Běla Novotná měla vlastní síť klenotnických obchodů v hlavním městě v Praze. Podnik jí založil otec a pomohl mu vybudovat pevný základ. Nyní už Běla, jako úspěšná podnikatelka, pevně stála na vlastních nohách. Ve čtyřiceti letech navštěvovala společenské plesy, objevovala se na obálkách módních časopisů a znala pražskou elitu herce, zpěvačky, právníky Běla vychovávala syna Marka. Všechno bylo v cajku, jen jednou chyběla láska.
Běla se cítila osaměle v pětidomovém bytě. Však mohlo být i jinak
Malá Běla žila s babičkou na venkově v Brně. Rodiče se do Prahy přestěhovali, když jí bylo ještě sedm, aby zde pracovali na smluvním úkolu. Dceru svěřili staré matce, která ji milovala celým srdcem.
Když Běla vyrostla, zamilovala se do spolužáka Bohumila Svobody. On cítil totéž. Oba měli šestnáct let. Babička, která vychovala pět dětí, se nezajímal o jejich lásku. Kdo v šestnácti nebloudí, ten ještě nic neviděl, mávala rukou stará žena. Přesto Běla a Bohumil postupně pohlcovali svou lásku a už nic nepovšimli. Po skončení školy nastoupili na vysokou školu. Na prvním ročníku Běla Bohumila vyzvala: Připrav se, budeš otcem.
Budoucí otec se usmál: Vždy připraven! O měsíc později Běla vyzvedla dokumenty z univerzity a odjela do Prahy k rodičům. Bohumil zůstal zmatený, zavolal babičce.
Co chceš, chlapče? Jak budeš dítě krmit? Knihami? Láskou? Dítě není hračka! řekla babička a situaci objasnila. Bohumil poslal Běle dopis. Běla odpověděla: Přijď. Bez váhání se vydal do Prahy. Dveře otevřela Běliná matka, Anna Novotná. Dobrý den, jsem Bohumil, přišel jsem navštívit Běli. Anna ho vstřícně pozvala dovnitř a vedla ho do kuchyně. Bohumil si pomyslel, že pozvání do pokoje nedostal Běla nebyla doma.
Poslyš, synku, mám těžkou prosbu. Nechtej nás být. Zapomeň na Běli, začala Anna a skončila. Můžu počkat na Běli? zeptal se Bohumil. Ne, odpočívá v sanatoriu, vrátí se za dva týdny. Udělal jsi vše, co jsi mohl. Teď to řešíme my, položila poslední tečku.
Bohumil odešel, posadil se na lavičku před domem a pak jel na nádraží. Jméno Běla mu zůstane po celý život posvátné v latině znamená hvězdná. Běla se stane buď vodítkem hvězd, nebo majákem, ke kterému Bohumil neúnavně míří.
Doma se Bohumil ponořil do studia a váhal, co dál. Měl se snažit získat Běli zpět? Zapomenout a žít svůj život? První láska se těžko zapomíná
Když Běla porodila syna Marka, Bohumil přijel do Prahy a opět se snažil navázat s Annou dobrý vztah. Přinesl dárky k narození syna. Jak se říká: Když se vaří kaše, nešetři tukem. Anna ale jeho úsilí chladně odmítla a řekla: Není nám potřeba vaše dárky. Marka vychováme i bez vás! My s manželem nemůžeme nechat dceru žít na podřadných věcech. Věnujte se svému životu.
Bohumil se vrátil s pádnými křídly. Přítel mu řekl: Boj se bohatého tchána jako čertova rohy Bohumil trpěl a miloval Běli, ale ona se nikdy nevrátila. Slunce v pytli nezachytíš. Čas však běžel.
Objevila se Milena Kovářová, která Běla milovala upřímně. Pár měl dceru Janou. První roky manželství Bohumil jen přijímal Mileninu lásku. Před svatbou Bohumil přiznal Mileně, že snil o jiné. Milena odpověděla s křivým úsměvem: Tvé slova jsou tvrdá, ale přežiju je a pokusím se tě získat. Naše láska bude stačit pro oba.
Bohumil se stal starostou svého města. Běla zůstala v jeho srdci. Po letech navštěvoval Prahu, poznal dospívajícího Marka. Běla mezitím vzala manžela, který se dobře zhostil Anny. Pět let poté, když Běla žila s manželem v Londýně, vrátila se domů a upřednostnila samotu. Když Markovi bylo čtrnáct, začaly se objevovat dospívající problémy. Bohumile, syn je nezvladatelný! Přijď! Pomoz! křičela po telefonu.
Bohumil opustil všechny své povinnosti a vydal se do Prahy zachraňovat milovanou. Milena, když odcházela, seděla u okna a brečela. Po letech manželství si zvykla na noční telefonáty od Běly. Když přijel, okamžitě vstal z postele, šel do koupelny a tiše Běle něco šeptal. Milena měla jen druhou roli v životě manžela, nevěděla, jestli ho její štědrost oceňuje. V srdci jí chybělo okénko, do kterého by se mohl podívat. Často v ní vládlo zmatek.
Když se Bohumil vracel z návštěvy, Milena byla šťastná jako žena. Jeho láska k ní jí dávala pocit vrcholného štěstí. Snažila se být dokonalou manželkou, chtěla otevřít zámek zlatým klíčem a získat lásku. Často setřela nezasloužené slzy a tiše mlčela, když manžel přinesl domů obrovského plyšového medvěda jako dárek pro Marka. Však ji útěšovalo, že Bohumil miloval jejich dceru Janou.
Vždy si pamatovala slova své babičky: Žena manželovi obvaz, muž ženě pastýř.
Přišla jaro a Bohumil se opět chystal do Prahy. Milena věděla, že je to kvůli Markovu svatebnímu dni. Připravil pro mladý pár výlet do Řecka pro dva. Uprostřed svatebního veselí Běla pošeptala Bohumilovi do ucha: Možná bychom mohli začít znovu? Bohumil s lehkým úsměvem odpověděl: Ne, Bělo. Je pozdě. Chci se oženit s Milenou. Nejlepší manželku už nemohu najít.
Tak se ukázalo, že když po celý život honíme ztracenou lásku, často přehlížíme ty, kteří jsou nám opravdu blízcí. Skutečné štěstí spočívá v tom, že přijmeme přítomnost, vážíme si lidí kolem sebe a nečekáme, že se hvězdy seřadí podle našich představ.
