O Veruně a její tchyni
– Nechci se hádat s mámou, pochop mě – mumlal Igor.
– Tak to vyřídím s ní sama. Je mi jedno, co bude dál – odpověděla Lenka.
Situace už jí neskutečně dráždila a nechtěla dál snášet to, co se děje.
Celý problém byl v tom, že Igor byl až příliš klidný člověk a jeho matka toho otevřeně využívala. Na rozdíl od něj byla Božena Váchová dost průbojná osoba.
Člověk jí radši nesvěří prst, jinak o něj přijde. Tak se o ní říkalo.
Ach, kdyby to Lenka věděla dříve, všechno by bylo jednodušší.
Někdy před časem
– Kolik platíte za pronajímaný byt?
– 15 tisíc korun měsíčně – řekl Igor.
– To je šílené! Takové peníze! Na vlastní bydlení nikdy nenašetříte – konstatovala Božena Váchová.
– Jak to máme řešit? Nechci bydlet na koleji plné švábů a opilců – ohradila se Lenka.
– Samozřejmě že ne. Mám lepší nápad.
Božena navrhla, aby se přestěhovali do jejího rodinného domu. Místa měla na rozdávání. Celé čtyři pokoje k dispozici.
– To se mi líbí. Skvělý nápad – radovala se Lenka.
Igor ale zjevně nebyl z mámina návrhu nadšený a jen zdvořile řekl, že nad tím popřemýšlí.
Jakmile se pár vrátil do pronajatého bytu, Lenka okamžitě začala konverzaci.
– Jak to chceš promýšlet? Co je tu k úvaze? Igore, měli bychom na to přistoupit. Mám už dost vyhazování patnácti tisíc měsíčně. Kdy takhle našetříme na bydlení?
Igor jen zakroutil hlavou.
– Leni, ty mou matku neznáš! Navenek vypadá jednoduše a dobrosrdečně.
– Ale prosím tě, to jsou jen dětské výčitky. Přeháníš.
Kolem deseti let
– Mami, vrať mi peníze, jsou moje – začal plakat malý Igor.
– Tady nic tvého není – řekla přísně Božena Váchová, navlhčila prsty a přepočítávala peníze.
– Dali mi to k narozeninám.
– Všechno, co je v domě, patří mně. Zapamatuj si to napořád.
To si Igor dobře zapamatoval a s maminkou už nechtěl žít. Lenka však dál naléhala, až Igor svolil.
Kupodivu první čas s Boženou Váchovou probíhalo klidně. Matka skoro nezasahovala do jejich života.
Postupně ale začala mít stále více požadavků. Hlavně po měsíci, kdy zjistila, že se pár dobře zabydlel.
Božena Váchová požadovala, aby platili nejen za jídlo, ale i část za bydlení.
– Omlouvám se, moje drahé děti, ale platba za vodu a elektřinu zůstává. Důchod mi na to nevyjde.
– Igore, tvoje matka má pravdu. Souhlasím s ní – přikývla Lenka a cpala se smaženými bramborami.
Manželka si zvykla. Nevařila ráda a teď vařila tchyně. Tento “restaurace” ale vyšel mnohem dráž.
Božena Váchová neměla problém vzít si za to peníze. A s každým měsícem rostla částka.
– Leni, nepřipadá ti, že utrácíme víc než za pronajatý byt?
– Proč si to myslíš? – divila se manželka.
– Spočítej. Platba za energie, za jídlo, za vaření, jiné výdaje. To je více než 15 tisíc.
– Možná…
– Říkám ti, od doby, co jsme sem šli, odkládáme méně.
Rozhodli se vrátit k pronájmu. Božena Váchová ale měla co říct.
– Zůstaňte, žijte tu jak dlouho chcete. Mimochodem, potřebuji pomoc s opravou. Ze svého důchodu si nemohu najímat dělníky.
Chtě nechtě, museli mladí lidé pomoci. A bydleli tu už dost dlouho.
Nakonec Božena Váchová letmo naznačila, že na opravy jí peníze nestačí.
– Viděli jste ty ceny! Jak jen za půl roku vzrostly!
– Ano, chápeme to. Pomůžeme, že Igore?
– Jo.
Viděla jeho výraz.
– Igorečku, něco se ti nelíbí?
– Vše v pořádku, mami.
– Dobře, snažím se, abychom tu všichni žili pohodlně.
Nakonec udělali opravu.
Ale ne v jednom pokoji, nýbrž ve všech čtyřech. Božena Váchová trvala na tom, aby to udělali hned. Místo toho, aby ceny stoupaly ještě více.
Potom řekla, že potřebuje novou pračku, a myčka by nebyla na škodu. Ruce nejsou z železa.
Samozřejmě jí všechno koupili.
Ale vedlejší výsledek – nákup bytu se stále oddaloval.
Uplynuly dva roky.
Igor a Lenka si uvědomovali, že požadavky Boženy Váchové rostou.
Být sami by už našetřili na byt. V nejhorším případě by si vzali hypotéku, ale všechno bylo jinak.
– Nechci se hádat s mámou, pochop mě – mumlal Igor.
– Tak to vyřídím s ní sama. Je mi jedno, co bude dál – odpověděla Lenka.
Situace jí už neskutečně dráždila a nehodlala dál snášet, co se děje.
– Dobře, chápu. Něco vymyslím.
A Igor dostal geniální nápad.
– Mami, musíme si promluvit.
– O čem?
– Pamatuješ, jak jsi říkala, že celý dům je pro tebe moc?
– A co?
– Možná bychom ho mohli prodat a koupit byt. Jeden pro tebe, druhý pro nás.
Božena Váchová vyskočila a začala na syna křičet:
– Zbláznil ses? Nikdy!
– Ale proč?
– Protože je to můj dům a zůstanu tu.
– A my?
– Co vy? Kdo vás odsud vyhání?
Igor pochopil, že Božena Váchová měla od počátku plán.
– Chceme žít zvlášť.
– Tak kupte byt a žijte. Že se vám nepodařilo našetřit, je váš problém. Musíš víc pracovat, Igore!
„Jasně, abych ti toho dal ještě víc,” pomyslel si Igor, ale zůstal zticha.
– Takže, chcete, žijte tady, nechcete, jděte do nájmu. Ale ceny taky rostou.
Lenka rozhodla, že je čas zasáhnout, Igor opět neměl na svou matku.
– Paní Váchová, investovali jsme do domu a Igor má pravdu.
– Jdi a dokaž to právně. Já jsem majitel a tady je vše moje. Kdo se mu to nelíbí, může jít.
Igor a Lenka pochopili, že žít s Boženou Váchovou nebylo nejlepší. Rozhodli se vrátit do pronájmu a šetřit na vlastní bydlení.
Chtěli našetřit aspoň na první splátku hypotéky.
Naopak Božena Váchová si nestěžovala. Zvala příbuzné a chlubila se, jak krásně zrekonstruovala dům. A ještě si nemusí prát věci rukama a mýt nádobí taky ne.
– Hlavně udělat správné rozhodnutí ve správný čas – opakovala svoji oblíbenou frázi a pokračovala v popíjení čaje s dobrotami.
