**12leden2026 den v mém životě, který mi bude dlouho připomínat, co dokáže osud roztrhat i ty nejpevnější svazky.**
Nic se neděje, Petře! Neztrácej hlavu! Přesto jsi Štědrý večer oslavoval jako král!
Můj domov Brno se znovu objevil před očima, když jsem vystoupil z nástupiště, prošel po nádražním náměstí a zamířil k autobusové zastávce. Ženě jsem neřekl, že dnes dorazím.
Moje nálada nebyla nejlepší; právě jsem měl nepříjemnou hádku s Vendulí. Opět mi vyčítala, že jsem lhostejný a sobecký.
Proč lhostejný? Přeci jsem jí chtěl popřát šťastný Nový rok, ale ona vypnula telefon. Udělala mi to raně! Tři dny jsem se snažil dovolat, ale neslyšela jsem jen ticho. Nakonec jsem i já ztratil chuť a přestal jsem volat.
A ona se ani neodvážila popřát mým rodičům a sestře, natož mně. Teď jí to řeknu přímo u prahu.
Nejenže je na mě házet kameny, ale i ona má své chyby, tak ať se brání! Jak se říká: *nejlepší obrana je útok*.
Povzbudil jsem se, vstoupil do domu v bojovném rozpoložení. Byt mě přivítal tichým šepotem.
Hej! Kdo tu žije? Aničko, jsem doma! zakřičel jsem, ale nikdo neodpověděl.
Projdu kuchyň Vendula není. Pak pokoj prázdno. Další místnost stejný výsledek. Hned mi však padly do očí změny: postýlka pro dítě zmizela, i komoda s přebalovacím stolečkem a kočárkem, které mi dali Vendulin rodiče, jsou pryč.
Rychle jsem šel ke skříni; polovina oblečení, které patřilo Vendule, je také prázdná.
Co to… Zbláznila se? Hodila mě? pomyslel jsem si.
Zkusil jsem volat tchýni, ale slyšel jsem jen ticho. Pak jsem vytočil Karlu Vendulinou kamarádku. Žádná odpověď. Nakonec se mi podařilo dohovořit se s jejím manželem Milanem.
Mísku, čau! Dej mi prosím Katinu linku, nedokážu se k ní dostat požádal jsem.
Katka je teď s dítětem v rodinném sídle, kde jsme slavil Nový rok. V tomhle regionu jsou často poruchy signálu. řekl Milan.
Já jsem včera přijel, protože jsem měl dnes směnu. A oni ještě odpočívají odpověděl.
A proč tě to zajímá? zeptal se Milan.
Myslel jsem, že by mohla vědět, kde je moje Anička. Přijel jsem od rodičů, ale v jejich domě není. Všechno, co jsme pro dítě koupili, také chybí řekl jsem.
Takže tvoje ženině chybí právě mateřství? Však jsi odjel na svátky a nechal ji samotnou? udělal se Milan zmatený.
Nechtěla jet. Dostala termín 10./11.ledna. Stihla by to i odjet.
Gratuluju, Šárku, jsi pěkná blázen usmál se kamarád.
Proč? nepochopil jsem.
Protože už jsi pravděpodobně svobodný. Šašale! Zavolej do nemocnice, ona tam určitě bude radil Milan.
**Deset dní předtím**
Nerozumím, Petře říkala po telefonu máma. Proč máš během svátků zůstávat doma? Anička nechce jet, tak pojď sám. Má termín za dva týdny, stihneš se vrátit.
A navíc se sejde skoro celá rodina: teta Věra s strýcem Jaroslavem, Natálie s Viktorem, Olga s Pavlem, já s otcem a Věra s Glibem.
Věra si na svátky zarezervovala pokoje v horském hotelu prostě v lese na čtyři dny, od 30.prosince do 2.ledna.
30.prosince bude v restauraci banket s pozvanými umělci. Já za tebe zaplatím, pak to vrátíš. Zůstaneš u nás až do Vánoc a 8.ledna odjedeš. Stačí včas na termín.
**Anča nechtěla odjet**
Petře, kdykoliv mě můžeš chytit. Představ si to: všichni se baví, a já najednou Navíc hotel na venkově dorazí sem sanitka včas?
Ne, nikam nepojedu.
Mám pocit, že ženy dnes počítají své úspěchy na nemocnosti, a narození dítěte považují za hrdinský čin. Tři mě přivedly na svět, a během těhotenství jsem málem nic nevynechala.
Samozřejmě jsem věděl, že Anča má částečně pravdu. Představil jsem si, jak nudná bude novoroční noc doma jen ve dvou, u skromného stolu Anča už řekla, že nic speciálního neplánuje. Cítil jsem se smutně.
Celá naše rodina mezitím bude v restauraci zpívat, tančit a radovat se. Nakonec jsem odjel sám.
V horském hotelu byl fakt veselý program. Když se blížila půlnoc, vyšel jsem z sálu do lobby a chtěl jsem zavolat Vendule, ale neozvala se.
No tak, urážím se a vlastně jsem sám viníkem. Mohla by tu být i s námi, radovat se pomyslel jsem si.
Další den mi máma vyjádřila zlobu na nevlastní dceru:
Anka ti ani nezavolala, nepřála nám s otcem šťastný den. Vidíš, jak jsi jí zničil!
Nerozumí, co je pravá rodina. My tady jsme všichni spolu, ona je sama. Ať si posadí, přemýšlí.
Anča v tu novoroční noc nebyla s námi. Myslela jen na mě, ale už ne na svěřu a rodinu.
Její rodiče, když zjistili, že dcerka zůstala na svátky samotná, pozvali ji k sobě. Neměli v plánu žádnou velkou hostinu. Bratr Ančiny byl v Praze, pracoval v továrně na nepřetržité směny, a tak se rodiče chystali slavit Nový rok jen ve dvou.
31.prosince v devět večer Anča s maminkou připravily jídlo, a najednou ji napadla bolest. Zavolali sanitku. Maminka s ní odjela, táta je následoval autem.
Anča tak strávila Nový rok v nemocnici, rodiče čekali v čekárně. A ona se stala matkou malého Sashi
**Rozhodl jsem se následovat radu kamaráda a volat do nemocnice.**
Kolačová? Včera vyšetřovali ozvali se v informačním středisku.
Jak? Vyšetřili? nedokázal jsem uvěřit. Je už dítě?
Ano, 1.ledna, v půl jedné.
Kdo ho z nemocnice vyzvedl? zeptal jsem se.
Mladý muž, tuto informaci nezaznamenáváme!
Uvědomil jsem si, že dítě i Anču mohli přivézt jen rodiče, takže jsou nyní u nich. Koupil jsem kytici růží a vyrazil k jejich domu.
Zvonil jsem. Dveře otevřel otce.
Co chcete?
Dobrý den, přišel jsem za Ančou, řekl jsem.
Proč? zeptal se otce Anči.
Jsem její manžel, odpověděl jsem.
Ančo! volal otce nahlas. Tady přišel nějaký muž, říká, že je tvůj manžel. Chceš s ním mluvit?
Ne, ať jde, odpověděla Anča z hloubi bytu.
Otec mávl rukama:
Nechce. Sbohem, mladý muži! a zavřel dveře.
Po chvilce jsem znovu volal. Tentokrát otevřela tchýně vysoká, silná, hlasitá žena. Upřímně jsem se trochu bál.
Nerozumíš? zeptala se.
Nechte mě dovnitř, začal jsem odvážně. Mám právo
Nestihl jsem to dopovědět. Vytrhla mi z rukou kytici a několikrát ji málem přehodila po líci.
Na co máš právo, brzy ti to vysvětlí advokát! A už nevolej, mé vnouče spí, vyklopila mi kytici k nohám a zavřela dveře.
Šel jsem domů, po cestě si opakovaně otíral tvář růže byly krásné, ale s trny.
Doma jsem nejprve zavolal matce:
Víš, nedovolili mi vstoupit do bytu, ani se podívat na syna.
Neboj se, Petře. Vendula se brzy vrátí s dítětem v náručí. Nevolej peníze, dej jim jen jídlo. Za týden nebo dva se vrátí. A teď jdi spát, zítra máš do práce.
Tak jsem udělal: večeřel jsem knedlíky s omáčkou, které jsem koupil v obchodě, a šel spát.
Spal jsem klidně, nešlo mi ani do myšlenek, že v tomto bytě možná přespím naposledy.
Když jsem druhý den přišel z práce, všechny mé věci v krabicích a černých pytlích ležely na schodišti.
Znovu jsem volal. Dveře otevřela tchýně, která vlastnila ten dvoupokojový byt, kde jsme žili s Vendulí.
No tak, drahý zeťe, pamatuješ si adresu svého koleje, nebo potřebuješ připomenout? Sbírej svoje věci. Všechno, co tu zůstane, zítra vyhodí uklízečka!
Musel jsem se přestěhovat do koleje. Rozvod nás roztrhl. V koleji už mi to nestačilo, chtěl jsem si pronajmout vlastní byt, ale když přišel výplata, z ní se odečítaly výživné, plus pět tisíc korun na údržbu bývalé ženy, zůstalo mi sotva na živobytí.
Buď šetrnější! Musíš si ještě spořit na svůj byt radil mě Milan. Žádný stres, Petře! Neztrácej hlavu! Přesto jsi Nový rok oslavoval skvěle!
Anča tři roky žila u rodičů, kteří se starali o malého Šaše, zatímco byt pronajímali. Když se vrátila do práce, s Šašem se opět přestěhovali do svého bytu. Po rekonstrukci už tam nic nepřipomínalo mě a mého života.
Jaký je váš názor na mé činy? Napište mi do komentářů, dejte like.
Přátelé, pokud máte chuť na další příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál.