Vůbec ničeho nelituju
A až se vrátím, tak ať je v bytě uklizeno! Věra Novotná vyběhla na chodbu a tak práskla dveřmi, že zasklené dveře na patře se zatřásly.
Alžběta, která zrovna scházela po schodech, se při tom zvuku taky leknula. Pak zůstala stát v naději, že si jí sousedka nevšimne. Marně doufala samozřejmě, že si jí Věra všimla.
Jé, Alžbětko Dobré ráno!
Věra postavila na podlahu krabici od rýžovaru, rychle si zapínala kabát a bylo na ní vidět, že spěchá.
Dobrý den, paní Novotná, usmála se Alžběta trochu zdrženlivě. Zase děti vyvedly nějakou lumpárnu?
Ani nemluv! Už mi opravdu dochází trpělivost spustila sousedka a zápasila s posledním knoflíkem.
V tu chvíli se krabice začala vrtět.
Alžběta málem vyskočila ze schodů i přesto, že byla v bezpečné vzdálenosti.
Popravdě, nikdy nebyla ustrašená, ale že by v krabici zrovna něco živého… To jí nenapadlo.
Co v tom proboha je?
Hned jí napadlo, že by tam mohla být živá rýžovarka, které se chystají zbavit, protože třeba házela syrovou mrkev po celé kuchyni.
Jen se podívej, řekla paní Novotná a zvedla krabici, aby ukázala její obsah.
Alžběta přišla blíž a nakoukla dovnitř.
Žádná rýžovarka, samozřejmě, spíš pořádné překvapení.
Zespoda na ni vykoukly dvě vystrašené modré oči. Patřily malému koťátku.
Jé, ten je rozkošný! vydechla Alžběta.
Na to bych si nezvykala, holka, zabručela Věra, zavírajíc víko.
A odkud jste ho vzala? zajímala se Alžběta.
Děcka ho přitáhly domů… Lituju, že jsem to dovolila. Tolik starostí! Taky jsem nalítla na jeho modrý kukadla a roztomilou tlamičku ale člověk rychle zjistí, jaký má povahu. Venku to vypadalo na andílka, ale doma je jak můj bývalý manžel.
On se trochu zklidní, až povyroste, paní Novotná. Nechystáte se s ním k veterináři? Očkování a tak? poptávala se Alžběta.
Ale kde! K jakýmu veterináři, Bětuško? Já už ho mám plný zuby. Rozhodla jsem, že ho vezmu na chatu… tam ať si žije!
Alžběta se na ni podívala s lehkým zděšením a doufala, že Věra aspoň malinko žertuje.
Z jejích přísně sevřených rtů a pohledu však pochopila, že ani trochu. Navíc bylo 15. listopadu, rozhodně ne apríla.
Koťátko na chatu? Takhle na podzim?
A kdy jindy, prosimtě?! I kdyby byla zima, už je mi to jedno. To není kočka, to je omyl přírody!
Věra byla v takovém rozrušení, že musela na chvíli zalapat po dechu.
Když se trochu uklidnila, pokračovala:
Viděla bys, co ten malej všechno dovede! Tohle množství nervů jsem neměla ani když jsem byla sama na dvě děti! Takže rozhodnuto: pojede na chatu!
Počkejte, ale…
Můžu ho samozřejmě nechat i tady před domem. Tam ho naše děti stejně našly, akorát se bojím, že ho zase přitáhnou zpátky a schovají do skříně. A to už opravdu nechci.
Sousedka mrkla na mobil, zakroutila hlavou a povídá:
Úplně si mě zabrzdila, Bětuško. Musím běžet, jinak mi ujede autobus!
Objala si krabici, prudce se otočila a zamířila po schodech dolů. Pevně svírala zábradlí.
Alžběta za ní jen zírala. Vůbec nemohla pochopit, jak může někdo tak malinké koťátko odvést na chatu a nechat samotné to tam přece ani den nepřežije.
Počkejte, paní Novotná! vykřikla.
No co zas? Říkám ti, že spěchám!
Nedávejte ho na chatu. Já se ho pokusím někomu dát. Prosím, dejte ho raději mně.
Věra se zastavila a…
…pomalu se otočila.
Někomu? Náhodou já mám dobré ruce! Těmahle rukama jsem vychovala dvě děti! obořila se.
Já vím, neříkám opak. Jenom chci, aby měl šanci. Na chatě chcípne.
Když to nezvládne, tak nemá smysl… Neměl se vůbec narodit.
To přece nemůžete říct.
To já přece ne! Ten kocour je prostě nezvyklej na domácnost.
Je ještě miminko! Naučí se! Vy byste svoje děti na chatu taky neposlala, i když na ně pořád křičíte.
Moje děti jsou moje děti a tohle je kočka. Ale když chceš, tak si ho vem!
Položila krabici na zem.
Aspoň ušetřím za cestu na chatu a uvidím, jak dlouho tě to bude bavit!
A s tím zabouchla dveře svého bytu se stejným efektem jako před chvílí, jen bylo slyšet, jak v bytě řve na děti:
To snad není možný! Proč už nezačaly uklízet? A sem s těma telefonama!
To už Alžběta neslyšela. Opatrně si krabici vzala, koukla dovnitř, jestli koťátko neodskákalo pryč, a vydala se domů.
No, tak se stala nečekaně šťastnou majitelkou krabice od rýžovaru a…
malinkého koťátka, co v ní bydlelo.
Popravdě, vůbec ji nenapadlo, že se stane takhle z minuty na minutu popelemnou spolubydlící. Dneska chtěla jen skočit do Alberta pro kafe zrovna došlo! Vůbec neplánovala nic dalšího.
A ke zvířatům? No, byla spíš lhostejná, žádná kočkomilka. Ale jestli bylo pro malýho lepší nechat ho zbídačit na chatě? To zas ne!
Rovnost není lhostejnost, není to lhostejnost bez citu. Tak přece se dá najít někdo, kdo kotě chce a bude mu dobře.
A takový kocour, co má oči jako z reklamy na lentilky? To přece určitě vezmou. O to se bát nemusí.
Stačí pár parádních fotek, hodit to na internet a hned bude stát fronta zájemců za dveřmi.
*****
Alžběta to nechtěla zdržovat, sotva po příchodu domů kotě nafotila a dala inzeráty do všemožných diskuzí a skupin typu Darujeme zvířátko, Kočky hledají domov Praha a okolí.
S čistou hlavou pak šla koupit konečně to obligátní kafe a když už byla v tom, taky granule a konzervu pro malýho. Musí přeci i papat něco pořádnýho, než si pro něj někdo přijde.
S krmením musela pořídit i plastový záchodek a stelivo. No, neplánované výdaje, ale s tím se musí počítat.
To pak dám do výbavy tomu, kdo si ho vezme, říkala si a usmívala se: opravdu má dobrý pocit, že dělá něco pro dobrou věc.
Podle paní Novotné se tomuhle koťátku říkalo Buřtík. Ale nezdálo se, že by na to slyšel, takže Alžběta začala vymýšlet jméno nové.
Nakonec, asi po 132 návrhu, řekla:
Budeš František. Líbí se ti to, Františku? zeptala se malého chlupáče.
Mňau! odpověděl a sraženýma ušima zamířil hned k pantoflím, co byly taky plyšové, a začal je nemilosrdně cupovat, protože přece jen on je tady ten nejměkčí a nejhebčí.
Alžběta se uchichtla a šla ještě trochu pracovat.
Už pár let dělala fotografku na volné noze, různé zakázky, focení svateb, rodin, portrétů ji opravdu těšilo. A k tomu to nebylo úplně špatně placené.
Právě potřebovala rychle dodělat fotky z posledního focení. Zapnula počítač, otevřela Photoshop a s vážnou tváří začala upravovat první snímek.
Jenže pracovat v klidu se tak úplně nepodařilo.
František, když skoncoval s pantoflemi, začal běhat po bytě jako turbo, totálně narážet do rohů.
Randál nešlo ignorovat.
Ale no tak, kokosku! otočila se Alžběta na židli a pohrozila mu prstem.
Koťátko se zastavilo, upřeně na ni hledělo: tak si řekni, co potřebuješ, já chci běhat!
Vím, že se ti tu zatím nudí, hraj si… Ale nezapomínej, že jsi tu jen na chvíli…
Mňau!
Nebudeme o tom diskutovat! Jsi u mne v návštěvě, tak doufám, že mě necháš pracovat.
No, to říkat neměla.
František na chvilku vypadal dotčeně, udělal na ni takový psí pohled, až jí bylo hrozně líto. Málem by se propadla hanbou.
Jak může člověk hubovat takového drobka?
Tak si běhej, ale v tichosti, brouku, sklouzla do smířlivého tónu.
A nebyl slyšet aní náznak výčitek nad vyslovenou větou.
Koťátko nadšeně zamňoukalo a zase letělo bytem, sem tam do židle, tady do skříně, tady do křesla.
Vidím cíl, nevidím překážky! Jo, to je přesně František, pomyslela si Alžběta a pustila si na počítači hudbu, jen aby to neslyšela. A začala dál s fotkami.
Za chvíli se František v šíleným sprintu dostal až pod stůl, a než se kdo nadál, vytáhl tlapkou zástrčku ze zásuvky. Počítač zhasl, editor zhasl a Franta byl pryč, rychleji než stihla říct to snad není možný.
To snad není pravda Fakt? Fakt! stihla jen říct Alžběta a zírala na temně černý monitor.
Půl hodiny pak po bytě lítala nejen kočka, ale i ona, marně se snažíc Františka chytit.
To se nepovedlo.
Zato se jí dvakrát povedlo narazit palcem do nohy o židli a dvakrát kolenem do stolku.
Když konečně nahodila počítač, přes nervózně cukající oko začala pročítat všechny posty, kde byly Františkovy fotky.
Lajků tuna, byla ráda. Jenže když četla komentáře, spadla trochu na zem.
Všichni jen: No wow! Ten je, ten je! nebo Mít takový zázrak doma!
Ale že by někdo napsal, volal? Ne.
Ani jednou nezazvonil telefon, o frontě za dveřmi nemluvě. Třetí prohlídka taky nic nového.
Tak pod každý příspěvek ještě napsala, že kotě klidně doveze. Ať na druhý konec Prahy, nebo i do Brna, Ostravy, třeba i do Bratislavy nebo do Rakovníka.
Možná lidem vadí cesta, teď už se někdo třeba ozve, doufala.
Mezitím František vyčerpaný z běhání, s pátým pokusem vyšplhal na pohovku a nasadil výraz Měj mě rád, takovýho, jaký jsem a vystavil břicho. Alžběta si přisedla a hladila ho, dokud neusnul. Nakonec si i ona trochu schrupla vedle něj.
Ten den už práci nedotáhla do konce.
*****
Za týden začala Alžběta chápat, že dát kotě do dobrých rukou nebude vůbec snadné, jak si myslela. Lidé fotky lajkovali, komentovali ale tím to končilo. Nikdo jí nepsal, nikdo nevolal.
A po dalších třech dnech ji napadlo:
A co když si ho nikdo nevezme? Bude žít se mnou?
No to mi ještě chybělo! zamumlala si nahlas a hned se pokárala.
František zrovna spal s tlapkami kolem myši na stole a už přes tři čtvrtě hodiny nemohla pracovat ale když slyšel její povzdech, pootevřel oko a uraženě mňouknul, že má mít slitování, když má teď odpolední klid.
Alžběta hluboce vydechla, vzala mobil a znovu projížděla ty nekonečné komentáře.
Pořád totéž ach, to je kluk! ale nikdo ho domů nechtěl.
Vzpomněla si, jak nedávno byla poprvé u psycholožky, aby zjistila, co jí v životě chybí k plnému štěstí. Milovaná práce jí šla, peněz dost (díky našim, měla své), žila si dobře. Ale pocit prázdna jí pořád nedal pokoj.
A nebylo to vztahy, sama si osobní život na čas pozastavila.
Tak co?
Vyzvala ji tehdy psycholožka, aby si promluvila sama se sebou. To měla najít tu příčinu někde hluboko, na dně jako v Macoše. Ale výsledek? Sklenice vody a paralen.
Prostě nepochopila nic. A pak to řešila s holkama.
Hele, ty už máš snad všeho dost, viď? ušklíbla se Táňa, vždycky trochu závistivka, když šlo o úspěchy Alžběty.
Ale Táňo, já makám jako ty, někdy i víc! Co bych měla mít všeho dost?
Možná TI právě tohle chybí! nadhodila rozverná Monika, dumlajíc větrník.
Co koho?
Ne koho, ale co! Tuku na štěstí. Seš taková tyčka, málo jsi v dětství jedla bábovek.
Ani tohle nevneslo jasno a Alžběta se rozhodla na hloupé myšlenky nemyslet. Ale dnes jí to zase napadlo.
No to mi ještě chybělo! zopakovala si šeptem. A třeba fakt Třeba mi František chyběl ke štěstí? Uvidíme.
*****
Od chvíle, kdy František bydlel s Alžbětou, uteklo už měsíc. Vážně, ten měsíc proletěl jak splašený vlak.
Nikdo si malého nevzal. Vskutku se divila tolik lajků pod jeho fotkami, přesně 1228, a nikdo si pro něj nepřišel.
Ale teď, po těch třiceti dnech, možná chápala proč.
Za tu dobu se stalo tolik, že by to vydalo na půlku Babičky. Ale ve zkratce: František byl fakt chytrý kocour.
Rozuměl každému slovu, hlavně když Alžběta po desáté opakovala, ať konečně přestane cupovat gauč.
Zkoušel si i nové profese. Nejprve interiérový design díky Františkovi už Alžběta koupila čtvrté závěsy, než pochopila, že je zbytečné je pořizovat.
Pak si zkusil kariéru kuchaře: ochutnával, co bylo na stole, a hned to zase vyplivl. Kyselé okurky mu nesedly, naložené houby ani vařené brambory taky ne.
No co, krmení z pytlíčku je nejjistější.
Nakonec uznal, že stačí rozdávat radost a štěstí Alžbětě.
Trochu rozdílné představy o štěstí měli. Alžběta by uvítala hlavně více spánku a možnost v klidu dodělat fotky. S kocourem v bytě? To bylo sci-fi.
Oči z fotoaparátu na gauči nebo prosící Dáš si se mnou fotbálek? byly na denním pořádku.
Zato se zbavila myšlenek na to, co jí v životě chybí. Všechno se srovnalo samo.
A naučila se dělat rychlobrigády při úklidu, protože když kotě spí, máš dvacet minut na to, dát byt do kupy.
Každý jeho pokrok třeba to, že začal chodit sám do záchodku brala skoro jako malý zázrak. Dřív ho musela v noci nosit, a to není úplně sranda ve tři třicet ráno. Dojetí ji občas rozplakalo, když mohla aspoň dvě hodiny navíc spát.
František si našel nové záliby nejčastěji brát si v noci na hraní noční lampičku, tak ji musela schovat až na skříň. Závěsy jsou taky uklizené. Byt je teď světlejší.
Všechno je asi jako u každého, časem si zvykneš.
A pak si Alžběta uvědomila jednu věc není to František, kdo bydlí u ní, ale ve skutečnosti ona chodí na návštěvu k němu. Celej den v práci, František šéfuje doma. Potká ji u dveří večer i ráno, jako by byl pravý pán domu.
A konečně jí došlo, že už vůbec nemusí hledat dobré ruce má je přece právě teď. Ona je ta nejlepší pečovatelka, kterou František mohl dostat.
Klidně vstane v noci, aby s ním hrála na schovávanou, nebo ho drbe, když se rozvalí přes půl postele.
Ano, je rozhodnutá, i když občas padne na nos. Ale ničeho nelituje. Protože ho prostě miluje a nešlo by jinak.
A František ji taky miluje.
Už ji neruší brzy ráno naopak si lehne vedle ní a čeká, až sama vstane.
Mlčky vyčkej, paní… Jen pohledem někdy naznačí: Jak dlouho chceš ještě spát? Já už bych tě měl rád dávno vzhůru…Ale pro dnešek ti to odpustím.
A tak leželi oba tiše, pokojem se rozlévalo nenápadné zimní světlo a František tiše přístával. Alžběta v jeho tlumeném vrnění objevila ten zvláštní klid, který dosud jinde nikdy nenašla.
Po bytě se nešířila ani tíha osamění, ani napětí vůle: jen kocour, jeho teplá srst a dva spletené životy v tichém porozumění.
Nějak najednou věděla, že domov nejsou čtyři stěny, ani fotografie, ani záplava lajků ale obyčejný okamžik, kdy ti někdo předá kus svého štěstí a ty zjistíš, že je to právě pro tebe.
Z venku sem tam znatelně zabouřily dveře v novotných bytech a spustil se smích nějakého dítěte na chodbě. Nic z toho už nemohlo tenhle večer pokazit.
Na stole vedle srolovaného inzerátu a prázdné misky ležela fotografie: František s hlavou nakloněnou na stranu, oko upřené do objektivu a tlapka v polovině šibalského pohybu.
Alžběta se usmála. Konečně měla odpověď.
A už si nebyla jistá, kdo vlastně zachránil koho.