! Jestli teď vyhodíme Mirku, máma mě prokleje! A nemám nikoho jiného! Ani sestru…
Tohle zabralo. Skousl jsem to a šel na nákup.
Teta Mirka se zdržela místo tří dnů dva týdny. Mě zachránila až večerní dávka meduňky.
Když teta Mirka s Petrem konečně odjeli, oslavili jsme to s Věrkou úklidem. Tři dny jsme čistili byt.
Pak se zopakovala situace, ale z mé strany.
Brácho, jsem tu jen na chvíli, Láďa mi málem zlomil žebra objímáním. Něco vyřídím a hned zpátky!
Sám to nezvládneš? ptal jsem se.
Prosím tě, mám přece rodinu! Jak ji nechám na vesnici samotné? Použij hlavu! Kdyby se něco spustilo, žena mě zkontroluje!
Proto jsi vzal i děti? ptal jsem se.
S kým je nechám? plácl mě po zádech. Zabaví se! Jdeme jako za mlada, rozejdeme tohle město!
Láďo! zaječela jeho žena Martina. Jestli se rozjedete, už nebude koho skládat zpátky!
Za hodinu a půl od jejich příjezdu Věrka padla s migrénou.
Děti běhaly bytem a křičely. Martina mluvila jen ostrým hlasem.
Láďa chtěl pařit venku, což Martinu vytáčelo k nepříčetnosti.
Honzo, jsi jediný syn, ne? z posledních sil zašeptala Věrka.
Je to bratranec z matčiny strany, zavrčel jsem. Říkávám mu bratranec.
Je mi jedno, jak ho nazýváš, nemohl by odejít?
Nejradši ano, řekl jsem s rukou na srdci, ale je to stejné jako s tvojí tetou. Máma mi pak rozebere mozek po lžičkách!
Než jsme odešli od jednoho návštěvníka, už stáli ve dveřích další. Mirka s Petrem si pořád nacházeli nějaké vyřizování v metropoli.
Bratranec Láďa s rodinou přijížděli kvůli zařizování. A matky nezapomínaly na děti. Tchyně pilovala mě, máma Věrku.
Stálé nervy ničily duši i psychiku mladé rodiny.
Dítě do téhle kolotoče nešlo ani plánovat. Sotva jsme udrželi zdraví, natož aby to šlo normálně.
Vyměníme byt? navrhla Věrka.
Za polstrovaný pokoj? zažertoval jsem. Brzy nám ho samy přidělí!
Ne, trochu se usmála Věrka. Vyměníme náš byt za stejný v jiné čtvrti! Třeba to nikdy nezjistí!
Odložené trápení, uchechtl jsem. Láďa nebo Mirka namluví novým obyvatelům, že jsme tu bydleli. Stejně nás vypátrají!
Možná získáme čas na dítě? doufala Věrka.
Musíme ho nejen udělat, ale i porodit. Aspoň by byl důvod, kroutil jsem hlavou.
Pomalu bych radši někam zmizela, rezignovala Věrka. Požádáme kamarády? Ukryjeme se!
Myslíš Pavla a Kateřinu? ptal jsem se.
Ano, kývla. Mají pokoj.
Tam ale bydlí Tera, usmál jsem se. Zapomněla jsi?
S radostí radši budu s tou ovčandou než s příbuznými! svěsila hlavu Věrka.
Počkej! vykřikl jsem, a vzal telefon.
Pavle, půjč nám psa!
Honzo, jsi můj spasitel! My s Kačkou jedeme do Karlových Varů, holku nemá kdo hlídat! Cizí nemá ráda, ale vás ano! křičel Pavel do telefonu. Dovezu granule, pelech, hračky, misky! Dám vám i na ruku!
Dovez! radoval jsem se.
Vrátil jsem se k Věrce, zářil jsem jak slunce:
Zavoláš mamce, ať teta přijde zítra! Já bráchovi, ať přijede v týdnu!
Jsi si jistý? zeptala se Věrka.
Rádi je uvítáme! pronesl jsem s úsměvem. Kdo jim může za to, že jim náš mazlíček nesedí?
Bratranec Láďa se po jednom haf-haf hned rozhodl pro hotel.
Teta Mirka bojovala o místo v pokoji:
Zavřete tu bestii! volala schovaná za Petra.
Tetičko Mirko, vtipíš? usmál jsem se. Čtyřicet pět kilo svalů! To není pudlík, je to německý ovčák! Vykopne dveře!
Proč se na mě šklebí? hlas tety se třásl.
Cizí nemá ráda, pokrčila rameny Věrka.
Zbavte se jí! Nemůžu tu s ní bydlet!
Jak to myslíte zbavte se? rozlítil jsem se. Tenhle sladký pes je teď náš! Nám se děti nedaří, tak musíme někoho milovat. A Terinku máme moc rádi!
A nikdy ji nedáme! dodala Věrka.
Pak nám obě mamky volaly, proč jsme příbuzné nehostili.
Nikdo je nevyháněl, odpovídali jsme oběma, sami nechtěli zůstat! Ať přijedou, budeme rádi!
A pes?
Mami, my přece nikomu neodmítáme!
Ale ani mamky se už nehrnuly na návštěvu.
Za měsíc se Terinka vrátila ke svým pánům, připravená kdykoliv znovu přijít.
Nebylo už třeba. Věrka byla těhotná… dokonce dvojčata.
Dnes vím jistě: hranice domu je svatá, ale srdce musí mít hranice ještě pevnější. Štěstí není v bytě, ani v místnostech, ale v klidu duše a v lásce, která má svůj prostor.