1.leden, pondělí
Neboj se, Stašku! Nenech se ztrhnout. Jen ti New Year šel jako zbláznivého kolotoče! říkám si, když se mi podařilo přivítat rok svýkřiky a šampaňským vpřístavu uVltavy. Teď stojím na hlavním nádraží vPraze, stařím se zperona a mířím kautobusové zastávce. Neřekl jsem manželce, že jsem dneska přijel.
Příznaky hněvu se mi vrytly do prsou. Včera jsem měl těžkou konverzaci sHanou, mou ženou. Opět mi řekla, že jsem lhostejný a sobecký. A co je lhostejný? Snovoročními přáními jsem ji chtěl pozdravit, ale ona mi během hovoru přerazila linku. Tohle jsem si nechtěla, řekla a odešla.
Tři dny jsem se snažil dovolat, ale hláska zůstávala tichá. Nakonec jsem ijá ztratil chuť a přestal volat. Navíc mi vůbec neřekla, že má pozdravit mé rodiče ani sestru. Teď jí to chci dát na vědomí hned po příchodu.
Nemůžu jen obviňovat ji ijá mám své chyby, a tak si říkám: Nejlepší obrana je útok. Rozzvedl jsem se a vešel do svého bytového domu strochu válečnické nálady.
Byt mě přivítal mlčením.
Hej! Kdo tu žije? Anétko, tady jsem! zakřičel jsem, ale odpověď nepřišla. Prošoural jsem kuchyň Anéta tam nebyla, pak jednu místnost prázdno, další totéž. Zaznamenal jsem ale změny: vedle zdi už nestojí dětská postýlka, zmizel komod, na kterém byl přebalovací stolek a kočárek, co mi darovali Anétčini rodiče.
Rychle jsem zamířil ke skříni; polovina, kde obvykle visí Haniny šaty, byla také prázdná.
Je blázen? Vystřelil mě? pomyslel jsem si.
Zkoušel jsem volat těhotnou maminku, ale nikdo neodezval. Pak jsem zkusil Katku, Anétčinu kamarádku. Ticho. Nakonec mi zvedl Mikuláš manžel Kateřiny.
Míšo, čau! Dej mi Katku, nedostanu se kní, prosil jsem.
Katka sdítětem je teď vobci, tam jsme slavil Nový rok. Signál je špatný, ozval se.
Já jsem včera přijel, měl jsem dnes na směně. Oni ještě odpočívají, odpověděl Mikuláš. Proč potřebuješ Kateřinu?
Myslel jsem, že by věděla, kde je moje Anéta. Přijel jsem od rodičů, ale doma ji není. Všechno, co jsme pro dítě koupili, také chybí, vydechl jsem.
Takže tvoje žena má skoro být máma? A ty jsi na svátky odjel a nechal ji samotnou? překvapil se Mikuláš.
Nechtěla jet. Dostala termín 10.ledna. Stihli bychom to stihnout, přiznal jsem.
Gratuluju, Šárku, jsi jak socha, usmál se kamarád.
Proč? nezvládl jsem to.
Protože nejspíš už jsi svobodný. Šílíš! Zavolej do nemocnice, možná tam jsou, radil Mikuláš.
—
Deset dní zpátky.
Nerozumím, Stašku, říkala matka po telefonu. Proč máš zůstat doma na svátky? Anéta nechce jet, pojď sám. Termín je za dva týdny, stihneš se vrátit.
Celá rodina se sejde: teta Věra sstrýcem Sergejem, Natálka sViktorem, Olga sPavlem, já sotcem a Vít sGlebem. Vít si na svátky rezervoval pokoj vhotelku vlese, od 30.prosince do2.ledna. V30.prosince bude vrestauraci banket shosty. Já zaplatím, potom vrátíš. Budeš zůstat unás až doVánoc, a 8.ledna odjedeš, aby stihnul termín.
Anéta nesouhlasila:
Staško, může se stát kdykoliv. Představ si: všichni se baví a najednou mi začne. A ten hotel mimo město stihne sem sanitka?
Ne, nepojedu nikam, řekl jsem.
Mám pravdu, že ženy dnes úspěšně počítají komplikaci těhotenství jako zázrak, ale porod považují za výjimečný čin. Přivedly nás tři na svět a během mateřské dovolené téměř nic neodešly, dodala matka. Přesto jsem věděl, že Anéta má pravdu, ale představil jsem si, jak nudná bude novoroční noc vbytě jen my dva, jednoduchý stůl, Anéta neplánuje nic speciálního. Smutně jsem se ztrácel vmyšlenkách.
Celá rodina mezitím bude zpívat a tančit vrestauraci.
Nakonec jsem jel sám.
Vhotelku byl opravdu veselý. Kolem půlnoci, když už byl Nový rok za námi, vyšel jsem zsále do vstupní haly volat Haně, ale nedostala se mi.
Tak jo, budeš se zlobit ať už je to tvoje chyba, pomyslel jsem si. Mohla by být tady a užívat si svšemi.
Druhý den matka vyjádřila nevraživost ke snoubence:
Anéto, vůbec jsi nám nezavolala, nepozdravila nás sotcem. Jsi zklamaná! Rozpustila jsi manželku, chlapče.
Nechápe, co je skutečná rodina. My jsme tady všichni spolu, ona sama. Ať si sedne a přemýšlí.
Anétka během té novoroční noci na nich vůbec nemyslela jen na Staška. Její rodiče, když zjistili, že zůstala na svátky sama, ji pozvali ksobě. Neměli vplánu velkou hostinu.
Její bratr žije vBrně, pracuje ve směnném provozu, a neměl takové volné dny, takže rodiče plánovali slavit jen ve dvou.
31.prosince vdevět večer Anéta a matka připravily stůl a najednou Anětku přepadla bolest.
Zavolali sanitku. Matka odjela sAnétou, otec jezdil za nimi.
Tento rok Anéta prožila Nový rok vnemocnici, rodiče včekárně. Anéta se stala maminkou
Rozhodl jsem se následovat radu kamaráda a zavolat do nemocnice.
Kolikátá? Včera jsem byla propuštěna, ozvalo se zrecepce.
Jak? Už má dítě? nedokázal jsem uvěřit.
Ano, 1.ledna, vpůl na první.
Kdo ji znemocnice vyzvedl? zeptal jsem se.
Mladý muž, ty informace vzápisu nemáme!
Uvědomil jsem si, že jen rodiče mohli Anétu přivézt, takže jsou isdítětem.
Koupil jsem kytici růží a vyrazil knim.
Zazvonil. Otec, můj tchán, otevřel.
Co chcete?
Dobrý den, přišel jsem kHaně, odpověděl jsem.
Proč? zeptal se otcem Anéty.
Já jsem její manžel, řekl jsem.
Anéto! zakřičel tchán. Mám tady muže, co říká, že je tvůj manžel. Chceš sním mluvit?
Ne, ať jde, ozvala se Anéťka zhlubky bytu.
Tchán mávl rukama:
Nechce. Sbohem, mladý muži! a zavřel dveře.
Stál jsem pár minut a znovu volal.
Tentokrát otevřela tchýně vysoká, robustní, hlasitá žena. Trochu jsem se bálel.
Nerozumíš?
Nechte mě projít, začal jsem statečně. Mám právo
Nedokázal jsem to dovyslovit. Vytrhla mi zruky kytici a několikrát mi ji vrákla do tváře.
Na co máš právo, brzy ti advokát vysvětlí! A už mi nezavolej, můj vnuk spí, řekla, hodila růže pod mé nohy a zavřela dveře.
Šel jsem domů. Po cestě jsem si otíral tvář růže jsou krásné, ale mají trny.
Doma jsem nejprve volal matce.
Představ si, nedovolili mi vstoupit do bytu a nechtěli mi ukázat dítě, řekla.
Neboj se, Stašku. Anéťka se brzy vrátí sdítětem. Nemusíš jí peníze posílat, radila. Nech její rodiče krmit, pokud jsou tak chytří. Za týden nebo dva se vrátí. Teď jde spát, zítra máš dobačinku.
Naplnil jsem se, večeřel jsem knedlíky skuřecím masem, které jsem koupil vobchodě, a šel spát.
Spal jsem klidně, aniž bych tušil, že to bude poslední noc vtéhle bytě.
Ráno, po práci, jsem přišel domů a všechny své věci vkrabicích a černých pytlích ležely na schodišti.
Zavolal jsem. Otevřela mi tchýně, která měla byt se dvěma pokoji, kde jsem bydlel sHanou.
Tak co, milý zeťi? Pamatuješ si adresu svého koleje, nebo potřebuješ připomenout? Sbírej svoje věci. Všechno, co zůstane, zítra vyhodí úklidová služba!
Musel jsem se přestěhovat do koleje.
Rozvod proběhl soudně. V koleji jsem už byl nespokojený, chtěl jsem si pronajmout vlastní byt, ale po výplatě mi odečtou výživné a dalších pět tisíc korun na údržbu bývalé ženy. Zjistil jsem, že mi zbyde sotva na obživu.
Buď šetrnější! Musíš si šetřit na vlastní byt, radil Mikuláš. Neboj se, Stašku! Nesměj se! Ale Nový rok jsi přivítal skvěle!
Anéťka tři roky žila urodičů, kteří pomáhali smalým Štěpánkem, byt mezitím pronajímali. Když Anéťka nastoupila do práce, vrátila se sŠtěpánkem zpět. Po rekonstrukci už tam nic nepřipomínalo Staška a jeho rodinu.
Co si otomhle Staškovi myslíte? Napište svůj názor do komentářů, dejte like.